Předseda Městského soudu v Praze Libor Vávra: O černé a bílé hubě
Ochrana menšin všeho druhu jako právní fenomén je v současné době poznamenaná
opakovanými teroristickými útoky a nově zkušeností významné části Evropy s
masovou imigrací. Podle některých je vystavena těžké zkoušce, podle dalších je v
krizi, či dokonce překonána. Přitom idea ochrany kolektivních práv ovlivňuje
razantním způsobem více jak půl století politické elity „západního“ světa. A za
tu dobu pochopitelně našla svůj odraz i v právu, a to včetně toho trestního.
Vždyť již první ustanovení zvláštní části trestního zákoníku, § 140, vražda,
ve svém třetím odstavci stanoví, že „kdo jiného úmyslně usmrtí pro jeho
skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost,
politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že je skutečně nebo domněle bez
vyznání“, ten bude potrestán trestem odnětí svobody na dvanáct až dvacet let,
nebo dokonce trestem doživotním.
Proč používám pojem politické korektnosti, a ne rasově motivované trestné
činnosti? Protože v řadě případů orgány činné v trestním řízení nemají pro úvahy
nad možným rasovým motivem k dispozici jiný důkaz, než verbální projevy
obviněného v průběhu útoku. Málokdy má obžaloba to štěstí, že je z napadení
afrického turisty obviněn holohlavý, hákovými kříži potetovaný účastník všech
nacionalistických demonstrací evidovaných policií, řvoucí při útoku to svoje
„Čechy Čechům“.
Častěji jde o napadení, případně rvačky spíše běžné, ze života. Jen ta slova,
urážky jsou takové jiné. Notně šťavnaté a zcela nekorektní. Dokládají ovšem
skutečně úmysl pachatele?
Co je to politická korektnost? Označuje se jí (dle Wikipedie) tendence nebo
hnutí, které se prosazovaly zejména v USA ve druhé polovině 20. století a
ovlivnily i neamerický svět. Pronikání politické korektnosti do veřejného
prostoru je předmětem rozsáhlé kritiky, zejména pro její provázanost s
novolevicovou ideologií, ohrožování tradičních svobod a rysy censury.
Z další charakteristiky tohoto pojmu ve Wikipedii vyplývá, že se jedná „o úsilí
záměrným ovlivňováním jazyka odstranit některá tradiční označení nebo pojmy
(koncepty), které jsou svázány s nepříznivými konotacemi a stereotypy, a proto
mohou být určitými lidmi vnímány jako urážlivé nebo mohou posilovat utlačovatele
v nadřazených a diskriminujících postojích. Obvykle jde o nahrazení zatížených
slov novými, eufemističtějšími, se stejným základním denotačním významem. Někdy
jde o použití přiléhavějšího nebo obecněji platného označení".
Zkrátka, politická korektnost je matkou oněch pojmových změn v jazyce, jako
třeba Cikán-Rom, Eskymák-Inuita, Křováci-Sanové, ale také, a ve světě asi
nejčastěji, černoch/ barevný/ Afroameričan/ africký Američan.
Asi všichni, ovlivněni citlivostí na „neslušné“ výrazy, cítíme, že dát druhému
pěstí s výkřikem „zatracený cikáne!“ je opravdu jiná káva, než učinit totéž se
zvoláním „zatracený róme!“.
Má však hledisko politické korektnosti shora definované, tedy volba výrazu v
pohnutém okamžiku, hrát samo o sobě roli v právní kvalifikaci trestného činu?
Případně jak pádnou?
Poslyšte příběh, který se stal.
V restauraci „Jízdárna“, kde se v tuto dobu konala myslivecká zábava, řekl
obžalovaný u výčepu opakovaně poškozenému „ty černá hubo“, na což se poškozený
zeptal, proč mu to říká. Obžalovaný na to reagoval tak, že poškozeného udeřil
sklenicí do obličejové části hlavy, načež se poškozený začal bránit,
obžalovaného také udeřil, chytil jej, oba spadli na zem, kde se dále vzájemně
napadali, poškozený poté kolenem držel obžalovaného na zemi a záhy na to je od
sebe oddělil svědek …
Právě s odkazem na shora uvedenou vyslovenou urážku státní zastupitelství případ
žalovalo jako útok rasově motivovaný. Soudu nalézacímu se však takový argument
zdál málo pádný a rasovou motivaci za prokázanou nevzal, což státní zástupce
řešil odvoláním v neprospěch obžalovaného.
