Ubytovny nemohou dlouhodobě řešit situaci sociálně slabých, uvádí výzkum

Agentura pro sociální začleňování zveřejnila výsledky výzkumu zaměřeného na situaci lidí, kteří dlouhodobě žijí na ubytovnách. Příklad jihočeské obce Větřní, se kterým studie pracuje, ukazuje, jak se do šesti soukromých ubytoven v malé obci se čtyřmi tisíci obyvatel během několika let nastěhovalo několik set lidí, z nichž většinu tvořili lidé v tíživé sociální situaci. Většina z nich přišla do obce z nedalekého Českého Krumlova a okolí a zůstala na zdejších ubytovnách dodnes. Mnohé domácnosti platí každý měsíc za ubytování částky vyšší než 10 tisíc korun. Získávají je většinou z doplatků na bydlení, které nechávají zasílat rovnou na účty majitelů ubytoven.

„Příklad Větřní je ukázkou situace, kterou dobře zná mnoho dalších starostů z celé republiky. Soukromníci nakoupili v obci s krachujícím průmyslem výhodně objekty, které dříve sloužily k ubytovávání dělníků. Dnes v nich ubytovávají sociálně slabé a vydělávají na vysokých nájmech hrazených přímo ze sociálních dávek. V obci se přitom na jednom místě hromadí řada sociálních problémů, na jejichž řešení už se majitelé ubytoven nijak nepodílí,“ říká k výsledkům studie vládní zmocněnkyně pro lidská práva Monika Šimůnková.

„Je třeba, aby obce měly kapacitu pro ubytovávání lidí, kteří se dostali do tíživé sociální situace. Ti však musí být na ubytovnách jen dočasně a musí se s nimi pracovat. Nelze počítat s tím, že podpora výstavby dalších ubytoven by mohla řešit problémy s bydlením pro lidi ohrožené sociálním vyloučením, jak navrhuje ministerstvo pro místní rozvoj ve svých záměrech řešení bytové situace v ČR,“ dodává Šimůnková.

Ve Větřní je celkem šest objektů, ve kterých soukromí majitelé poskytují dlouhodobě ubytování za úplatu. V některých z nich byli dříve ubytováni zaměstnanci zdejších papíren, dnes v nich bydlí především sociálně slabí. V těchto objektech žije podle odhadů celkem přibližně 250 lidí (přesný počet je těžké odhadnout, někteří lidé zde nemají hlášený trvalý pobyt, někteří naopak mají, ale už se kvůli zadlužení odstěhovali). Většina z nich se sem přistěhovala po roce 2007 z nedalekého Českého Krumlova. Tam si nemohli dále dovolit bydlení v centru města kvůli zvyšování nájmů novými majiteli bytových domů. Další lidé do obce přicházeli i z dalších míst Jihočeského kraje – Prachatic, Českých Budějovic, Písku nebo Jindřichova Hradce. Obec se tak musela během několika let vyrovnat s přistěhováním několika set chudých lidí, kteří se sem nepřistěhovali za prací, ale z bytových důvodů. Na některé z ubytoven dnes žije přibližně každý patnáctý obyvatel obce.

Autoři výzkumu podrobněji sledovali tzv. bytové trajektorie (stěhování osob do ubytoven a mezi nimi) u 73 obyvatel těchto ubytoven v posledních pěti letech. „Výzkum potvrzuje, že absolutní většina ubytovaných na ubytovnách na nich po svém příchodu dlouhodobě zůstává, případně se stěhují mezi jednotlivými ubytovnami. Z rodin ubytovaných na některé z ubytoven získaly za posledních pět let obecní byt pouze tři rodiny,“ popisuje další zjištění výzkumu ředitel Agentury pro sociální začleňování Martin Šimáček.

Ubytovny jsou pro sociálně slabé, kteří jen těžko mohou získat bydlení na volném trhu, často jediným řešením jejich situace. V České republice zatím stále neexistuje sektor sociálního bydlení, který by těmto lidem zajišťoval přiměřeně kvalitní, finančně dostupné a prostorově nesegregované bydlení.

„Studie popisuje běžnou praxi, kdy úřady práce zasílají příspěvky na bydlení přímo majitelům ubytoven, těm se v některých případech daří obcházet i snahy o zastropování tohoto příspěvku v místě tím, že uvádějí ve smlouvách vyšší částky za ubytování, než jaké od ubytovaných skutečně vybírají,“ popisuje další výstupy výzkumu Martin Šimáček.

