Sociální systém nebrání vzniku dalších generací dětí v dětských domovech

Kdy jste se rozhodli pro hostitelskou péči a jaké byly vaše prvotní
pohnutky? Vím, že jste v té době byli sami poměrně hodně mladí – nebáli jste se,
že to pro vás bude příliš velké sousto?

Bylo nám tehdy 24 a 30 let, měli jsme už za sebou roční svatební cestu do
Indie, pak jsme byli nějaký čas v Praze a nakonec jsme se přestěhovali sem do
Krompachu. Asi půl roku jsme se tu rozkoukávali a zabydlovali a záhy nám přišlo
tak nějak logické zajít do místního děcáku a nabídnout tam dětem něco z toho, co
umíme a co rádi děláme. Od září 2000 jsme začali pořád v DD kroužky – Bára
taneční, Karel truhlářský. Asi tak po roce a půl, blížily se zrovna Vánoce,
napadlo Bářinu babičku, jestli bychom nechtěli nějaké děti vzít domů na Štědrý
den – slavíme vždycky rodinně, u prarodičů na takové naší chaloupce v
Krkonoších. Řekli jsme si, že je to výborný nápad a šli jsme se zeptat do DD,
které děti tam přes svátky zůstávají, protože přece jen jich jezdí o Vánocích
docela dost do svých rodin. Zjistili jsme, že ten rok bude v děcáku zůstávat asi
10, 12 dětí. Mezi nimi byli taky tři sourozenci z rodiny S. – holčičky znala
Bára ze svého tanečního kroužku, o bráchovi jsme ani nevěděli, ale řekli jsme
si, že to bude určitě fajn. Ještě předtím, než nastaly ty první společné Vánoce,
motivovala Bára děti, které jsou často dost divoké, tak, že u ní v kroužku
získávaly korálky, vždycky když byly šikovné na hodině. Jednou za čtvrt roku s
námi ty děti, které měly nejvíc korálků, jely někam na výlet. A ty holky S. se
právě hodně snažily a na výlety tudíž jezdily často.

Proč jste se tehdy rozhodli zrovna pro hostitelskou formu péče – namísto
pěstounské nebo rovnou adoptivní?

„Hostitelka“ je druh péče, která nemá žádnou oporu v zákoně, ale jsme
přesvědčení, že je to systém, který má své opodstatnění, měl být více propagován
a dětské domovy by se na něm měly podílet. U nás v Krompachu jsme v tomto ohledu
byli docela průkopníci, ne, že by nikdo takový předtím neexistoval – některé
„tety“, které pracovaly v DD a pak šly do důchodu, si občas některé z dětí braly
k sobě. Případně někteří z místních, kteří tu pracují v lese. Byla to taková
forma výměny: starší děti jim pomohly při práci a zároveň dostaly šanci
vypadnout z DD, byly někde v rodině. Bylo to jistým způsobem oboustranně
přínosné. My jsme se snažili děcáku i okolí tu naší „cestu“ vylíčit jako určitou
strukturální výhodu pro děti, které jsou jinak neustále v děcáku, nemají
prakticky žádné vnější sociální kontakty, a skrze hostitelskou péči mohou přijít
jak k jiným zkušenostem, tak k jiným možnostem, které jsou zase následně pro
nějak využitelné pro všechny zúčastněné. Nicméně náš počáteční „vánoční“ model
se nakonec ustálil na tom, že děti k nám jeden čas chodily skoro každý víkend.
Hodně to taky záleželo na jejich přání, jeden čas tu chtěly být každý víkend,
pak co 14 dní. S tím jak vyrůstaly, trávily postupem času čím dál víc víkendů
jinde, a byly u nás tak jednou za čtvrt roku. Na Vánoce tu nicméně bývaly
pravidelně, plus jsme si je v létě brali na týden, na 14 dní třeba právě do
Krkonoš, společně s rodiči. Pro děti to mimochodem byla podle nás další cenná
zkušenost, že zažily i rodinu s babičkou a dědou. Uvažovali jsme chvíli, jestli
si holky nevzít do pěstounské péče – do adopce jít nemohly, protože mají maminku
a tatínka. Nakonec jsme si na to ale netroufli. Řekli nám tehdy, že bychom si
museli vzít všechny tři a že nemůžou dělit sourozence, přičemž chlapec už byl
tehdy dost velký a my sami jsme předtím žádné vlastní děti neměli a moc jsme
nevěděli, jak na to. Rozhovor se tehdy točil kolem toho, že je potřeba připravit
děti na vstup do samostatného života – aby měl každý vlastní byt a práci, což
nám přišlo jako dost velký sousto. Nakonec jsme tedy zvolili hostitelskou péči.
Museli jsme pak absolvovat proces posuzování, který se v mnohém neliší od
pohovorů, předcházejících adopci.