Odvolací senát v této souvislosti dal soudu I. stupně za pravdu a odkázal na
starší případ řešený jiným senátem (Vrchní soud v Praze, sp. zn. 8 To 57/2015),
kde pasáž rozboru námi zkoumaného jevu je velmi plastická:
„V rámci nastolené problematiky je třeba vidět, že verbální projevy pachatelů
deliktů násilné či výtržnické povahy obecně není namístě příliš přeceňovat,
zvlášť pokud jsou proneseny ve zlobném afektu nebo pokud je pachatel pod vlivem
alkoholu. Pokud tedy obžalovaný v důsledku požití alkoholu vyvolal konflikt
slovy „ty černá hubo“, nelze z tohoto jeho slovního výroku bez dalšího dovodit
rasový motiv následného fyzického útoku. Nadávka jako taková ještě nepředstavuje
pohnutku. Tmavší barva pleti romského etnika je markantní viditelný znak,
přičemž lze pokládat za notorietu, že jakékoliv markantní fyzické rysy bývají
právě v afektu syceném požitým alkoholem terčem dehonestace (nadávky např. do
„zrzounů“, „brejlounů“, „tlusťochů“, „cikánů“ apod.), aniž by urážející osoba
obecně vůči osobám s těmito fyzickými znaky pociťovala jakoukoliv nenávist či
předsudky.“
Moc se mi ta úvaha líbí. Vychází ze života, odpovídá takzvanému zdravému rozumu,
přitom nijak nedevalvuje nezbytnou ochranu menšin v trestním zákoníku. Myslím,
že soudy by neměly být ve svých rozhodnutích aktivistické, příliš hodnotově
výrazné nad rámec, který jim určil zákonodárce zněním konkrétní normy. Jinak by
totiž hrozilo, že se stále sílícím zavlékáním trestního práva do politiky by
docházelo dokonce k pokusům kriminalizovat samotné idey, na kterých politická
hnutí stojí. Zdůrazňuji, že samozřejmě takové ideové konstrukce, které
odpovídají demokratickému právnímu státu. Ten má logicky ve spektru stran a
hnutí i ty krajní, ať už na levici, nebo na pravé straně politického života. A
jejich kriminalizace by nevedla k zániku takových názorů, ale k vytlačení kamsi
do nelegálních, protisystémových a třeba i protistátních struktur.
A co dodal k citované úvaze ohledně rvačky shora popsané odvolací senát?
Zdůraznil, že ve spisovém materiálu nebyly zjištěny žádné projevy či postoje
svědčící o rasové nesnášenlivosti či nenávisti obžalovaného, které by ukazovaly
na jeho příslušnost či sympatie k některému z extremistických hnutí
propagujících rasovou nesnášenlivost. Objasněno nebylo ovšem ani to, zda a jakým
způsobem měl obtěžovat na uvedené zábavě jiné osoby, zejména ty rekrutující se
rovněž z romského etnika.
Pohnutka obžalovaného k činu je za stávající důkazní situace stejně dobře
vysvětlitelná jako záměr podnapilé a provokující osoby vyvolat konflikt a za
každou cenu se poprat, což je pro vesnické zábavy, obzvláště v jejich
závěrečných hodinách, téměř signifikantní. Na okraj těchto úvah není bez
významu, že ani žádný ze svědků včetně poškozeného nevnímal tuto událost jako
věc rasově motivovanou.
Co kdyby nadával do bílé huby? Nebo žluté? Byla by právní kvalifikace v obžalobě
stejná?
Mimochodem, není vlastně nejpodivnější, že událost vnímal jinak poškozený, než
se snažil následně prokázat státní zástupce?
