Pogrom na Romy v Klatovech: Zavražděn byl Emil Bendik, 7 Romů zraněno, dvouleté nemluvně málem uhořelo
23. února 1991 v obci Lipkov na Domažlicku po třídenních útocích skupina
osmadvaceti mužů ozbrojená tyčemi a klacky ubila k smrti Emila Bendíka.
Jedenadvacetiletý Bendík se stal jednou z prvních obětí rasistického násilí v
demokratickém Československu. Během tří dnů útočníci zbili sedm Romů tak, že
skončili v nemocnici, a zapálili jeden dům, ve kterém byl v té chvíli zraněný
muž se svou ženou a dvěma malými dětmi.
Romské rodiny Bendíků a Janových byly v Klatovech známy svou násilností a
konfliktností. Sám Bendík spáchal za posledních šest let svého života devět
trestných činů, včetně dvou loupeží a jednoho znásilnění. Stále častěji se proto
objevovaly pochybnosti o motivu klatovského pogromu. Nejčastějším scénářem tehdy
předkládaným některými novináři bylo vyřizování účtů mezi dvěma gangy veksláků.
Proti ale stálo
zjištění redaktora týdeníku Respekt Jáchyma Topola přímo z místa činu.
Nedlouho před vražedným útokem dostal například Bendíkův děd, Bartoloměj Jano
výhružný dopis s hrozbou likvidace podepsaný Ku Klax Klanem. Romové však
nevěřili, že hrozby dojdou naplnění.
Skupina útočníků, jejichž věk se pohyboval mezi 16 a 51 lety (a nelze tudíž
mluvit o "skupině mladých lidí", kterou se tehdy petice klatovských občanů
snažila bránit tvrzením, že se "lidé vzbouřili a vzali spravedlnost do vlastních
rukou“) prokazatelně praktikovala princip kolektivní viny a neváhala by nechat
zemřít v plamenech dvě malé děti (jedno dvouleté), napadány byly celé rodiny
včetně žen a starých lidí. Navíc útoky nemířily jen na Bendíkovy a Janovy,
rodiny se špatnou pověstí, ale i na Romy, kteří s nimi neměli nic společného.
Přepadeni a v nebezpečí smrti byli i staří lidé, ženy a malé děti. Důvodem byla
barva jejich pleti. Romové, kteří byli v dosahu, měli nést následky kolektivní
viny.
"Ve čtvrtek 21.2. byl blízko kulturního domu Družba zbit jeden Rom. Skončil v
nemocnici. Druhý den šli do nemocnice na návštěvu dva další Romové, jeden měl v
porodnici manželku. Do nemocnice nedošli, odvezla je tam pohotovost. Narazili na
členy bandy, kteří je zmlátili. Oba tyto incidenty jasně naznačovaly, že situace
se vyostřuje," napsal v roce 1991 v Respektu Jáchym Topol.
Průběh pogromu
Samotný průběh tragického odpoledne popisuje Jáchym Topol v Respektu.
