Pavel Baloun: Pokus o pogrom

V Českých Budějovicích se část obyvatel pokusila o pogrom na Romy. V analýze příčin a možných důsledků podobných událostí nepomůže mechanické chápání minulosti. Nelze tvrdit, že jsou v dohledu nové plynové komory.

Sobotní „demonstrace proti nepřizpůsobivým občanům“ v Českých Budějovicích takřka skončila pogromem. Ačkoli na počátku se zdálo, že situace je mnohem příznivější než minulý týden v Duchcově. Jenže policie prakticky odmítla bránit řádně nahlášenou kulturní akci na sídlišti Máj proti agresivnímu davu několika desítek neonacistů a přibližně tisícovce místních občanů. Náš kopeček, kde probíhal festival Z bahna ven 2, chvíli odolával všem pokusům útočníků. Avšak policejní linií prošlo mnoho desítek, ba stovek občanů s hesly „černý svině“ a „černý opice“ na svých slušných rtech. Pokusili se nám vpadnout do zad.

Policie rezignovala na naši ochranu. Vytkla našemu shromáždění, že útočníkům poskytujeme snadný terč. Donutila nás přijmout symbolickou vinu za rozpoutané násilí. Akce byla rozpuštěna. Těžkooděnci se nás snažili doprovodit do bytů na sídlišti, kde prý budeme v bezpečí. Některé skupiny útočníků však situaci předvídaly a již pobíhaly mezi paneláky. Sousedé si z otevřených oken vyměňovali rasistické nadávky. Frontová linie se rozpadla. Nastala partyzánská válka. „Tlupy“ neonacistů-jednotlivců, jejich příznivců, sympatizantů a místních obyvatel se „houfovaly“ po celém sídlišti. Největší „horda“ obklopená přihlížejícími policisty se rozešla teprve kolem desáté hodiny večer.

Frustrovaní, neúspěšní, hloupí?

Kdokoli viděl záběry pochodu, těžko asi rozuměl zpravodajství České televize a dalších médií, že v Budějovicích se nacházejí pouze ultrapravicoví radikálové. Připustit, že místní občané nejen skandovali rasistická hesla, znamená přiznat složitější výklad události. Posunu od jedné dílčí události k obecnějšímu společenskému kontextu zabraňuje převedení celého problému do individuálně-psychické roviny. „Pochodů se účastní frustrovaní lidé vybíjející si svůj strach na slabších, vždycky tomu tak bylo a bohužel bude,“ říkají povětšinou liberálové. Příčinu frustrace lidí vidí v jejich neschopnosti, neúspěšnosti plodící závist. Stejně jednoduchý však může být pohled, který vše vysvětluje pouhým odkazem na míru nezaměstnanosti v daném regionu.

Útočníci byli značně promíšeni. Tvrdé jádro neonacistů útočilo hlavně na policisty, kteří se je snažili rozprášit. Jenže policejními řadami bez problémů procházelo množství místních útočníků. Povětšinou mladších lidí, ne však nezletilých. Co křičeli kolem sebe? Co vyjadřovali? Představují si, že jsou utlačováni a fyzicky ohroženi.

Každodenní nebezpečí: ohrožení namísto krize

Nesmírně rozšířený diskurs o „parazitech“ zneužívající sociální dávky se úzce provázal se zpravodajstvím z černých kronik. Téma kriminality a násilí se dlouhodobě v lokálních i celostátních médiích líčí s ohledem na národnostní či etnickou příslušnost pachatelů. „Nepřizpůsobiví“ mohou kódovat příslušnost k národnosti, etniku.

V konkrétním případě budějovické kauzy místní Českobudějovický deník psal o konfliktu na pískovišti. Redaktorka si neodpustila citaci reakce sepsanou anonymním čtenářem-údajným svědkem: „Policie uklidňovala zhruba sto rozběsněných romských spoluobčanů, kteří vykřikovali sprosté urážky na český národ. Tato „bitka“ skončila zraněním těhotné ženy – přeražený nos, modřiny, škrábance. (…) Občané Českých Budějovic jsou tímto incidentem velmi pobouřeni a chtějí uspořádat protestní pochod ulicemi Českých Budějovic.“ ()

Ohrožení, tak vypadá vnímání každodenního života čtenáře. Z něj dnes vyplývají politické požadavky na zrušení či podvázání sociálních dávek, přísnější tresty a třeba větší dozor policie, které lze slyšet všude kolem. Jako politické však nejsou prezentovány. Politikou se totiž rozumí stranickopolitická jednání, projevy politiků atd. Otázka bezpečí se vnímá jako něco mimo politiku: nejprve bezpečnost pak politika.

