Patrik Bartko: Hrát před vyprodanou O2 arénou je jako droga. Rád mám ale i intimní atmosféru malých klubů

„Od té doby, co jsme vydali skladbu Dvě lahve vína a v klipu k ní se objevil herec a můj kamarád Zdeněk Godla, jsou našimi fanoušky i Romové a chodí na naše koncerty,“ říká o kapele Marka Ztraceného její kytarista Patrik Bartko.

Jak jste se dostal do kapely Marka Ztraceného? Oslovil vás přímo nebo jste prošel konkurzem?

Do kapely jsem přišel v době (v červenci 2016, pozn. red.), kdy byl muzikant Michal Hrůza napaden v ostravské Stodolní ulici. Měl vystupovat na Kryštof Kempu. Ocitl se s krvácením do mozku v bezvědomí a musel být operován. Richard Krajčo, který byl organizátorem kempu, potřeboval okamžitou náhradu. Volal nejdřív nějakým kapelám, ale nevyšlo to. Zavolal i Markovi, ale jeho kytarista byl v tu dobu na líbánkách. Dopadlo to tak, že si na mě vzpomněl kamarád a bubeník Lukáš Boho, který mě doporučil, a tak mi v pátek ráno volali, jestli si s nimi hned druhý den nechci zahrát na koncertě, a já na to kývl. Znamenalo to pro mě naučit se za pouhý jeden den rovnou třináct skladeb. Od té doby jsem občas na koncertech Marka Ztraceného zaskakoval a po nějaké době jsem v kapele zůstal nastálo.

Předpokládám, že začínat v kapele, která už je zajetá a muzikanti v ní sehraní, není zrovna jednoduché.

Související článek

Milan „Angelo“ Novák: Duší jsem klasik i jazzman

Rena Horvátová

Jednoduché to tedy nebylo. Do té doby jsem vystupoval v klubech, a najednou se mi otevřel svět velkých pódií a hrál jsem pro pět tisíc lidí a víc. Na rozdíl od kluků z kapely jsem takové zkušenosti neměl. Všiml si toho i frontman kapely, který mě toho zpočátku hodně naučil, protože na tak velké pódium si člověk musí chvíli zvykat a vstřebat to. Stejně tak jsme si na sebe nějakou dobu zvykali s Markem.

Jak to?

Marek je profesionál a já se to teprve učil. Měl jsem zpočátku levnou kytaru a zvuk nebyl nejkvalitnější. Neuměl jsem se na pódiu přirozeně pohybovat a nedělal jsem při koncertě show. Zpětně si musím přiznat, že jsem v sobě neměl disciplínu a stávalo se mi, že jsem na zkoušky přišel i o půl hodinu později. Ale pak jsem se rozhodl s tím zatočit a hlídám si to, protože i to k profesionalitě patří.

Vy jste v kapele jediný Rom – zažil jste od kolegů nebo fanoušků předsudky vůči svému romství?

V kapele se cítím dobře, zapadl jsem a dnes se s Markem považujeme za rodinu. Je lepší, když to na začátku trošku skřípe a pak se to vyjasní, než když to funguje a poté se to pokazí. A nezažil jsem ani hejty od fanoušků. Mám pocit, že to, že v kapele známého zpěváka hraje Rom, nikdo neřeší. Ale je pravda, že jsem pohled na nás Romy v kapele změnil k lepšímu, aspoň u bubeníka, který Romy skoro žádné neznal. Ale třeba náš basák Honza Vaníček umí líp romsky než já, protože mezi Romy vyrůstal. Přál bych vám, abyste mohla zažít tu srandu, když jedeme v autě na koncert. Samozřejmě nechybí romské písničky, třeba Nótár Mary nebo Věra Bílá, kterou já i Marek zbožňujeme.

Přinášíte do tvorby kapely i své vlastní hudební prvky?

Určitě, o to se snažím pokaždé. Nejprve Marek složí muziku, já vezmu kytaru a vymyslím k tomu vlastní kytarový doprovod okořeněný o bluesové prvky a lehce i americký styl a vyrážíme za producentem. Když se to líbí, je vyhráno. Romské prvky jsem zakomponoval právě do songu Dvě láhve vína, protože pop sám o sobě má své mantinely a není tam moc prostor je překračovat a vnášet do popové muziky i jiné hudební vlivy.