Takže děti vlastně už od začátku akceptovala celá širší rodina?

Přesně tak, a myslíme si, že to pro ně bylo fajn. Později nám holky říkaly,
že ještě nikdy neměly zkušenost třeba se staršími lidmi v rodině, neuměly se k
tomu postavit, byly udivené, že bereme třeba ohled na to, když jde dědeček po
obědě spát, srovnávaly jeho věk s věkem papeže a tak. Zdálo se nám, že je to
oslovilo, i to, že viděly třeba vztahy mezi mužem a ženou v tomhle věku, vlastně
to pořád zkoumaly.

Jak jste hodnotili samotný administrativní a přípravný proces, který péči
předcházel? Čím vším jste museli projít? Házel vám někdo klacky pod nohy, nebo
bylo vaše rozhodnutí vítáno s nadšením?

Přípravný proces obnáší psychologický test, zdravotní test, daňové přiznání –
dokládáš, že máš dostatečný příjem na to, abys děti uživil – a taky návštěvy
sociálních pracovníků, kteří si prohlídnou místo, kde bude dítě spát. Druhá věc
je, že sociální pracovnice prověří dům, kde bydlíš, ale když chceš jet třeba s
dětmi někam na dovolenou, musíš kontaktovat sociálku v místě, kam se chystáš.
Takže jsme museli kontaktovat na střídačku pražskou sociálku, když jsme jeli na
chalupu do Krkonoš, tak tu krkonošskou, která se ovšem do hor nikdy nevyškrábe…
Je to hodně složitá procedura, a to i pro samotné sociálky, které by navíc to
šetření měly provést namátkově, takže je enormně těžké se s nimi dohodnout.
Stalo se nám třeba, že Bára třikrát nebyla doma – jednou byla v Praze, jednou v
Liberci, jednou ve Francii, a paní ze sociálky už ztrácela nervy, křičela do
telefonu, že nám ty děti nedá. Je to prostě nastavené hrozně neprakticky. Těžko
říct, jak to řešit lépe. Jinak byl přípravný proces do určité míry formální a
zaměřený na kontrolu hostitelů – nikdo si s námi nicméně nechtěl promluvit o
tom, proč to vlastně chceme dělat apod., žádnou podporu tohoto druhu jsme
nezažili. Až zpětně jsme zjistili, že existuje občanské sdružení Děti patří
domů, kde nabízejí pomoc právě lidem v podobné situaci. Zaměstnanec, který má
zkušenosti jak s pěstounskou, tak s hostitelskou péči sleduje hostitele během
celého procesu „sžívání“, jednou za čas za nimi jezdí a baví se jak s dětmi, tak
s dospělými. Nevíme, kolik na to mají peněz a nakolik je reálné, aby byli
například ochotní jezdit z Brna do Krompachu, ale minimálně ta myšlenka, že
právě takhle by to mělo probíhat, tady zaplaťpámbů je. Státní sociálky něco
takového asi ani nenapadne, a navíc na to nemají vůbec čas.

Snažil se vám vaše rozhodnutí někdo rozmluvit? Rodina tedy zjevně ne, ale
třeba někteří známí, nebo někdo z krompašského okolí, nebo přímo třeba
pracovníci DD?

