Roman Joch a Petr Honzejk debatovali o českém rasismu: S předsudky je třeba stále bojovat
Americké protesty proti rasismu Black Lives Matter se přenesly do řady světových měst. To samé platí pro debatu o sochách a symbolech spojených s kolonialismem nebo otrokářstvím. Diskuse o tom, jak vypadá diskriminace, rasismus a systémové znevýhodnění, se nevyhnula ani Česku. Český rozhlas Plus v pořadu Pro a proti vysílal debatu na toto téma, jíž se účastnil ředitel Občanského institutu Roman Joch a komentátor Hospodářských novin Petr Honzejk.
„Do jisté míry ano, ale nejde to paušalizovat,“ odpovídá Honzejk na otázku, zda existuje v Česku systémový rasismus. „Jde o problém, který prorůstá celou společností. Je evidentní, že romské děti byly rutinně umisťovány do speciálních škol. A každý tuší, jaké problémy mají Romové, když si chtějí pronajmout byt,“ uvádí některé příklady.
Roman Joch jeho teze odmítá. „Naše zákony nejsou rasistické. O tom, že existují konkrétní rasisté, nemusíme pochybovat, ale vinit celý národ z rasismu, dokonce systémového, je připisování kolektivní viny či hříchu, a to je naprosto nefér.“
Podle Honzejka je ovšem zřejmé, že určitá skupina obyvatel má problémy jen proto, že je jiná. „Ale je to ale motivováno spíš pohodlností, protože když máme nějaký problém řešit, tak ho spíš odsuneme. Ostatně i ombudsman Stanislav Křeček Romům radí, ať si problémy vyřeší sami.“
Joch souhlasí, že romská komunita má svá specifika. „Nižší vzdělanost a životní úroveň, vyšší kriminalita. Určitě existují rasové předsudky, ale ty nejsou primárně způsobeny barvou pleti, ale nehezkým předsudečným předpokladem, že průměrný romský občan bude mít vyšší tendenci ke kriminalitě.“ Připomíná také, že v české společnosti žijí i další skupiny lidí, kteří podobné problémy nemají, a jmenuje Vietnamce žijící v Česku.
„Vietnamskou komunitu jsme sice přijali, ale část populace jim ještě tyká,“ upozorňuje Honzejk. „Zatím nedokážeme přijímat jinakost jako něco stejně hodnotného jako většinovost. Vidíme, že historicky má romská menšina sociální problémy a je chudší, takže ji nebereme vůbec a tyto předsudky se pak zhmotňují.“
Oba diskutující věří, že s předsudky je třeba pracovat. „Pokud se někdo narodí v ghettu, kde nejsou pracovní návyky a jsou problémy s návykovými látkami, tak má hrozně malou možnost se z toho sám vymanit. Tito lidí se rodí do situace, v níž se topí, a někdo jim musí hodit záchranný kruh,“ žádá Petr Honzejk.
„Ano, sociální mobilita je polovina problému a státní moc má pomoci vyloučeným oblastem s důrazem na vzdělání dětí. Ale druhá polovina je, že určitě vzepření musí nastat i v rámci komunity. Té vietnamské nikdo nepomohl, lidé měli předsudky. Přesto zevnitř z ní vznikla snaha postavit se na nohy a ukázat, že jsme úspěšní,“ chválí Roman Joch.
