Po nocích píše harlequinky, samizdatem je vydává. Judita Horváthová dobývá srdce jihlavských čtenářů
Judita Horváthová se narodila a svůj dosavadní život prožila v Jihlavě.
Přestože vychodila jen základní školu, napsala a samizdatem vydala už jedenáct
česky psaných románů spadajících do kategorie červené knihovny. Každou knihu má
v jediném výtisku a ten pak putuje z ruky do ruky. „Své dokončené romány si vždy
nechám sama vytisknout a sešít. Většinou mají přes sto až dvě stě stran. Na
titulku nalepím obrázek vhodný k příběhu a běžím předat knihu babičce, která ji
nadšeně šíří dál,“ říká. Judita píše od svého dětství a odmala také touží po
skutečném vydání knihy. „Přála bych si, abych jednoho dne mohla své babičce
darovat vlastní knihu. Abych mohla projít kolem výlohy knihkupectví a říct si,
že jsem dosáhla svého snu,“ říká. Ten možná brzy dojde aspoň částečného
naplnění. Nedávno si jí všimlo nakladatelství KHER,
jeden z jejích románů vydává online na pokračování a chystá také e-knihu.
Jak Judita Horváthová říká, narodila se do klasické jihlavské romské rodiny.
Má dvě mladší sestry a se svým partnerem vychovává sedmiletého syna Nicolase.
Poté, co vychodila základní školu, prošla rekvalifikačním kurzem a stala se z ní
šička. Tato práce ji však nebavila, a našla si proto zaměstnání v obchodě s
uzeninami, kde během několika let získala potřebnou praxi a stala se z ní zručná
prodavačka. Dnes pracuje brigádně jako pomocná síla v kuchyni. Najít stálé
zaměstnání pro ni totiž není snadné. Aby se mohla dostatečně věnovat synovi,
nemůže nastoupit na často vyžadovaný směnný provoz. A setkává se také s
předsudky vůči Romům. Ty ale Judita bere statečně a říká, že je to vždy o
lidech. „Podle mého je to vlastně všechno o povaze, charakteru a o tom, jaký
člověk chce být a čeho ve svém životě chce dosáhnout,“ říká. „Problém je však v
tom, že mezi námi nejsou jen dobří lidé a je jedno, jestli je to Rom nebo
Číňan,“ dodává.
Vášnivá čtenářka
Psát začala už na základní škole. Tam také propadla čtení a byla jednou z
nejčastějších dětských návštěvnic knihovny. „Nejprve jsem četla pohádky.
Postupem času jsem žánr změnila a začala jsem si půjčovat knihy pro dívky,“
vypráví Judita. „A pak mě jednoho dne napadlo, že bych mohla i já zkusit něco
napsat,“ pokračuje. V jejích dvanácti letech tak vznikla první próza v podobě
krátkého dobrodružného příběhu. O její nově nalezené zálibě však nikdo nevěděl.
„Psala jsem ho po večerech při lampičce v posteli, aby mě rodiče neviděli a na
nic se mě neptali. Nikdo ho tehdy nečetl, protože jsem ho schovala,“ usmívá se.
Zásadní úlohu v Juditině životě sehrála její babička, už od mládí vášnivá
čtenářka knih z edice Harlequin. Brzy si v nich našla zálibu také vnučka a dnes
své knihy píše po jejich vzoru. „Tyto romantické příběhy mě velmi zaujaly a
otevřely v mém srdci touhu psát vlastní díla,“ vysvětluje. Babička je také
prvním člověkem, který si každý samizdatem vydaný román vezme do rukou a sdělí
vnučce po přečtení svůj názor. Právě ona je pro Juditu hnacím motorem a
člověkem, na kterého myslí také jako na prvního obdarovaného v případě, že by se
jí podařilo vydat skutečnou knihu. A je také jejím hlavním distributorem.
Přinést literaturu tam, kde lidé nečtou
Poprvé o Juditině snažení a aktivitě
napsaly Jihlavské listy, které vyzdvihovaly její autorské schopnosti.