Z děcáku ne, tam byli rádi, že děti na čas někam zmizí, že jsou tzv.“udané“,
ale fakt je, že později jsme s nimi měli dost spory, protože děti u nás žily
jinak než v domově. Museli jsme si vyjednat jakési limity. Například s jednou
„tetou“ se pak podařilo zařídit, že jsme si vždycky při předávání dětí řekli, co
proběhlo u nás, a vznikla určitá komplementární spolupráce. Jinak nás ale
spousta z „tet“ brala spíš jako konkurenci. Očekávaly, že si děti vezmeme do
pěstounské péče, a že tohle je jen taková zkušební doba. To, že jsme to
neudělali, bylo vnímáno negativně. Částečně tahle frustrace vycházela přímo od
dětí, které byly v tomto smyslu zřejmě trochu zmanipulované, ale třeba D., které
bylo tenkrát pět, má takovou povahu, že k nám hrozně rychle přilnula a bylo pro
ni těžké pojmout to stejně jako jsme to měli my – že jsme jejich kamarádi,
snažící se jim zprostředkovat něco, co jim děcák nemůže dát; že nejsme maminka s
tatínkem. Později jsme se shodli s dalšími lidmi, že hostitelská péče je vhodná
tak pro děti od 12 let, které mají už tuhle otázku víceméně srovnanou. Přičemž
pochopitelně víme, že pokud člověk vyrůstá v dětském domově, tak asi rodiče
hledá neustále, ale starším dětem se dá lépe vysvětlit už od začátku, o jaký typ
vztahu půjde.

A vy jste tohle dokázali striktně udržovat?

To vůbec ne. Nenechali jsme si sice říkat mámo a táto, ale ten vztah víceméně
rodičovský byl, do toho se nám navíc narodily naše děti, jezdili jsme na výlety
všichni dohromady, takže to bylo jako vztah starších a mladších sourozenců.
Myslíme si ale, že to k té hostitelce patří a že je na ní pozitivní mimo jiné
právě to, že děti zažijí nějakou svojí pozici v rámci rodiny, byť by to bylo
jenom na chvíli.

Děti u vás nicméně byly v hostitelské péči až do své dospělosti, jestli
jsem to správně pochopila…

T. ano, ten se po nedobrovolném ukončení dvouletého učňovského oboru
odstěhoval do Londýna, maminka si ho tam odvezla, ještě než mohl složit v září
reparát. A co se holčiček týče, tak jedna k nám jezdila do svých 17, druhá u nás
byla naposledy, když jí bylo 16. Mají teď „svoje období“, ale nemyslíme si, že
by vztahy byly nadobro přetržené. V tuhle chvíli si s námi jednoduše nemají co
říct. T. nám napsal někdy před rokem na facebooku, že na nás hrozně vzpomíná,
jaký jsme měli význam v jeho životě, že jsme mu dali lásku a tak – moc hezký
vzkaz. To jsme se pýřili. Na výchovu holek jsme tehdy měli trochu víc prostoru,
a dost jsme se kvůli tomu natrápili s dětským domovem. Třeba konkrétně v případě
D. – chtěli jsme, aby dostudovala střední školu, ale nestalo se. Přišla puberta,
kterou neustála. Ta komunikace s DD a snaha se s nimi nějak sladit pro nás byla
jednou z nejsložitějších věcí na hostitelské péči. Bára si tehdy nebrala moc
servítky, měla poměrně jasnou představu o tom, jak by to mělo fungovat, a když
viděla nějakou nekompetenci na straně děcáku, tak jí to hrozně rozčilovalo. Ty
děti jsou a´priori v mnoha ohledech handicapované, a ještě aby jim přisolovali
nějací neprofesionálové, kteří si chtějí ulehčit práci nebo jsou jednoduše líní,
to bylo vážně k vzteku. Říkali jsme, že tento typ péče nemá oporu v zákoně – v
důsledku toho je člověk zároveň tomu DD vlastně vydaný napospas. Pak je třeba
hledat kompromisy, které jdou často na úkor dětí, což je frustrující. Později
jsme dokonce psali i nějaký projekt s Letním domem, právě na podporu hostitelské
péče, vytvořili jsme jakousi síť hostitelských rodin. Jedním z hlavních bodů
projektu byla potřeba najít někoho, kdo bude mediovat kontakt mezi hostitelskou
rodinou a DD a kdo jedné i druhé straně vyjedná smysl celého podniku a bude dbát
na to, aby byl kontinuálně utvářený.

V čem podle vás stát nejvíce selhává, jde-li o plošné strategie řešení
ústavní péče o opuštěné děti?