Čí to byl nápad jít ven s písničkou, která má v sobě na první poslech rozpoznatelnou romskou rytmiku?

Před koncertem jsem vždycky hrál v šatně romské písničky, takže jsem se ani nedivil, že jednou Marek přišel s akordy, že by chtěl udělat čardáš. Složil a zahrál mi to česky, ale já tomu pak dal ten romský feeling, tak jak to má být, a myslím, že se povedlo. Ale hudbu a text složil Marek.

Chodí na vaše koncerty i Romové?

Není moc času prohlížet si konkrétní tváře, protože každá show má svou choreografii, určité body, které na sebe navazují, efekty na podiu a přesně víte, co, kde a kdy a musíte si to hlídat. Ale od té doby, co jsme vydali skladbu Dvě láhve vína a v klipu k ní se objevil herec a můj kamarád Zdeněk Godla, se našimi fanoušky stali i Romové a chodí na naše koncerty. Všiml jsem si, že i na internetu je spousta romských kapel, které z té písničky udělaly cover propůjčují jí zase jinou aranž. Mám radost, že když nás Romové někde potkají, reagují na nás velmi dobře a chtějí se se členy kapely vyfotit a dávají nám najevo, že se jim naše muzika líbí.

A jak naopak písničku Dvě láhve vína přijalo české publikum?

Gipsy se třeba prosadil, i když hrál něco, co se do té doby nehrálo. Buty zase v roce 2001 udělali skvělou desku Normále, ale jejich fanouškové ji neuměli ocenit. Vím, že o část fanoušků kvůli tomu tenkrát přišli. Když jsem mluvil s Radkem Pastrňákem, říkal mi, že tehdy na to fanoušci nebyli připraveni, protože ta doba byla jiná, víc uzavřená a pod větší tíhou předsudků vůči Romům. Myslím si, že kdyby vyšli s albem Normále teď, publikum by na to bylo daleko lépe připravené a album by bylo bez problémů přijalo.

V minulém roce jste dvakrát vyprodali O2 arénu. Jaký je to pocit hrát pro takovou masu lidí?

Nepopsatelný. Je to droga. Přišlo na nás čtyřiatřicet tisíc lidí během dvou koncertů. V tu chvíli máte pocit, že to, co děláte, má smysl.

Jaký je rozdíl mezi tak velkým koncertem a hraním na klubové scéně? Co si užíváte víc?

Když hrajete v menším klubu, má koncert až intimní atmosféru. Když hrajete na velkém podiu, tak je to víc o té show, energii a adrenalinu. Fanoušci jsou od vás dál a nemáte s nimi tak blízký kontakt jako s těmi, kteří přijdou do klubu. Vyhovuje mi oddělovat od sebe různé žánry, protože na blues nebo jazz je vhodnější jednoznačně klub a na poprockové nebo rockové koncerty je lepší, když tam jsou masy fanoušků.

Zahrajete si na pódiu romskou hudbu třeba s vaší kapelou Patrik Bartko Experience?

Zpěvák mojí kapely zpívá pouze anglicky. Já bohužel nezpívám a romsky mluvím málo. Doma rodiče mluvili, ale nás romštinu nenaučili, což mě dnes mrzí. Rád bych romsky uměl plynně mluvit, ale bohužel. Narodil jsem se a vyrůstal jsem v bilingvní rodině, ale já bilingvní nejsem.

K jaké hudbě nejvíc inklinujete?

