Zemřel Jan Hauer – jeden z nejvýznamnějších představitelů českých Sintů
Za každých okolností vždy elegantní, moudrý a laskavý, s neuvěřitelnou pamětí a odhodláním nést odkaz svých předků. To byl Jan Hauer – významný člen rodu Sintů žijících v českých zemích nejméně od počátku 19. století, a potomek přeživších holokaustu, který do posledních chvil usiloval o jejich připomínání.
Jan Hauer se narodil v roce 1947 rodičům, kteří oba přežili nacistickou perzekuci, oba postiženi celoživotním traumatem z útrap a ztráty svých příbuzných. Jeho matka ztratila v táboře v Letech u Písku dvě děti, otec ztratil v Auschwitz II – Birkenau svou první manželku a čtyři děti – „mé sourozence“, jak často Jan Hauer zdůrazňoval.
Většinu svého dětství prožil spolu s dalšími sourozenci s otcem:
„Táta nás prakticky vychoval sám. Staral se o nás, jak mohl. Topil nám v kamnech celou noc ve voze, aby nám nebyla zima, vstával ve 4 hodiny ráno, vařil pro nás, pekl buchty, a přitom ještě chodil hauzírovat, aby nás uživil.“
Podrobněji se o válečné minulosti svých rodičů dozvěděl Jan Hauer až v dospělosti, kdy se od konce 60. let přidal k otci dál pátrajícím po osudu svých předválečných dětí. Jezdil s ním také do Německa, do archivů a za příbuznými Sinti, kteří holokaust přežili. Při postupném odhalování osudů a získávání archivních dokumentů vzrůstal také zájem samotného Jana Hauera o další odkrývání rodinné historie.
Za pomoci přátel pak shromažďoval archivní materiály dokumentující rodinnou historii sahající do 19. století i unikátní rodinné fotografie, které dokumentují Sinti žijící za první republiky v českých zemích. Podstatná část fotografií z archivu Jana Hauera se stala součástí výstavy Zaniklý svět, jejíž vernisáž proběhla v roce 2007 ve Veletržním paláci v Praze za přítomnosti tehdejšího prezidenta ČR Václava Klause.
Díky jeho snaze o důstojné připomínání obětí holokaustu se do archivu Muzea romské kultury dostal také rukopis matky Jana Hauera – Boženy Pflegerové. Unikátní, doposud nejpodrobnější svědectví o podmínkách a zkušenostech prožitých v koncentračním táboře v Letech u Písku, bylo sepsáno v 80. letech 20. století.
Oplýval moudrostí, bystrým úsudkem ale také silným citem pro tradici. Když se stal v roce 2020 odborným členem poroty pro výběr vítězného návrhu památníku v Letech u Písku, byl to právě jeho instinktivně vybraný návrh, k němuž ze 41 návrhů postupně odborná porota architektů nakonec dospěla.
V posledním roce svého života pracoval Jan Hauer intenzivně na své knize s názvem Moji lidi. Přál si ukázat v ní sílu a hloubku historie své široce rozvětvené rodiny, na kterou byl patřičně hrdý a ve které se jako stín objevovali tragické události druhé světové války. Přestože rukopis knihy obsahující rodinné fotografie, archivní dokumenty a vlastní vyprávění je již připraven, samotného vydání se už nedočkal.
Ve svých posledních slovech při vzpomínce na své příbuzné dodává, že “Dá-li Bůh, zase se jednou sejdeme u jedné mísy.”
Mu delu tumengi Devlu ruva