Portrét této dosud neznámé talentované ženy vzbudil velký zájem. Všimli si jí
také tamní sociální pracovníci, kteří se ji snažili vyhledat a pomoci jí s
prvními krůčky do nakladatelství. „Když nám poprvé přinesla pár výtisků svých
knih, byla jsem malinko v šoku. Svépomocně vytištěné a svázané, distribuované po
kamarádkách a příbuzných. Obdivovala jsem její odhodlanost,“ říká Eva Nováková,
vedoucí sociální služby jihlavské organizace SOVA. A zdůrazňuje, že Judita
Horváthová přináší literaturu zejména tam, kde lidé jinak povětšinou nečtou a
probouzí v nich tak zájem o literaturu. Judita Horváthová k tomu poznamenává, že
jejími čtenáři jsou jak Romové, tak i Neromové.
Pravá láska vítězí
Byla to právě Eva Nováková, která oslovila nakladatelství romské literatury
KHER, které v nové autorce spatřilo velký potenciál a rozhodlo se její román
On je ten pravý vydat online na pokračování v
týdenní frekvenci. „Tento samizdatový způsob publikování nás hodně zaujal – je
za ním cítit obrovská potřeba mluvit a být slyšen, ale také životaschopnost a
vynalézavost. Zdálo se nám, že by měla dostat šanci oslovit širší publikum,“
uvedla romistka Karolína Ryvolová, která je jednou z redaktorek knihy. Vděk
neskrývá ani Judita. „Když jsem se dozvěděla, že KHER můj román přijme k vydání,
byla má už téměř ztracená naděje náhle zpět. Jsem vděčná za příležitost a moc
ráda za to, že jsem celé ty roky nepsala jen sama pro sebe.“
Přestože její tvorba spadá do často podceňované rubriky červené knihovny,
vyzdvihují četní čtenáři i někteří odborníci její nesporné kvality. „Judita
Horváthová je v nejlepším slova smyslu žánrová autorka. Červenou knihovnu
dokonale ovládá a úzkostlivě dodržuje její postupy,“ říká Ryvolová. „Přináší
čtenářům osvědčený mix silných emocí, překvapivých zvratů a splněných snů. Je to
svého druhu pohádka pro dospělé – tvrdá práce se vyplácí, zlo je potrestáno,
pravá láska vítězí,“ pokračuje. „Někdo čte severské detektivky, někdo odstíny
šedi a někdo harlequinky. Tyto žánry mají společné to, že nám dávají zapomenout
na všední starosti a poskytují únik ve světě fantazie. V tak čisté formě jsem se
s románem pro ženy u romských autorů zatím nesetkala. Tuším, že by tato forma
mohla mít u romských čtenářů značný úspěch,“ odhaduje. „Se spoluredaktorkou
Radkou Patočkovou jsme přesvědčené, že se zrodila nová literární hvězda,“
dodává.
Na tom se shoduje také Eva Nováková, která shrnuje, že i ti jihlavští
čtenáři, kteří harlequinkám neholdují, oceňují právě kvalitu Juditina psaní. A
doplňuje, že jí většina Romů, kteří se s jejími knihami měli možnost seznámit,
moc fandí. Komunitní a rodinná podpora je důležitá i pro samotnou Juditu.
„Nejvíce mě zahřeje na srdci spokojený výraz mé babičky. Její nadšení ve mně
vždy probudí větší odhodlanost pokračovat dál,“ prozrazuje.
Hrdá Romka
Na konci května, v průběhu mezinárodního festivalu Khamoro, vystoupila spolu
s dalšími předními romskými autorkami v Městské knihovně v Praze, kde teprve
podruhé veřejně ze své tvorby četla. Byla na ní znát lehká nervozita, současně
však odhodlání, skromnost i dobrý pocit z toho, že může právě ona reprezentovat
Romy v tak důležité instituci. „Na to, že jsem Romka, jsem hrdá. Nestydím se za
svou barvu pleti ani za to, že mluvím romsky. Narodila jsem se taková, jaká
jsem,“ uzavírá.
Článek vyšel na
serveru
HateFree Culture.
