Soud: Česko nesmí zavírat běžence. Vnitro: Policie je zadržuje oprávněně
Česká policie nesmí zavírat běžence do uprchlických táborů na základě
podezření z útěku uvedeném v takzvaném Dublinském nařízení EU. Rozhodl o tom
Krajský soud v Ústí nad Labem, píšou středeční Lidové noviny (LN). Unijní
předpis totiž vyžaduje, aby si státy unie samy určily, co pojem "nebezpečí
útěku" představuje, což Česko neudělalo. Podle deníku byla většina běženců v
táborech zadržena podle Dublinského nařízení. Ministerstvo vnitra
však trvá na tom, že běžence, kteří jsou na českém území
neoprávněně, policie zadržuje oprávněně. Proti několika opačným rozhodnutím
soudů se brání kasačními stížnostmi. Ve stanovisku vnitro argumentuje i jinými
rozsudky, které naopak dávají postupu policie za pravdu.
Iráčana zavřeli i s dvěma malými dcerami, soud vyhrál
Ústecký soud posuzoval případ Iráčana, který se dvěma malými dcerami mířil
přes Česko za příbuznými do Německa. V květnu rodinu zadržela policie a umístila
do tábora v Bělé pod Bezdězem. Zadržení zdůvodnila Dublinským nařízením pro
vracení běženců do země, kde poprvé vstoupili do schengenského prostoru. Iráčan
ale podal žalobu, soud v červnu vyhrál, a následně byl z tábora propuštěn. Nyní
už je u příbuzných v Německu.
Soud v rozsudku uvedl, že námitku proti samotnému použití Dublinského
nařízení kvůli chybějící opoře v českých zákonech někdo podal poprvé. Dříve
žaloby napadaly pouze průběh správního procesu, nikoli jeho podstatu, uvádí LN.
Podle deníku se nyní mohou na rozsudek odvolat další migranti, protože z asi
pěti stovek běženců v obou zajišťovacích táborech – Bělé a Zastávce u Brna –
byla většina zadržena právě na základě rizika útěku podle Dublinského nařízení.
Vnitro: Soudy rozhodují rozdílně, běžence policie zadržuje oprávněně
Podle Ministerstva vnitra se Policie řídí zákonem o pobytu cizinců, který mj.
stanoví, že „policie zajistí na dobu nezbytně nutnou cizince, který neoprávněně
vstoupil nebo pobýval na území České republiky“. Ministerstvo vnitra zná
rozhodnutí správních soudů z letošního léta, které ve třech konkrétních
případech dospěly k závěru, že současná česká právní úprava Dublinské nařízení
neupravuje důsledně. "Je však nutné upozornit, že jde pouze o rozhodnutí v
konkrétní kauze, které nemá precedenční charakter, a bylo by proto v tuto chvíli
předčasné uplatňovat rozhodnutí soudu v individuální kauze plošně na všechny
případy. Rozsudky Policie ČR napadla kasačními stížnostmi, o nichž Nejvyšší
správní soud dosud nerozhodl. Proto Ministerstvo vnitra a Policie ČR postupuje v
souladu se stávajícím zákonem a fungující praxí," uvedla mluvčí ministerstva
vnitra Lucie Nováková.
"Zásadní je však skutečnost, že soudy v obdobných případech rozhodují
rozdílně. Ministerstvo vnitra má jak rozsudek krajského soudu, který v obdobném
případu stížnost nelegálního migranta zamítl, tak stanovisko Nejvyššího
správního soudu ke kasační stížnosti z června 2015, že zajištění dle dublinského
nařízení bylo v pořádku," dodala Nováková. Česká televize ale
uvedla, že Nejvyšší správní soud na její dotaz k žádnému takovému verdiktu
komentář neposkytl.
Asociace pro právní otázky imigrace: Žadatelé o azyl nemají končit ve
vězeňském zařízení
Také právníci z Asociace pro právní otázky imigrace jsou přesvědčeni o tom,
že uprchlíci, kteří žádají v některé ze zemí EU o azyl, by po svém zadržení v
Česku neměli končit zavření v zařízení pro zajištění cizinců s polovězeňským
režimem. Na vyřízení formalit by měli čekat v uprchlických střediscích s
volnějšími pravidly, míní tito právníci.
"Zařízení pro zajištění cizinců není primárně určeno pro ty, kteří usilují o
azyl. Je to poslední štace pro ty, které chce ČR vyhostit poté, co na jejím
území pobývali dlouhodobě nelegálně," řekla ČTK právnička asociace Jiřina
Neumannová.
V zařízení pro zajištění cizinců musí zadržení odevzdat telefon a peníze, v
ubikacích bývají zavření. V přijímacím středisku se mohou lidé volně pohybovat
po uzavřeném areálu a v pobytovém centru se pak mohou případně dostat ven na
propustku, popsala právnička. Podotkla, že v detenčních zařízeních bývají nyní i
děti. Podle šéfa správy uprchlických zařízení Miloslava Koudelného děti nejsou v
zařízeních zadržené, jsou jen "ubytované se zadrženými" dospělými a rodiny se ze
zařízení přesouvají případně do volnějšího střediska.