Trošku mě mrzí, že jsem se v dětství nenaučil většinu romským tradičních písniček. Dodnes si rád poslechnu Věru Bílou a skupinu Kale, protože jako muzikanti jsou fantastičtí. Za srdce mě ale nikdy nechytily klávesy, ty tak trochu považuji za samohrajky, i když nikomu neberu, že se mu taková hudba líbí a rád se na ni baví. Jen si myslím, že muzika má být zahraná poctivě. Pamatuji si, jak jsem byl jako šestiletý na pohřbu své babičky, kde ji na poslední cestě doprovázela cimbálová kapela Horváthovci z Brna. To mě chytlo hodně. Bylo znát, že svému řemeslu dobře rozumí a i v tom věku jsem cítil, že v tradiční romské hudbě je kus našeho romství. Halgat si rád zahraju, ale jen pro sebe nebo rodinu. Romskou hudbu mám rád, ale jako muzikant se daleko víc věnuju jiným žánrům, a to od klasiky až po židovskou či arménskou muziku. Líbí se mi třeba arménský pianista Tigran Hamasyan, kterého považuju doslova za hudebního génia. Jazz má u mě také stálé místo, studoval jsem ho na konzervatoři Jaroslava Ježka, kterou jsem sice nedokončil, ale láska k jazzu přetrvala. Jazz je ve své podstatě složitá muzika, které ne každý může rozumět. A se svou kapelou Patrik Bartko Experience zase hraju blues, který miluju prakticky od dětství.

A nemrzelo vaše rodiče, že jste nedostudoval konzervatoř?

U mě to bylo jinak, protože než jsem šel studovat konzervatoř, měl jsem za sebou maturitu na střední škole strojírenské. Rodiče tedy nevnímali negativně, že jsem konzervatoř nedokončil, a ani neměli pocit, že jsem si tím zničil život, protože už jsem středoškolského vzdělání dosáhl. Studium na konzervatoři jsem musel zanechat jednak proto, že jsem se musel i nějak živit, takže jsem hrál po škole gastro jazz – tedy hudbu k jídlu v restauraci. Ale hlavní důvod byl můj táta, který v tu dobu onemocněl a pro mě bylo náročné pendlovat mezi Prahou a rodným Chomutovem. Do toho mi ve stejný čas přišla nabídka hrát v kapele Marka Ztraceného, takže rodiče neměli důvod mě s tím konfrontovat.

Proč se dnes více daří videoklipům než samotným deskám?

Kdysi se desky víc prodávaly, protože nebyl internet a lidem nezbývalo, než si muziku koupit. Dnes je internet a nic si kupovat nemusíte, stačí, že zadáte do vyhledávače na YouTube jméno interpreta a můžete stahovat.

Romové se příliš často na televizních obrazovkách neobjevují. Víc svou tvorbu interpretují na svých kanálech na internetu. Čím si tuhle absenci romských umělců vysvětlujete?

To je jednoduché, Romové, kteří se objevili v talentových soutěžích, jako třeba Monika Bagárová, se na obrazovkách objevují. Problém je jinde. Je všeobecně těžké se prosadit a není to o tom, zda jste Rom, nebo ne. Kapela Gipsy.cz se jeden čas také objevovala v různých televizních pořadech a rádia je hrála. Pravdou ale je, že v komerční televizi se víceméně objevuje především pop. Neznám romské muzikanty, kteří by hráli pop pro Čechy. Když budete hrát jazz nebo klasiku, tak hrajete menšinový okrajový žánr. Lidé, kteří přijdou domů utahaní z práce, si většinou budou chtít pustit něco jednoduššího, aby relaxovali. Jazz se jim v tu chvíli může zdát složitý a nemusí mu rozumět. Největší masa lidí poslouchá pop. Romové inklinují k r&b, soulu, latinu, ale k popu už tolik ne. A to není o barvě pleti nebo etnicitě. I český zpěvák, který zpívá r&b, se na obrazovkách neobjeví a rádia ho moc nehrají. Mám spoustu přátel muzikantů, zpěváků, kteří dělají kvalitní muziku, přesto na tohle narážejí. Když budete mít rockové rádio, taky tam nepustíte jiný žánr než rock. Je těžké prorazit na hudební scéně a dovolím si říct, že je to o štěstí, o penězích a o umu napsat hit, který je jednoduchý a zároveň má smysl.

Ale vás rádia hrají. Předpokládám, že pro Marka Ztraceného a jeho kapelu není problém dostat se do éteru?

Marka oslovují rádia sama, aby ho mohla zařadit na playlist a hrát ho, protože za tu dobu, co vystupuje, si své postavení na hudební scéně vybudoval. Skládal pro Karla Gotta, Hanku Zagorovou nebo Lucii Bílou.