Podle nás selhává zejména preventivní terénní práce sociálních odborů, a
nejen jich, ale také nevládních organizací, které mají komunitní plány na
starosti. „Nevládky“ to dělají většinou dobře, ale se strašně malým pokrytím.
Vezmi si, že na celý Most je k dispozici jedna nevládka, která má dělat terénní
prevenci, a pobere všehovšudy 8 rodin. Sociálky na úřadech mají samozřejmě taky
dělat terén, v jejich možnostech ale zase absolutně není dělat ho kvalitně.
Běžně mají i 300 rodin na jednu pracovnici, která se tam tudíž dostane tak
jednou za rok, dá-li pánbů. Nehledě na to, že třeba tady v Krompachu jsou
některé děti z Prahy, takže mají dokonce přidělenou pražskou sociálku! Podle
zákona mají sociálky povinnost za „svým“ dítětem do DD dojíždět. Přitom mají
zároveň na starost rozvody, prevenci, tzv. problémové děti ve školách, prostě
neuvěřitelný balík věcí, který zvládají možná tak administrativně. Vede to k
tomu, že děti jsou umísťované do DD v nadměrném počtu, většinou poté, co situace
u nich doma vyeskaluje tak, že už není udržitelná – předtím se o ni totiž nikdo
nestaral. Rodina se dostává do čím dál větších problémů, nikdo nemá čas zkoumat,
jaké poměry tam doopravdy panují, natož je efektivně řešit. To by totiž byla
strašně titěrná práce, zahrnující docházení do těch rodin, řešení jejich
situace, například bytové nebo v zaměstnání, papírování, atd. Jedním z těch, kdo
se tímhle problémem zabývá, je třeba Člověk v tísni, který to dělá dost
komplexně, ale taky má pobočky jenom někde. Tohle tedy vidíme jako oblast, do
které by se mělo investovat maximum prostředků, čímž by se zároveň i dost
ušetřilo. Když totiž už dojde k tomu, že se děti rodině odeberou, tak se
většinou rozpadne úplně, takže jde vlastně o kompletní sociální zásah. Kvůli
dětem jsou rodiče obvykle schopní ještě leccos zvládnout, ale když jim je
seberou, tak se dostanou do úplně apatického stavu. V DD to pak obvykle závisí
zcela na moci ředitele – jejich pravomoc jak ve školách, tak v dětských domovech
je tak obrovská, že vytváří úplně jiné světy. Hodně děcáků včetně toho „našeho“
je navíc na hodně odlehlých místech, takže děti nemají žádný kontakt s okolím,
jednoduše žijí tady v lesích. Tím pádem nejsou samostatné, nikam nechodí,
maximálně s vychovatelkou na procházky, nebo jich pár jezdí do vsi na základky.
Tím, že je tu speciální škola, vzniká snaha udržet děti tady, přestože si
myslíme, že mnohp z nich by se dalo integrovat do klasické ZŠ. Získávají tak
další, velmi závažný handicap – není kladen důraz na jejich vzdělání a
osamostatňování a na to, aby se dítě integrovalo do nějakých sociálních sítí. Do
svých šestnácti nebo osmnácti jsou v DD, a pak je prostě vyrazí. Tam pak nastává
další problém – další systémová „díra“. I když se v té přechodové fázi podaří
dítě umístit v Domu na půl cesty, kterých je strašně málo, tak je to třeba u
Nymburka nebo u Dobříše. Děti jsou vytržené ze sociálního prostředí, ve kterém
vyrůstaly a dostanou se do Domu na půl cesty někam, kde vůbec nikoho neznají a
nemají žádnou možnost se na někoho obrátit. Jsou prostě hozené do vody. Bylo by
přece logické, kdyby mohly nějak zúročit sociální kapitál, který vznikne, i když
vyrůstají na vesnici – a protože dítě nemá rodinu, tak žádný jiný kapitál nemá.
Tím, že ho pošlou někam na druhý konec republiky, nemá najednou žádný. Odlehlost
dětských domovů má pak úzkou souvislost s nedostatečně kvalifikovanou pracovní
silou, která v děcácích dělá. Těžko se v takových místech hledá někdo, kdo je
nejen kvalifikovaný, ale má i motivaci to třeba zkusit trochu jinak. Situace je
navíc stále horší. Materiálně je to hodně otázka komunikace se sponzory – na
první pohled to může často vypadat, že se zlepšuje, ale investuje se do
naprostých nesmyslů. Děti mají na pokojích playstationy, ale třeba nikoho
nenapadne prosvětlit chodbu, kterou musí denně chodit. A to se neděje jen u nás
– tuhle jsme se dozvěděli, že schopného ředitele DD ve Frýdlantu, který tam
budoval v areálu děcáku domečky – tréninkové byty, kde mohly děti nějaký čas
bydlet ještě jako dospělé – před časem vyhodili. Vzhledem k tomu, že jde pro
daný region často patrně o důležité peníze, působí v téhle branži obvykle takové
lobby, že člověku zůstává rozum stát.