Cizinecká policie podle svého šéfa Milana Majera na počátku roku zachytila na
českém území hlavně ekonomické migranty z Kosova při jejich cestě na západ. Nyní
jsou mezi zajištěnými hlavně lidé ze Sýrie, Afghánistánu, Iráku a Pákistánu.
Zadržené, kteří požádali o azyl v jiné zemi, do ní Česko podle dublinského
nařízení vrací. Maďarsko dočasně ale přebírání pozastavilo, příval nestíhá.
Česká vláda rozhodla o tom, že do konce roku 2017 republika přijme 1500
uprchlíků. Zhruba 1100 z nich by měl stát převzít od zemí EU s velkým náporem
migrantů. Podle asociace by Česko mohlo například zahlcenému Maďarsku, které má
desítky tisíc žádostí o azyl, pomoci už nyní. Podle Neumannové mají uprchlíci v
Maďarsku teď stejně jen mizivou šanci na získání azylu. Česko by tak nemělo
čekat, že se mu je tam podaří vrátit, části lidí by mohlo poskytnout ochranu.
"Bylo by to gesto humanitární vůči těmto lidem a gesto solidární vůči Maďarsku a
jiným státům EU, přetíženým žadateli o azyl," uvedla asociace. Podle ní to
připouští dublinské nařízení i české zákony.
Podle asociace by tento přístup byl konstruktivnější než represe. Po vypršení
lhůt jsou totiž zadržení uprchlíci propuštěni. Mají se do Maďarska či jinam pak
dopravit sami. Obvykle se ale stejně vydají dál. "Ti lidé nikam nezmizí. Budou
se potulovat po Evropě. Budou se pohybovat mimo systém, což může být v důsledku
problém. Zavírání očí před realitou ničemu nepomůže," dodala Neumannová.
Ministerstvo vnitra dnes oznámilo, že kapacita zařízení pro zajištění cizinců
nestačí. I přes kritiku otevře proto postupně další detenční zařízení s přísným režimem s
několika stovkami míst. Počítá se mimo jiné s budovou bývalé věznice.
Výběr informací o tzv. dublinském systému (také dublinské dohody), který
upravuje pravidla zacházení s uprchlíky v EU a některých dalších evropských
zemích:
- Dublinský systém je označením pro mechanismus, kterým je v rámci členských
států EU, Norska, Islandu, Lichtenštejnska a Švýcarska určován jediný stát,
který projedná žádost cizince o mezinárodní ochranu a ve věci rozhodne, ať je
žádost o mezinárodní ochranu podána kdekoliv na území těchto států. - Cílem je eliminovat situace, kdy řízení o žádosti cizince je vedeno
současně nebo postupně několika členskými státy, do kterých se cizinec účelově
přemísťuje, a také předejít situaci, kdy se naopak žádný stát nepokládá za
příslušný k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu. - Pro žadatele o mezinárodní ochranu dublinský systém obecně znamená, že má
právo na posouzení žádosti pouze v jednom státě. - Vznik dublinského systému vyplynul z potřeby upravit pravidla pro žadatele
o azyl po podpisu první schengenské úmluvy o uvolnění pohybu osob na území
smluvních států v roce 1990. Ještě v témže roce byla přijata Úmluva o posouzení
státu odpovědného za posouzení žádosti o azyl podané v některém z členských
států Evropských společenství, tzv. Dublinská úmluva, která vstoupila v platnost
v roce 1997 a jejími smluvními stranami se staly všechny tehdejší členské státy
EU, Norsko a Island. V roce 2003 bylo přijato nařízení stanovující kritéria a
mechanismy pro určení odpovědného státu (tzv. Dublin II) a v roce 2007 byla
navržena řada změn systému, která vyústila v přijetí nového nařízení (tzv.
Dublin III), které vstoupilo v účinnost 1. ledna 2014. - Nyní platné nařízení stanoví soubor kritérií, podle nichž je určen jeden
členský stát, který je příslušný k rozhodnutí o podané žádosti o azyl. Mezi
kritérii například figurují rodinné vazby žadatele o azyl, skutečnost, že
žadatel je držitelem víza či povolení k pobytu v některém členském státě, že
vstoupil na území členských států neoprávněně, a také skutečnost, že poprvé již
v některém členském státě o azyl požádal. - Každý členský stát může z humanitárních důvodů, na žádost jiného členského
státu nebo z vlastního rozhodnutí z jakéhokoli důvodu převzít žadatele o azyl a
posoudit jeho žádost o mezinárodní ochranu, i když není příslušný podle
kritérií. - Nařízení Dublin III upravuje i vzájemnou komunikaci mezi státy za účelem
dublinského řízení, lhůty pro jednotlivé úkony v rámci řízení, pravidla a lhůty
pro transfery osob mezi členskými státy a další. Výslovně upravuje právo
žadatele na informace a také možnost členských států získávat za přesně
stanovených podmínek informace o žadateli o azyl z jiného členského státu. - Systém, kdy má hlavní odpovědnost za vyřízení žádosti o azyl v zásadě země,
v níž uprchlík vstoupil do unie nebo v níž žije, je v posledních letech terčem
kritiky především jižních zemí EU, které si stěžují, že musejí přijímat
nepřiměřené množství uprchlíků. Podle kritiků je dublinský sytém zastaralý a
nespravedlivý vůči hraničním státům EU a zvýhodňuje vnitrozemské a severní
státy.