Hospodářská krize se zdá být příliš abstraktně uchopitelným problémem. Patří vysokým politikům, ekonomům-univerzálním odborníkům současnosti, statistickým přehledům, nikoli však do každodenního života. Namísto hospodářské krize, představuje problém ohrožení.

Proti ztrátě paměti!

Čtenář, kterého citovala redaktorka Českobudějovického deníku, hovoří o „spoluobčanech“ v případě Romů a „občanech“ Českých Budějovic. „Spoluobčané“ se musejí přizpůsobovat „občanům“. Mohou žít jedině spolu s „občany“. Zatímco „občané“ žádné „spoluobčany“ nepotřebují. Společnost je tak hierarchizována na dvě kategorie: jednu plnohodnotnou a druhou podružnou, získávající význam jedině ve vztahu k první.

Není snad potřeba uvádět, k čemu rozdělování občanů tímto způsobem ve třicátých letech vedlo, chtělo by se říci. Anebo odkud se berou hesla „cigáni do plynu“. Jenomže zmínka o holocaustu ve společnosti nefunguje. „V plynových komorách skončili Židé, přece!“ V současné široce rozšířené paměti holocaustu zeje obrovská trhlina, lépe řečeno holocaustová paměť je jednou obrovskou trhlinou, se kterou si moderní společnost neví rady. Kolik srdceryvných příběhů leží na knižních pultech, kolik hollywoodských filmů o holocaustu sklidilo obrovský vyčíslitelný úspěch a zisk. Ovšem vazbu mezi minulostí a současností tato paměť nevytváří. Pochody proti Romům média nechtějí označit jako pokusy o pogrom. Novináři hlavních médií používají vůči pochodujícím v dnešní době již úplně vyprázdněný pojem rasismus. A útočníci řvou „rasismus naruby“ a malují své transparenty „Stop rasismu!“.

Současná paměť na holocaust se ukazuje být nefunkční, nedokáže plnit svou roli: poskytnout příběh z minulosti, který by nám pomohl jednat v naší přítomnosti. Stejně jako v Palestině několikrát nedokázala zabránit genocidě, je tato situace nyní vidět i v České republice. V tuzemsku pořádáme průvody Proti ztrátě paměti, kde si můžeme koupit placku „Jsem hrdý antikomunista“. Avšak pochody „proti nepřizpůsobivým občanům“, směřující svou podstatou právě k tomu, čehož dosavadním vrcholem byly osvětimské plynové komory, do ulic měst nevylákají stovky lidí, kteří by hrdě nosili placky „Jsem hrdá antifašistka“. Ulice měst bývají plné místních, kteří se naopak přidávají k Dělnické straně sociální spravedlnosti a neonacistickým bojůvkám.

Učinit paměť holocaustu funkční musí v první řadě mířit proti mechanickému chápání minulosti. Stejně jako vytýkáme antikomunistům, že návrat padesátých let je nemožný a taková představa hloupá, bylo by příliš jednoduché říkat, že jsou v dohledu nové plynové komory. Chceme-li po antikomunistech, aby kritizovali současné komunisty za to, čím jsou a co dělají, musíme kritizovat současné požadavky neonacistů a „slušných spoluobčanů“, které během pochodů proti „nepřizpůsobivým občanům“ pronášejí. Rozeznávat vedle hajlování celou škálu hesel. A sledovat, čemu jsou ochotní naslouchat politici těch stran, které obvykle s rasismem nespojujeme, včetně ČSSD a KSČM.

Často zaznívá, že není Hitlera, proto se nemohou opakovat třicátá léta. Současná Evropa pozdního kapitalismu ovšem umožňuje jiné formy režimů, které třídí občany a některým skupinám upírá lidská práva. Připravuje pro ně donucovací pracovní zařízení, pracovní tábory atd. Maďarsko je od nás nedaleko a současní političtí reprezentanti se tu předhánějí v nepřiznaných inspiracích tamějšími zákony. Současný svět prostě nabízí jiné formy fašismu.

Dokud nedokážeme najít odvahu veřejně mluvit o současné situaci s odkazem k minulosti holocaustu, holocaustu Romů, homosexuálů a dalších skupin, sotva pochodujících přestane přibývat. Musíme začít více a hlasitěji mluvit o Letech a tamních „slušných bílých četnících“, o kárných pracovních táborech z druhé republiky, o zákoně o potulných cikánech a touze nahnat všechny „parazity“ do práce či plynu anebo je vyhnat mimo „naši republiku“.

Nemusíme nosit placku s nápisem. Stačí, pokud budeme hrdými a jednajícími antifašisty.

Článek vyšel v Deníku Referendum.