Romské snění zaplnilo vítkovickou knihovnu
Je středa dopoledne – den, kdy se knihovna obvykle tváří jako nedobytná
pevnost a nepropustí dovnitř ani jednoho zoufalého čtenáře s knižním absťákem.
Přesto dnes žije nezvyklým ruchem. Děti z osmé a deváté třídy ZŠ Gebauerovy se
pomalu usazují a s typickou pubertální drzostí přehlíží dvě přednášející, které
se už za pár minut mají ujmout moderování akce. Slova se zprvu trochu nesměle
ujímá paní Marie Bořkovcová z obecně prospěšné organizace Nová škola a pokládá
zásadní otázku: „Kolik z vás mluví romsky?“
Přestože většina dětí by romský původ nezapřela, zvednou se stěží dvě nebo tři
ruce. Ale to už na ně rychlopalnou romštinou spustí Iveta Kokyová – rázná žena,
která má na kontě řadu povídek v romštině i češtině. Ukazuje se, že s neznalostí
romštiny to nakonec nebude tak zlé, ačkoliv děti se chytají hlavně u těch
peprnějších výrazů. Nemá cenu se bránit! Posluchačům se chtě nechtě dostává
důkladné průpravy z historie jejich jazyka, zkoušejí identifikovat různé
dialekty a zjišťují, že romštinou se sice s mírnými odchylkami, ale přece
domluví po celém světě.
Největší ohlas má předčítání z povídky paní Kokyové. Děti s napětím sledují
eskapády její mírně potrhlé babičky a smějí se na těch správných místech, ať už
se čte česky nebo romsky.
Dvojjazyčné texty doplněné dětskými kresbami ostatně zdobí i stěny knihovny.
Výstavu „Romano suno – Romský sen“ pořádá již osmnáctým rokem Nová škola a
pokaždé jsou vyhodnoceny nejhezčí obrázky i texty, které dokážou přiblížit osudy
romských dětí a jejich rodin v ČR.
Od minulého roku, jak upozorňuje Marie Bořkovcová, mohou děti do soutěže
přispívat také mluveným slovem a natočit své vyprávění na kameru. Děti píší a
vyprávějí o sobě, své rodině, o svých snech i obavách, o bídě a penězích, lásce
a velmi často také o smrti. Občas děti otevřou také živé a často palčivé otázky
své identity, společenského postavení a vztahu mezi Romy a lidmi z většinové
společnosti. Poslechněte si třeba dvanáctiletou dívku z Prahy:
„Víte co, někdy si říkám, proč vlastně jsem Cigánka? Proč nejsem normální
člověk, jako bílej? Jenže stejně, co s tím nadělám? Jako já jsem ráda, že jsem
Cigánka. Ale kdybych byla bílá, to by nebylo špatný. Některý Češi jsou dobrý.
Prostě já mám některý bílý ráda. Ale některý bílý jsou takový protivný. No jak
bych to řekla… Štítí se nás. Myslí si, že my Cigáni jsme nejhorší, Já bych
chtěla vědět, jak by se oni cejtili, kdybych já jim řekla: „Fuj! Vy špíny!
Prasata! Cikáni hnusný!“ Víte, nám to zůstává tady (ukazuje si na srdce). Ne v
hlavě. Tady!“
Po skončení workshopu se řada dětí zastavuje u obrázků, které předtím nevšímavě
míjely. Kdo ví, třeba příští rok budou mezi vítězi viset i jejich příběhy.