Měli jste v péči několik romských dětí – mluvili jste s nimi o kultuře
jejich etnika, o pohledu, který na ně podstatná část české společnosti má, o
mediálních manipulacích s jejich obrazem apod.? Řeší s nimi tato témata
vychovatelé v DD?

Máme spíš takové úsměvné zkušenosti – třeba o prvních Vánocích, které s námi
děti trávily, začala D. během pohádky Dařbuján a Pandrhola najednou křičet, „gója,
gója!“. Pak jsme si všimli, že v pohádce si zrovna dávají jitrnice. Jedné z
holčiček byly teprve tři, když se do děcáku dostala, takže svůj původ ještě
nijak nereflektovala. Když pak začala chodit na základku, přijela jednou ze
školy a byla vyděšená, že v uličce, kterou chodí, prý číhají „stíni“. Bylo
zajímavé, že když byly děti malé, s romstvím se nijak neidentifikovaly, říkaly,
že slovo „cikán“ nebo „rom“ pro ně bylo synonymem sociálního outsidera – prostě
jedna z nadávek, které pochytily ve škole. Vůbec nechápaly, proč by se měla
vztahovat zrovna na ně. My jsme si s nimi o tom povídali, když s tím přišly –
byly to ale spíš starší děti v DD, kdo měl potřebu je uvádět do romského světa.
Najednou začaly mluvit o duších, učit se romská slovíčka, nicméně se od romství
stále distancovaly. Později, když přišly do puberty, tak jak teď jedou přes ty
sociální sítě, zjistili jsme, že na nejrůznějších serverech jako lide.cz a
podobně vyhledávají prioritně romská fóra.

Co vám tahle životní zkušenost dala? Změnil se nějak zásadně váš pohled na
svět, na morálku, na dětskou duši a její specifika, či na sebe sama, případně na
své limity?

Obecně vzato, starat se o děti je hezká zkušenost, což platí pro ty z děcáku
taky. Bylo to zejména vzájemné obdarování. Samozřejmě že to není nonstop paráda,
jsou i náročnější momenty, ale vesměs jsme spolu zažili spoustu legrace. Bára
často obrečela spory s děcákem a náš pohled se změnil zejména skrze to, jak jsme
postupně pronikali do problematiky. Člověk si postupně uvědomoval, že má dítě už
od začátku handicap v podobě života bez rodičů, že je náš sociální systém
nastavený strašně nespravedlivě. De facto vytváří další generace – respektive
nebrání tomu, aby vznikaly další generace dětí v dětských domoveh. Je to takový
samosytící systém, který je navíc hrozně neefektivní – mají-li tyhle děti dobře
dopadnout, musí se o ně vždycky postarat někdo jiný. Děcák je sice zachrání před
tím, aby neumřely hlady nebo aby je někdo netýral, ale krom toho nemá šanci pro
ně mnoho udělat. I z děcáku mají pochopitelně hezké zážitky, ne že by je tam
nějak mučili, ale když pak člověk sleduje jejich vstup do reálného života, je
vidět, kolik jim toho ještě chybí.

Barbora Spalová vystudovala etnologii a sociální antropologii na FF
a FSV UK Praha. Bádá především v oblasti antropologie náboženství, zejména
křesťanství. Žije v Lužických horách, angažuje se v problematice náhradní
rodinné péče. Je předsedkyní o.s. Média 007 a editorkou časopisu Biograf.

Karel Spal vystudoval religionistiku na FF UPa, odborně se zaměřuje
na církve byzantského ritu, postavení islámu v Evropě. Pro Média 007 pracuji
jako expert „Náboženské sekce“