Petr Uhl: Aby se čeští Romové v Anglii nestali obětními beránky brexitu

Pro mne je Petr Torák především Evropan, pak teprve Rom, britský policista nebo Čech, žijící trvale v Anglii. Tohoto 35letého muže jsem poznal loni 10. prosince v sále pražské Křižovatky. V tento Den lidských práv jsme byli oba přítomni slavnostnímu předávání cen Roma spirit. Petru Torákovi udělila dva týdny předtím anglická (a skotská!) královna Alžběta II. Řád britského impéria za komunitní práci mezi lidmi z etnických skupin, hlavně z české a slovenské (převážně romské) v anglickém městě Peterborough.

I když Petr Torák slouží jako policista, není britským občanem, v době mého mládí se ještě důsledně říkalo „britský poddaný“. Prostě si o občanství, o britský pas, jak se vyjadřují Britové, dosud nezažádal. Ve městě žije hodně imigrantů, ti novější pocházejí často z Polska, z Litvy i jiných zemí Unie. A právě tito imigranti jsou trnem v oku hlavně starším a méně vzdělaným Angličanům, kteří rozhodli v dost těsném hlasování o vystoupení Spojeného království z Evropské unie.

Koho máme nenávidět

Lidé v České republice se nyní vlastně poprvé dozvěděli, že v Anglii je to opačně než tady. V českých zemích (a o něco méně na Slovensku) se při hledání „nepřítele“ či „škůdce“ přeskočila tradičními předsudky trochu i státem a jeho školami pěstovaná nenávist, pěstovaná vůči Romům, na muslimy a lidi z Afriky a ze západní Asie. Ti jsou naopak lépe přijímáni v Anglii, žijící trochu nostalgií po britském impériu, tedy lépe než lidé ze zemí Evropské unie. V Anglii domácím lidem ujídá chleba „polský instalatér“. Francouzi mysleli hlavně na něho, když v roce 2005 v referendu většinou těch, kteří se k němu dostavili, odmítli smlouvu o evropské ústavě. Dnešní Lisabonská smlouva je jen opatrnou a kulhající náhražkou té odmítnuté, která měla být především integrační.

Odedávna „potřebovali“ lidé nějakého nepřítele. Ve středověku to byli jinověrci, později lidé jiných národností, z jiných zemí nebo jinak vypadající. Německý národní socialismus byl založen na nenávisti k židům a židokomunistům. Ještě za mého dětství nejen zuřil třídní boj, nýbrž byli i vysmíváni a diskriminováni zrzaví, hrbatí nebo jinak postižení.

Angličané byli jako kolonizátoři vždy rasističtější než Francouzi, nemluvě o Španělech a Portugalcích, kteří rasistickými předsudky příliš netrpěli. Angličané ovšem ponechávali domorodcům určitou samosprávu. „Nemísili se“ ale s nimi.

S rozpadem britského impéria, tedy s reflexí, že Mahátma Gándhí měl ve své kritice britského kolonializmu pravdu, prošla britská společnost v 50. a 60. letech postupným odklonem od rasistických postojů, takže čeští a slovenští Romové se tam po příchodu z anticiganistických zemí nutně cítili jako v ráji. Angličané a Skotové jim prokazovali paťiv – tedy úctu. Uznávali každého Roma jako člověka, to v České republice nezažili.

Petr Torák jako cizinec a zároveň policista

Peterborough je sto kilometrů na sever od Londýna a Petr Torák tam deset let slouží jako policista. Do Anglie přišel s rodiči jako 18letý, předtím žil v Liberci. Ve Spojeném království získala rodina azyl, protože orgány českého státu nebyly schopny (a tvrdím, že příliš často nebyly ani ochotny) zamezit jejich pronásledování, tedy perzekuci, konkrétně rasistickým útokům na něj a jeho rodinu, jichž se dopouštěli liberečtí neonacisté.

Zaujal mě rozhovor, který s Petrem Torákem pořídily internetové noviny Romea.cz Petr Torák o brexitu: Věřím, že zůstaneme před konáním referenda o odchodu Velké Británie z Evropské unie. Petr Torák v něm popisuje nálady lidí ve městě, také mezi imigranty, kterých tam žije hodně. Odpor k EU je ve městě velmi silný, dokonce někteří jeho známí, kteří se jako imigranti už stali britskými občany, se chystali hlasovat pro odchod Spojeného království. Připomnělo mě to romské „starousedlíky“, kteří se v českých zemích staví proti příchodu dalších Romů, ještě chudších a poníženějších než jsou oni sami, a to i ostřeji než Neromové. Lidská solidarita a uznávání rovnoprávnosti nám nejsou vrozeny, člověk je získává výchovou.

