Robert Břešťan: Letos požádalo v Česku o azyl 590 cizinců, uspělo zatím jen 19 z nich

Od ledna do konce května letošního roku požádalo v České republice o udělení
azylu celkem 590 cizinců. Azyl získalo zatím jen 19 z nich, nižší formu
mezinárodní ochrany (doplňkovou ochranu) pak dalších 48.

Česká republika udělováním azylu poměrně šetří. Ze statistik ministerstva
vnitra (tabulka níže) vyplývá, že v roce 2015 neuspělo ani pět procent žadatelů
o azyl.

O rok později, v době, kdy vrcholila uprchlická krize, se poměr mezi počtem
žadatelů o azyl a lidí s uděleným azylem zvýšil na deset procent.

Zájem o Českou republiku ale mezi uprchlíky není velký. Zatímco do Německa
nadále přichází až 15 tisíc migrantů měsíčně, v Česku za celý loňský rok
požádalo o azyl necelých 1500 lidí.

Evropská komise v úterý oficiálně oznámila, že zahájí s Českem (a také
Polskem a Maďarskem) řízení pro porušení unijní legislativy – kvůli tomu, že
země neplní přijímání migrantů podle kvót prosazených Evropskou komisí v roce
2015.

„Česká republika v rámci kvót Evropské unie přijala celkem dvanáct osob,“
říká mluvčí ministerstva vnitra Hana Malá. Evropská unie přitom Česku přidělila
kvótu 1600 osob. Česká vláda ale veřejně opakuje, že Česko v rámci kvót žádného
migranta nepřijme.

Podle statistik Správy uprchlických zařízení k 30. květnu 2017 je v
tuzemských přijímacích a pobytových střediscích celkem 293 lidí; v zařízeních
pro zajištění cizinců dalších 75 lidí. V integračních azylových střediscích pak
82 osob.

„Nejčastější státní příslušnosti klientů v pobytových, přijímacích a
integračních střediscích – Ukrajina, Ázerbájdžán, Arménie, Irák. Nejčastější
státní příslušnosti klientů v zařízeních pro zajištění cizinců – Ukrajina,
Vietnam, Nigérie,“ shrnuje Správa uprchlických zařízení.

Slovníček pojmů

azyl – ochranný pobyt, který stát poskytuje státnímu příslušníku třetí
země nebo osobě bez státní příslušnosti v souvislosti s jejím pronásledováním
zpravidla z důvodů politických (v ČR jsou důvody udělení azylu specifikovány v
zákoně o azylu)

doplňková ochrana – vedle azylu další (nižší) forma mezinárodní
ochrany, která se uděluje cizincům, kteří nesplňují důvody pro udělení azylu,
bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jejich případě
jsou důvodné obavy, že pokud by byli tito cizinci vráceni do domovského státu,
by jim hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy. Za vážnou újmu se pak považuje
uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení
nebo trestání žadatele o udělení mezinárodní ochrany, dále vážné ohrožení života
nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního
nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo pokud by vycestování cizince bylo v
rozporu s mezinárodními závazky České republiky

Institut azylu a uprchlictví – má za cíl ochránit cizince před
pronásledováním státními orgány v jejich domovské zemi. Pravidla pro přiznání
národního statusu azylanta si každý stát určuje sám. V případě uprchlíků je to
však odlišné – pravidla plynou u mezinárodních smluv: Úmluvy o právním postavení
uprchlíků (1951) a k ní se vážícího Newyorského protokolu (1967), tzv. Ženevská
úmluva.

Institut uprchlictví je vlastně novodobá instituce a je smluvní povahy (státy
se k poskytování ochrany zavázaly). Přiznávání statutu azylanta je naopak
instituci známá již v období antiky a středověku.

Dnes institut azylu/uprchlictví v nějaké podobě uplatňuje 144 států světa,
často v podobě ústavních zákonů. Česká republika jej zakotvuje v čl. 43 Listiny
základních práv a svobod.

Robert Břešťan,
HlidaciPes.org