"Odpoledne 23. února parta odpočívala u piva v restauraci Beseda, jeden z nich
ale oznámil, že ho po městě proháněli Romové. Parta vyzbrojená holemi, noži,
řetězy, nunčaky a plynovými pistolemi vyrazila k domu na Pražské č.p.25, kde
bydlí rodina Bendíků. Zaútočili kamením, ale než se jim podařilo dům obklíčit a
vniknout dovnitř, Romové se rozprchli. Útočníci naskákali do aut a vydali se do
Lubské ulice k domu č.p.113, kde bydlela rodina Jano. Po cestě dostihli jednoho
z Romů a na mostě ho zmlátili do bezvědomí. Z domu v Lubské opět někteří z Romů
včas utekli, jiní se zabarikádovali uvnitř. Útočníci rozbili okna kameny a
cihlami, vyrazili dveře a vevnitř ničili vše, co jim přišlo pod ruku. Nábytek je
rozštípán na třísky, ve dveřích jsou díry, je vyrváno i elektrické vedení, ve
stěnách jsou rýhy, jak do nich kdosi v amoku bušil. Tři Romové, které útočníci
dostihli, jsou se zraněními v nemocnici. V době, kdy banda dům zapálila, v něm
zůstal už jen zbitý Bartoloměj Jano, jeho manželka a malé děti, jedno z nich
dvouleté nemluvně. Tedy ti, kteří nemohli utíkat, ani se bránit. Zabarikádovali
se v patře, ale když útočníci vyrazili dveře, utekli na půdu. Začali se dusit
kouřem z požáru i dýmem z dýmovnic, které útočníci do domu naházeli. Tyto hrůzné
okamžiky, kdy banda k upálení a k udušení odsoudila bezmocné staré lidi a malé
děti, strhávají z útočníků gloriolu neohrožených ochránců společnosti. S nikým
nebojovali; bestiálním způsobem terorizovali bezmocné lidi, neschopné se ani
dovolat pomoci," píše Topol v Respektu.
"Rodina pak odjela do obce Lipkov na Domažlicku vlakem, Emil Bendík se za
nimi vydal taxíkem. Taxikář se vrátil do Klatov a na náměstí vyhledal některé
členy bandy, kterým sdělil, kam Bendíka odvezl," popisuje další sled událostí
Respekt. V Lipkově si třicetičlenná banda, kam dorazila v 7 až 9 osobních
autech, nasadila černé punčochy a šátky. "Zaútočili na obydlí Romů a bili
každého, komu se nepodařilo utéct. Byt opět zcela demolovali. Emil Bendík vyběhl
ze dveří na volné prostranství, podařilo se mu uběhnout ještě pár metrů, než ho
kdosi z bandy srazil na zem. Muži v maskách ležícího Bendíka začali bít tyčemi a
klacky. Když měli pocit, že má dost, odjeli," popisuje útok Jáchym Topol.
Bendik zemřel o dva dny později v nemocnici na krvácení do mozku a tukovou
embolii, která někdy provází zlomeniny, především dlouhých kostí nebo pánve.
Dohady o motivaci útočníků
„Dosavadní vyšetřování ukazuje, že na akcích proti Romům se podíleli jak
starší občané, kteří byli iniciátory, tak mladší fyzicky zdatní. Ti se pak stali
ochotnými vykonavateli násilí,“ řekl při pohřbu novináři Rudého práva Vladimíru
Váchovi Karel Fořt, jeden z vyšetřovatelů případu. Útočníci byli obviněni z
trestných činů ublížení na zdraví, výtržnictví, porušování domovní svobody a
poškozování cizí věci.
Romští aktivisté v čele s Emilem Ščukou, předsedou Romské iniciativy, s
trestní kvalifikací ostře nesouhlasili a požadovali, aby pachatelé byli obvinění
podle paragrafu 259 – z genocidy. A varovali, že podobný případ se může stát
zítra v Ostravě, Praze či Ústí nad Labem. Bohužel se nemýlili, následovaly
vraždy Josefa Sztojky v Hradci Králové, Juraje Šarkoziho v Čerčanech, Milana
Holuba v Hrádku nad Nisou a dalších.
Odsouzeni za ublížení na zdraví
Za smrt Emila Bendika a pogrom odsoudil 19. března 1993 soudce Pravoslav
Polák skupinu osmadvaceti útočníků. Byli obviněni z trestných činů ublížení na
zdraví, poškozování cizí věci, porušování domovní svobody a výtržnictví. Deset
obviněných bylo odsouzeno k nepodmíněným trestům odnětí svobody v délce trvání
od 16 měsíců do sedmi a půl roku. Nejvyšší trest Polák uložil dvěma obviněným P.
Š. a J. V., které uznal vinnými z ublížení na zdraví. Dalších 18 osob bylo
odsouzeno k podmíněným trestům.
Emil Bendík byl pohřben v Klatovech 7. března 1991.
