Uplynulo 90 let od vydání zákona o „potulných cikánech” z roku 1927. Zavedl cikánské legitimace s otisky prstů

Poslanecká sněmovna Národního shromáždění republiky Československé schválila
14. července 1927 zákon „o potulných cikánech“, který následně vstoupil v
platnost pod číslem 117/1927 Sb. z. a n., a který platil až do roku 1950.

Podle prvního paragrafu se měl zákon vztahovat na "potulné cikány", podle
definice na "cikány z místa na místo se toulající a jiné tuláky práce se
štítící, kteří po cikánsku žijí". Ale v dobových ministerských dokumentech, v
policejních nařízeních i četnických příručkách byly okresní úřady a četnické
stanice, které měly zákon uplatňovat, vyzývány k tomu, aby za "potulné cikány"
považovaly prakticky všechny Romy. Kočování podle nich bylo údajně "vrozeným
pudem" či dokonce "rasovým znakem" Romů a Sintů. Zákonný pojem "potulní cikáni"
byl v praxi zcela běžně zaměňován za obecné označení "cikáni".

Zákon obsahoval celkem 21 paragrafů a v nich zaváděl kromě jiného pro osoby
starší 14 let povinnost mít a prokazovat se tzv. cikánskou legitimací,
speciálním dokladem, který obsahoval místo fotografie otisky prstů majitele.
Tyto doklady tvořily součást speciální policejní evidence založené na otiscích
prstů.

"Potulní cikáni" byli jako skupina vedeni v evidenci vedle nebezpečných
zločinců, recidivistů. Kočování bylo povoleno pouze se speciálním úředním
povolením, tzv. kočovným listem. Zákon dále omezoval velikost kočující skupiny
či zakazoval držení zbraní. Obecní úřady musely na svém území vymezit místo
vhodné k táboření, ale také mohly žádat o udělení zákazu vstupu "potulným
cikánům" do jejich obvodu. V paragrafu 12 stanovoval, že je v kompetenci
okresních soudů odebírat romským rodičům děti mladší 18 let a umisťovat je do
náhradních rodin nebo do ústavní péče.

Před samotným schválením zákona se v poslanecké sněmovně konala rozprava o
jeho návrhu z pera úředníků ministerstva vnitra a policie, ve které zazněly
kromě souhlasných stanovisek také námitky proti přijetí zákona.

Mezi oponenty patřil poslanec Komunistické strany Československa József Gáti,
který byl v roce 1944 deportován do nacistického Německa, kde se jeho stopa
ztrácí. V jedné částí své řeči řekl: “Cikánské legitimace nejsou však ničím
jiným, než čím byla žlutá látka na středověkých Židech, nebo legitimace
prostitutek. Touto charakteristickou nemilosrdností, že totiž pod pláštíkem
preventivního opatření budou i nevinní označeni, a šlapáním po osobní svobodě a
rovnoprávnosti zaručené ústavou, budou mimo zákon postaveny masy nešťastné rasy
a hlavně vandrující sezónní dělníci.”

“Zákon “o potulných cikánech” vedl k tomu, že všichni Romové a Sintové žijící
v tehdejším Československu, ať již usedlí či kočující, mohli být ze strany
státních úřadů kdykoliv postaveni na úroveň těžkých zločinců-recidivistů. Na
základě speciální policejní evidence založené na otiscích prstů si
československé četnictvo během třicátých let dvacátého století nárokovalo vůdčí
pozici v popisování života Romů a Sintů v Československu. Nejpozději v této době
došlo k propojení četnických popisů s tehdejší antropologií, která třídila
lidstvo do skupin, ras, podle fyzických znaků a řadila je na evoluční škálu
vývoje lidského druhu od primitivismu k civilizaci. Četnické popisy “biologie
cikánů v ČSR” ukazují, že četníci považovali “cikány” za zaostalou či primitivní
rasu,” říká Pavel Baloun, historik a doktorand Katedry obecné antropologie,
Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze, který je autorem článků o
důvodech vzniku zákona, jeho obsahu i důsledcích jeho přijetí. Materiály  k
90. výročí vydání zákona “o potulných cikánech” zveřejnil Institut Terezínské
iniciativy na vzdělávacím portálu holocaust.cz.

“Bohužel již po 90 letech jen těžko hledáme pamětníky prvorepublikových
událostí a jejich potomky, obzvláště přičteme-li k tomu fakt, ze drtivá většina
obyvatel, kterých ze zákon týkal, se pár let na to stala obětí rasové perzekuce
nacistického režimu. Písemné vzpomínky se téměř nezachovaly. Lze tedy jen těžko
zjistit, jaký přesný dopad měl zákon na samotné romské rodiny. Texty, které nyní
zveřejňujeme na webu, jsou součástí projektu Databáze romských obětí holocaustu,
na kterém Institut Terezínské iniciativy pracuje od roku 2016 a využívá v něm
zkušeností z dvacetileté práce na dokumentaci židovských obětí holocaustu,” říká
odborná pracovnice a redaktorka portálu holocaust.cz Eliška Waageová.

Oběti z řad Romů a Sintů připomíná Institut Terezínské iniciativy také již
několik let v rámci Veřejného čtení jmen obětí holocaustu – Jom ha-šoa a v
loňském roce se připojil k připomínce Dne obětí romského holocaustu, který se
bude konat také letos, a to
ve středu 2. srpna 2017 v Praze.