Petr Polák: Vzdělávání romských žáků trpí systémovými nedostatky, blýská se ale na lepší časy

Tento závěr jsem si učinil z panelové diskuse „Rovný přístup dětí ke
vzdělání“, kterou 20. září 2012 uspořádalo v Praze Ministerstvo školství,
mládeže a tělovýchovy ve spolupráci s vládní zmocněnkyní pro lidská práva a
veřejným ochráncem práv (ombudsmanem). 

Diskuse mimo jiné navazovala na výsledky výzkumu ombudsmana a šetření České
školní inspekce na bývalých zvláštních školách, z nichž shodně plyne, že romská
menšina je v těchto školách zastoupena v mnohem větší míře, než by odpovídalo
jejímu zastoupení v běžné populaci. Stávající situace v základním školství je
podle ombudsmana diskriminační a stát je povinen ji neprodleně řešit.

V diskusi vystoupili odborníci (pedagogové, psychologové, právníci, úředníci,
ekonomové a sociologové), kteří se otázce vzdělávaní věnují dlouhodobě. Z jejich
příspěvků vyplynulo, že inkluzívní model vzdělávání (tj. společné vzdělávání
dětí s určitou formou postižení či sociálním znevýhodněním s dětmi bez
speciálních vzdělávacích potřeb) má jednoznačně své ekonomické a sociální výhody
a je levnější než udržování větve bývalých zvláštních škol (dnes nejčastěji
zvaných „základní školy praktické“).

Finanční investice do inkluzivního vzdělávání (zejména v oblasti předškolního
vzdělávání) se z pohledu ekonomického a sociálního nepochybně v dlouhodobém
horizontu vyplatí (vyšší zaměstnanost, sociální soudržnost). Opětovně bylo na
diskusním fóru otevřeno (ne však vyřešeno) téma povinné předškolní docházky rok
před zahájením povinné školní docházky. Jsem přesvědčen, že ekonomický argument
o návratnosti investic do vzdělání podložený odbornými studiemi OECD, Světové
banky či domácího institutu CERGE-EI by měl být hlavním podnětem k jednání mezi
resortem školství a financí a co nejrychleji zapracován do návrhu státního
rozpočtu.

Často diskutovaný úkol budící vzrušení u speciálních pedagogů zrušit základní
školy praktické, který plyne z vládní Strategie proti sociálnímu vyloučení, však
není podle diskutujících reálný do okamžiku, kdy dojde k tolik potřebné změně
hlavního vzdělávacího proudu.

Přestože lze ze zkušeností různých organizací potvrdit, že běžné základní
školy nejsou povětšinou připraveny na přijetí postižených či jinak
znevýhodněných žáků a tyto žáky odmítají (připomínám, že i takové jednání je
samozřejmě diskriminační), je třeba vzpomenout, že v panelové diskusi vystoupili
ředitelé běžných základních škol, kteří se o inkluzivní model vzdělávání snaží
již dnes. Jejich práce přináší s vypětím sil výsledky i za cenu nesystémového
financování podpůrných opatření ve vzdělávání (např. asistent pedagoga).

Diskuse se v této souvislosti zcela přirozeně stočila k financování
regionálního školství. Ministerstvo školství je připraveno revidovat systém
financování činnosti základních škol, což je záměr chvályhodný. Do odborné
debaty se zástupci všech krajů hodlá ministr školství vstoupit nejdříve až po
konání krajských voleb. Jeho politické rozhodnutí plně chápu, jen se obávám, aby
po nadcházejících volbách nedošlo k vládnímu zvratu a na scénu nenastoupil další
ministr, který rovným šancím ve vzdělání příliš přát nebude.

Nicméně skutečnost, že podle platných právních předpisů základní školy
nedostávají příspěvek na sociálně znevýhodněné žáky (mezi nimiž jsou často i
romské děti) vede, podle názorů některých diskutujících k tomu, že sociální
znevýhodnění je u romských žáků zaměňováno za lehkou mentální retardaci
(zdravotní postižení).

Tato otázka nepochybně souvisí i s tím, jak jsou děti testovány ve školských
poradnách. Zástupci těchto školských zařízení jsou si vědomi rezerv ve své
činnosti a požadují po Ministerstvu školství podporu při financování přípravy
nového testu, na jehož základě by psychologové a učitelé mohli přesněji určovat
vzdělávací potřeby každého dítěte zvlášť.

Závěrem lze říci, že první razantní legislativní a finanční kroky musí učinit
ministerstvo a vláda. Následně by se měla aktivizovat vzdělávací soustava a celá
občanská společnost. Zároveň musí dojít k intenzivnější kontrolní aktivitě škol
ze strany zřizovatelů (obcí a krajů) a školní inspekce. Za klíčový samozřejmě
považuji přístup samotných rodičů (romských a zejména neromských). Zásada
rovného přístupu ke vzdělání je garantována na papíře i dnes. Udělejme všechno
proto, aby se proměnila v každodenní skutečnost. Nastal nejvyšší čas.