Před 80 lety odmítly USA židovské uprchlíky před nacismem
Po Křišťálové noci z listopadu 1938, kdy byli Židé v nacistickém Německu,
obsazeném Rakousku a v okupovaném pohraničí českých zemí po desítkách vražděni a
po tisících odváženi do koncentračních táborů, se mnoho z nich rozhodlo odjet do
zahraničí. Jednou z nadějí představovala loď Saint Louis, která jezdila z
Hamburku do USA. Cesta přes Atlantik ale pro většinu z 937 převážně židovských
uprchlíků, z nichž někteří prchali i z Československa, neskončila šťastně: USA
lodi před 80 lety, 4. června 1939, nedovolily přistát u svých břehů. Běženci tak
museli odjet zpět do Evropy. Více než 250 z nich poté zahynulo v nacistických
koncentračních táborech.
“Osud těchto uprchlíků představuje mikrokosmos holokaustu,” řekl historik
Scott Miller z amerického Muzea holokaustu, který spolu s kolegyní Sarah
Ogilvieovou napsal o této kauze knihu. O tragické pouti byl v roce 1976 také
natočen britský film Pouť zatracených, ve kterém hráli Faye Dunawayová, Max von
Sydow či Orson Welles.
V roce 1939 byli Židé v nacisty ovládaných zemích v prekérní situaci. Obtížné
bylo také získat vízum například do USA, kde byly v účinnosti kvóty pro
přistěhovalce. Doma museli nechat většinou celý svůj majetek.
Urgentní žádosti o povolení přistát odešly americké vládě, dva osobní
telegramy dostal i prezident Franklin Roosevelt. Nikdy na ně neodpověděl. Místo
toho musela loď 4. června 1939 (přijmout je tehdy odmítla i Kanada) obrátit kurz
a vrátit se do Evropy.
Na 175 metrů dlouhou, černobílou loď St. Louis s osmi palubami nastoupilo v
sobotu 13. května 1939 v osm hodin večer v Hamburku 937 běženců (jen jeden z
nich nebyl Žid). Za lístek zaplatili 500 dolarů a v rukou měli víza, která též
zaplatili. Cílem byla kubánská Havana.
Po dvoutýdenní plavbě, během které zemřel jeden uprchlík, ale 27. května
kubánská vláda, která změnila předchozí dohody o vstupu do země, dovolila
vystoupit jen 29 běžencům. Ostatní museli pokračovat v plavbě směrem k USA s
nadějí, že je zde přijmou. Loď pod vedením kapitána Gustava Schrödera se blížila
k Miami a již byly vidět světla města. Urgentní žádosti o povolení přistát
odešly americké vládě, dva osobní telegramy dostal i prezident Franklin
Roosevelt. Nikdy na ně neodpověděl. Místo toho musela loď 4. června 1939
(přijmout je tehdy odmítla i Kanada) obrátit kurz a vrátit se do Evropy.
Herbert Karliner, tehdy dvanáctiletý chlapec ze slezských Pyskowic nedaleko
čs. hranic, jenž pouť přežil a později žil v USA, vyprávěl: “Vždy jsem chtěl do
Ameriky. Nemohl jsem pochopit, proč nás tak velká země nepřijala.” Válku přežil
v úkrytu ve Francii, jeho rodiče a dvě sestry ale zahynuli v Osvětimi.
Loď se nevrátila do Německa, ale 17. června přistála v belgických Antverpách.
Po horečném jednání několika židovských organizací bylo 288 uprchlíků převezeno
do Británie, 224 přijala Francie, 181 do Nizozemska a 214 zůstalo v Belgii.
Jejich osud (s výjimkou těch v Británii, kteří všichni válku přežili) se ale
dramaticky změnil po květnu 1940, kdy nacisté přepadli západní Evropu. Z 619
běženců z Belgie, Nizozemska a Francie jich 254 zemřelo během holokaustu
(většina zahynula v Osvětimi, Sobiboru a dalších vyhlazovacích táborech), válku
přežilo 365.
Kapitán Schröder obdržel později za svou roli při záchraně izraelskou medaili
Spravedlivý mezi národy světa, loď, které velel, sloužila až do roku 1946 jako
hotel, ze služby byla vyřazena v roce 1952.
Události kolem lodi a nepřijetí židovských běženců na Kubě, v USA a Kanadě
využili nacisté obratně k propagandě proti Židům.
Na lodi plul i manželský pár československých občanů Moserových, který žil
před válkou v Praze. Rosalie (narozena jako Mosesová) i Edmund Moserovi byli
vysazeni ve Francii, Rosalie údajně zemřela v roce 1942 v nemocnici ve Francii,
její muž ale válku přežil: v roce 1947 přijel do New Yorku, kde o rok později
zemřel.
V Nizozemsku byli tehdy vysazeni například i manželé Sidonie a Richard
Karmannovi ze Slovenska a jejich dcera Ana Gordonová, které byly v roce 1939
čtyři roky. Sidonie a Ana byly v roce 1944 poslány do koncentračního tábora
Ravensbrück, Richard do Buchenwaldu. Všichni tři válku přežili, setkali se v
Amsterodamu a odjeli do Mexika a poté do USA. “Měli jsme velké štěstí,” řekla
před časem Sidonie, která žila v Kalifornii.
Předválečná imigrační politika USA byla podle dokumentárního pořadu televize
PBS z roku 1994 diskriminační vůči přistěhovalcům z Evropy a neměnila se ani při
rostoucím počtu Židů snažících se uniknout z Evropy přes americké konzuláty.
Tento přístup, který se nejvíce projevoval na ministerstvu zahraničí, se
postupem času a s příchodem války zhoršoval a výstižně jej charakterizovalo
tajné memorandum náměstka ministra zahraničí Breckenridge Longa konzulům v
Evropě, aby udělování víz Židům dalšími byrokratickými překážkami “odkládali a
odkládali a odkládali”.
Podle pořadu, který někteří historici kritizovali jako “jednostranný”, také
ministerstvo dlouho přijímalo informace o holokaustu s nedůvěrou, odmítáním a
utajováním. Spojené státy přijaly v letech 1933 až 1938 na 40.000 Židů, zlomek
těch, kteří o to usilovali. Teprve na zákrok ministra financí Henryho
Morgenthaua se podařilo ustavit v roce 1944 zvláštní výbor pro válečné
uprchlíky, který zachránil životy desetitisíců Židů.
V kanadském Halifaxu odhalili v lednu 2011 sochařské dílo Kolo svědomí
sochaře židovského původu Daniela Libeskinda. V roce 2012 se formálně omluvily
USA, loni Kanada.