Většina majitelů uzavírá s lidmi ubytovací smlouvu na omezenou dobu, nejčastěji na tři měsíce až jeden rok. Poplatek za ubytování se pohybuje od 5 500 do 12 tisíc korun za měsíc a domácnost. Rozhodující je většinou počet ubytovaných osob. Čtyřčlenná rodina platí průměrně za dvě místnosti 10 až 11 tisíc korun. Při plnění podmínek, jež jsou ve smlouvě obsažené (především při řádném placení), ji prodlužují. Nevýhodou je velká nejistota v bydlení. Majitel může nežádoucí ubytované ze zařízení vykázat prakticky kdykoliv bez udání důvodu a poskytnutí náhradního ubytování. Důvodem k okamžitému vystěhování může být například i zpožděná platba sociálních dávek z Úřadu práce.

Studie také popisuje nejednotnou praxi kontaktních pracovišť Úřadu práce při výplatě dávek hmotné nouze. Někteří obyvatelé vyloučených lokalit jsou o tom informováni a: některé chudé rodiny a jednotlivci tak migrují do míst, kde je Úřad práce při výplatě těchto dávek „štědřejší“.

Studie navrhuje i některé kroky, které by mohly přispět k řešení hlavních problémů. Významnou roli v nich hrají obce. Ty by měly zajistit důkladnou terénní práci s obyvateli ubytoven, usilovat o zajištění nouzového bydlení a především dostupnost cenově přijatelného obecního bydlení. To by bylo alternativou pro nedůstojné, nekvalitní a předražené ubytovny. Na celostátní úrovni studie doporučuje vznik státem podporovaného systému bydlení pro sociálně slabé občany.

Celou výzkumnou studii si můžete stáhnout na webové stránce www.socialni-zaclenovani.cz.

Příběh z ubytovny

Věra

Věra se narodila ve Větřní, na ulici Rožmberská. Zde má stále trvalý pobyt. V sousední vsi si našla přítele Michala, s nímž měla dvě děti. Když čekali třetí dítě, hledali větší byt. Nejprve chtěli bydlet na Veselské, ale nakonec šla Věra za majitelem ubytovny, ale i rodinného domu, a domluvila se s ním na pronájmu bytu velikosti 3+1. Věra se domnívá, že domluva proběhla tak hladce proto, že vypadá více jako „bílá“. Majitel však chtěl vstupní kauci ve výši dvou měsíčních nájmů. Věra s Michalem si proto půjčili od příbuzných. Kvůli počátečním výdajům však rodině nezbývalo na řádné placení nájemného. To se navíc z původně domluvených deseti tisíc korun zvýšilo na jedenáct tisíc pět set.

Věra vzpomíná, že majitel měl klíče od jejich bytu. Když byla jednou sama doma, přišel za ní a ptal se, co dělá. Věra si myslí, že po ní chtěl sex, ale zrovna přišla její sestra na návštěvu. Usuzuje tak podle toho, že po jiných ženách prý majitel požadoval za částečné odpuštění dluhu sexuální služby. Ostatně, jak říká: „Některé holky stejně šlapou, tak jim to bylo třeba jedno a byly rády, že jim dluh odpustil.“

Po dvou měsících majitel dlužníky z bytu vyhodil, Věra byla asi dva dny po porodu. Opět se tedy ocitli na Rožmberské ulici, u Věřiny matky. Tam se jim ale nechtělo zůstávat, tak se domluvili v jiné ubytovně. Majitel jim píše po předchozí domluvě do smlouvy ubytovné 12 tisíc korun. Prý proto, že když se napíše víc, nemusí rodina na bydlení doplácet. Tak vysvětluje, proč chtěl dříve 8000, pak 9000 a teď ještě víc. Doplatky na bydlení jdou od státu majiteli přímo na účet. Možná proto Věra neví, kolik peněz to vlastně přesně je. Ani ji nenapadlo, víc se o to zajímat. Občas se stává, že majitel přijde a nějaké peníze vrátí, jindy naopak vyžaduje nedoplatek. Věra má navíc dojem, že každá rodina na patře platí jinou částku. Myslí si, že podle toho, kolik osob je uvedeno ve smlouvě.