Romský exodus

Rozhovor s Petrem Torákem mě znovu ukázal, že je Evropan. Evropanství, tedy takové hodnoty jako solidarita, demokracie, rovnoprávnost), vynikne u Romů, kteří ze Slovenska a z českých zemích odešli do Spojeného království, do Kanady, do Irské republiky – a jsou to desítky tisíc lidí – ještě více, přiznáme-li si účinky, které jejich vynucený odchod měl na českou a slovenskou společnost. Reportáže a zprávy o tom, jak se v novém domově Romové uplatnili, jak romské děti, které tu posílali do zvláštních (praktických) škol, dosahovaly i výborných studijních výsledků, jak už nejsou pro svůj vzhled diskriminováni a nebojí se třeba večer jezdit metrem jako v Praze – to vše byla zrcadla, v nichž neromští Češi a Slováci najednou viděli svou společnost jako krutou a rasistickou. A ti, kteří se tu ani po vstupu do Evropské unie nechtěli svých rasistických předsudků vzdát, nejvíce křičeli: „My nejsme žádní rasisté!“

Romský exodus začal už počátkem 90. let, prudce se však zvýšil v roce 1997, kdy televize Nova vysílala reportáž novináře Josefa Klímy o údajně bezstarostném životě romských žadatelů o azyl v Kanadě. V relativně svobodné společnosti, v níž žijeme, se z různých úhlů pohledu diskutovalo o příčinách romské emigrace, a tím pochopitelně o předsudcích většinové společnosti, o jejím anticiganizmu. Liana Janáčková (ODS), tehdy starostka ostravských Mariánských Hor, vedla na adresu Romů nenávistné řeči, veřejně se přihlásila k tomu, že je rasistka, a oznámila, že chce Romům kupovat jednosměrné letenky do Kanady. (Později se stala „cikánskou“ senátorkou“, říkali jsme ironicky, stejně jako Jiřího Čunka ji lidé zvolili do Senátu pro její ostře formulovaný postoj k Romům.)

Už v říjnu 1997, za vlády Václava Klause (ODS), byla vydána takzvaná Bratinkova zpráva, na jejímž vzniku jsem měl čest se podílet. Pavel Bratinka (ODA) byl ministrem bez portfeje v Klausově vládě, ta ho pověřila i agendou lidských práv. Už tehdy vznikla meziresortní komise, dnes vládní rada pro romské záležitosti. A aspoň vláda, když ještě ne jiné státní instituce a samosprávy, začala uznávat, že se musí zasadit o zlepšení sociálního postavení Romů a nějak se začít vyrovnávat s jejich diskriminací a exodem.

Jak Romové vychovávali českou vládu

Bylo to všechno obtížné a zdlouhavé. V září 1998 mě vláda Miloše Zemana jmenovala svým zmocněncem pro lidská práva a chtěla, abych se zasadil o zlepšení špatné mezinárodní a hlavně evropské pověsti českého státu kvůli postavení Romů. Šlo jí hlavně o bezproblémový vstup České republiky do Evropské unie. Z britské strany měl tehdy romskou agendu na starosti britský diplomat Denis Keefe, s nímž jsem si i lidsky dost rozuměl.

Byl to katolík a původem Ir a snažil se zmírnit ostudu, kterou si v Evropě vysloužila britská vláda, když tehdy posadila na ruzyňské letiště své úředníky, aby „filtrovali“ české cestující do Londýna – kdo vypadal jako Rom, toho jednoduše do letadla nepustili. Denis Keefe dělal vše pro to, aby britští úředníci z letiště zmizeli. Byla nám, jemu a mně, vnucena stejná role – ve službách svých vlád jsme se snažili zmírňovat předsudky a stereotypy, jimiž naši zřizovatelé trpěli.

Zveřejňované příběhy Romů z České republiky, diskuse o jejich exodu, o vzdělávání, bydlení a zaměstnávání nakonec v roce 2000 přiměly i vládu Miloše Zemana, aby po prvním odmítnutí konečně přijala koncepci romské integrace, jejíž zpracování a předložení mi uložila, a spolu s ní aby i uznala, že Romové tu jsou diskriminováni. Všechny další vlády se podle novelizované koncepce snažily tuto diskriminaci odstraňovat, nebo to aspoň, jako v případě vlády Petra Nečase, předstíraly. Zdá se však, že jejich úsilí nebylo zatím dostatečné.

I dnešní postavení českých Romů v Anglii, a to i ve světle odchodu Velké Británie z Unie, se může stát důležitým prvkem sebereflexe české společnosti, která ji může opět posunout od barbarství k evropským hodnotám. Je samozřejmé, že Romům, kteří žijí v Anglii a kteří jsou občany České republiky, musí česká vláda vyjednat důstojné životní podmínky. Romům, a polským instalatérům. Zdá se, že si to vláda uvědomuje. Příští čistě obchodnická vláda Spojeného království, která bude hodně stát o bezcelní pohyb zboží, služeb a kapitálu, bude muset ustoupit, a zajistit i volný pohyb osob a jejich práva a svobody.