Anketa k reformě škol: K dětem musíme být laskavě nároční

Směřuje česká společnost ke spravedlivému školství, které nebude diskriminovat sociálně a zdravotně handicapované děti? Které nebude diskriminovat děti třeba proto, že jsou Romové?

Minulý týden schválená novela školského zákona naplňuje některé odborníky optimismem, jiní jsou skeptičtější.

Server Romea.cz oslovil několika otázkami na toto téma výrazné osobnosti, které vstupují do diskusí o českém školství. Budeme postupně přinášet jejich reakce.

Tomáš Feřtek, společnost EDUin: Zákon sám o sobě nic nemění

Znamená podoba, v níž byla schválena novela školského zákona skutečný posun směrem k inkluzi? Někteří odborníci to považují za zásadní zlom, jiní jsou opatrnější. Co myslíte vy?

Sám o sobě zákon nic nezmění, je to jen rozšíření možností. Ale správným směrem. Na podporu dosáhne každá škola a není vázaná na diagnózu. To jsou podstatné změny. Teď jde o to, jestli za touto změnou půjdou i peníze, které umožní ty jednotlivé stupně podpory realizovat. 

Čím si vysvětlujete, že změna vyvolala poměrně malý zájem médií? O problému „zvláštních škol“ se tady diskutuje dlouhá léta intenzivně a vášnivě a najednou, jakoby se nic nestalo…

Bylo to už příliš složité a z hlediska veřejnosti to nepředstavovalo podstatnou změnu, protože nerozumí, v čem je revoluční. Ani odpůrcům té změny se nepodařilo získat dostatečnou veřejnou a mediální podporu. takže nakonec se psalo hlavně o zákazu domácího vzdělávání a automatech, protože to je mediálně srozumitelnější. 

Jaké další kroky musí následovat, abychom opravdu směřovali ke spravedlivé nediskriminující škole? Nemůže se reforma zaseknout na tom, že politici budou tvrdit, že na ni nejsou peníze? A jaké navýšení rozpočtu bude podle vás uskutečnění reformy vyžadovat?

Ano, peníze jsou velký problém, ale ne jediný. Aby to fungovalo, bude třeba de facto naráz změnit způsob financování regionálního školství, uvést do praxe standard profese učitele a funkční karierní systém. To si za současného stavu ministerstva skoro neumím představit. O částce představu nemám, ale různé odhady v minulých letech mluvily o miliardách až desítkách miliard. Záleží na tom, co všechno do té systémové změny zahrneme.

Někteří skeptičtí pozorovatelé se také domnívají, že směřování k inkluzi může narazit na to, že připravena není společnost. Že je v ní příliš mnoho předsudků a obav, že „bílí“ rodiče se budou inkluzi bránit a tlačit na ředitele škol, aby v nějaké podobě v segregaci romských a jiných znevýhodněných dětí pokračovali. A že jim politici budou ustupovat…

To je reálný problém, ale vezměme v úvahu, že ta inkluze reálně postupuje docela rychle i za současných ne příliš dobrých podmínek. Jestliže dnes už chodí do běžných škol nadpoloviční většina dětí s nějakým problémem, tak to znamená, že je mnoho škol, které tuto potíž umí vyřešit. Myslím, že prioritní má být opravdu podpora těch škol a konkrétních učitelů, kteří se nějakého dítěte ujali. Pokud se ukáže, že jeho příchod do třídy škola zvládla, výrazně to omezí protestní hlasy rodičů proti inkluzi. A naopak – pokud bude přibývat učitelů nakloněných inkluzi, kterým ale nikdo nepomůže situaci zvládnout, jen to posílí skeptické hlasy. Podpora učitelské profese je tomto případě klíčový moment. 

Věra Pokorná, společnost Cogito: Ve veřejnosti není o inkluzi zájem

Ke všem tématům se nemohu vyjádřit, necítím se kompetentní. Sleduji inkluzi u nás i v zahraničí přes třicet let. Doufala jsem, že po revoluci se situace u nás zlepší. Zatím to příliš nevypadá. Domnívám se, že jde o několik příčin:

1. Po sametové revoluci se začalo velmi energicky s integrací dětí, především dětí tělesně postižených. (Ani prof. Matejček nedoporučoval integrovat děti s mentálním postižením, i když právě ty na integraci mohou, pokud jsou připraveny podmínky, profitovat velmi mnoho.) Vše se však odehrávalo spíše na úrovni entuziastických a nadšených učitelů, kteří toužili po jakékoli změně ve školství. Ale ani tito učitelé nebyli na integraci připraveni odborně. Proto došlo ke značnému zklamání a dokonce ne v málo případech k odporu učitelů vůči inkluzi. Práce bez odborné přípravy byla vyčerpávající.

2. Mnohé ústavy pro děti s postižením byly na odlehlých místech, kde se v porevoluční době obtížně shání práce. Proto pracovníci dětských a specializovaných domovů se obávali, že se domovy zruší. Jejich odpor byl taky silný.

3. Nebyla tu mezi ministry školství a jejich poradci žádná osobnost, která by měla inkluzi jako prioritu.

4. Není nikdo z odborníků na vysokých školách, kdo by myšlenku inkluzivní společnosti výrazně prosazoval. Píší o zásadách inkluze, ale výrazné výzkumné práce o pozitivní inkluzi neexistují.

5. Do medií a to nejspíše do ČT 24 se dostanou občas jen diskuse o integraci, ale sám moderátor pozitivní výsledky problematizuje.

6. Ukazuje se tak na všech stranách, že o inkluzi není mezi veřejnou ani odbornou veřejností aktivní zájem. Angažuje se v této věci Člověk v tísni a některé rodičovské skupiny. Ty však nejsou dostatečně přesvědčujcí, protože je patrné, že to je jejich osobní problém. Společnost Člověk v tísni má vysoký kredit v zahraničních misích a charitativních činnostech. O jejich aktivitách ve směru k inkluzi se mezi odborníky příliš neví a učitelé jejich požadavky berou někdy jako břemeno.

7. Společnost je stále politiky zleva i zprava ujišťovaná, že mají na mysli ekonomické blaho. Stejně i pan prezident. Chlubí se tím, kolik ekonomických vazeb na svých zahraničních cestách uzavřel. Chybí mi v politice nějaká duchovní vize.

Vůči dětem musíme být laskavě nároční

Jsem ale velký optimista, jsem přesvědčena, že inkluzivní společnost je budoucností, které bychom se měli co nejrychleji přibližovat. Zdravá společnost je ta, která myslí na ty, kteří jsou na jejím okraji, kteří jsou slabí, nemocní, kteří ale o životě a lidství, tedy o tom, co se nedá koupit ví více, než ti úspěšní, bohatí a silní.

Proto je nutné, aby byl tlak na media, aby vysvětlovala pozitivní stránky inkluze přesvědčivě, s dokumentací. Nejdůležitější pro inkluzi nejsou peníze, ale přesvědčení co nejvíce lidí o správnosti inkluze, změna postojů, změna přístupů k dětem s postižením. Prosadil se u nás systém úlev a laskavého přístupu. Domnívám se, že vůči dětem musíme být laskavě nároční.

Děti si zvykly, že od nich nic nepožadujeme, je to i pro pedagogické pracovníky jednodušší. I tyto děti rády poznávají, mají radost z toho, když něco pochopily. Je možné je motivovat k práci prací samotnou. Zvyšuje se tak jejich sebeoceňování, pokud jsme na ně nároční.

V západních zemích, kde se inkluze prosadila, je patrné, jak z tohoto soužití profitují i děti nadané. Není to tak, že by je děti s obtížemi v učení srážely. Předpokládá to ovšem vytvořit prostředí, kde děti samy se aktivně podílí na vyučování, vedou se k porozumění úkolům, neučí se drilem a jen pamětně. Pak skutečně jsou slabí žáci přítěží.

Přinesla jsem do českého prostředí metodu loni zemřelého prof. Reuvena Feuersteina, který byl v roce 2012 nominován za svou celoživotní práci na Nobelovu cenu. To je jeden ze způsobů, jak je možné pomocí tohoto přístupu aktivně rozvíjet inkluzi, jak se to i v zahraniční děje. I integrované dítě je nutné před vlastním vřazením do velkého kolektivu na inkluzi připravit a intenzivně s ním pracovat.