Hrál jste vždycky jenom na kytaru nebo i na jiné hudební nástroje?

Kromě kytary i na baskytaru, na bicí a klavír. V dětství jsem pět let hrál i na klarinet, ale nikdy mi nepřirostl k srdci. Hrával na něj můj děda a já chtěl být jako on. Chodil jsem do hudebky a poctivě jsem cvičil, ale vůbec mě to nebavilo. Klarinet je těžký na nátisk, a pokud ho chcete dobře ovládat, musíte intenzivně cvičit. Rodiče jsem tím rozhodnutím možná zklamal, ale já si myslím, že to bylo nejlepší rozhodnutí v mém životě, protože jsem se mohl daleko více věnovat kytaře. Takže sice hraju na vícero hudebních nástrojů, ale považuji se za kytaristu. A popravdě nemám moc rád lidi, kteří hrají na všechno a je to ve výsledku nic moc. Prince nebo Lenny Kravitz to o sobě říkat mohli, protože to byli fantastičtí muzikanti a dokázali zahrát opravdu na všechno. Já se spíš snažím být osobitý, aby mě fanoušci podle hraní poznali. Dostal jsem od Marka gibsonku standard, takže ten zvuk, co jsem chtěl, už mám.

Na kytaru hrajete od dětství, kdo vás tehdy k muzice přivedl?

Přivedl mě k ní táta. Díky němu jsem si mohl osahat různé žánry jako je rock a heavy metal, které poslouchal. A k tomu třeba i jazz a blues. Živit se muzikou a být slavný jsem chtěl už od dětství. Šel jsem si za tím tvrdě, i když mě mnozí zrazovali, že stejně budu nakonec pracovat ve fabrice, mít ženu a dítě a kytary se dotknu jenom svátečně. Jenže já se svého snu nechtěl vzdát. V Chomutově jsem chodil do hudebky a poznal jsem se díky tomu se spoustou hudebníků. Během studií na konzervatoři jsem hrál v několika formacích, i když naše publikum bylo tehdy opravdu malé. Nejdřív jsem hrál pro pět lidí, pak pro deset, pro sto a pak přišlo to pomyslné lano a já se ho chytil. Když se dnes podívám na své žáky, musím říct, že jsem u nich tu dravost, kterou jsem v sobě měl tehdy já, zatím ještě neviděl.

Dnešek jste strávil ve studiu. Na čem jste pracoval?

Hostoval jsem kamarádovi, který mě oslovil, zda bych mu nemohl nahrát kytaru a podílel se na aranži. Jsem mimo jiné i studiový hráč, takže pokud mě někdo z umělců osloví, abych mu dohrál kytarové party ve studiu, udělám to rád. Pohybuji se ve všech možných žánrech, ale nejčastěji to je rock a pop. I díky tomu momentálně spolupracuji se zpěvákem Ferrym B, s producentem Evropy 2 Dafonickem nebo s DJ Fluxem, který patří mezi mistry Evropy v DJingu. Nedávno mě oslovila kapela Melodica a z naší spolupráce vznikla krásná písnička Soumrak, která se zanedlouho dočká videoklipu, kde bych si měl zahrát, a objeví se i na jejich připravovaném albu.

Platí ještě, co se říkávalo, že studioví hráči se řadí mezi ty lepší muzikanty?

Muzikant, který roky hraje a pohybuje se na podiu, má zase úplně jiné zkušenosti než ten, který hraje pouze ve studiu. Nemám rád škatulkování, na to nevěřím. Pokud se muzikant chce hudbou doopravdy živit na profesionální úrovni a dokáže zahrát všechno jak ve studiu, tak na podiu, má v muzice velké uplatnění.

Jak jste trávil čas během pandemie? Doba covidová není kultuře zrovna dvakrát nakloněna.

Nahrával jsem s různými interprety ve studiu nebo se podílel na aranži. Dávám také lekce hry na kytaru. Učím populární a rockovou hudbu nebo základy jazzu. Mými žáky jsou jak děti, tak dospělí. Během dvou let si cestu do mé učebny v Chomutově našlo osmnáct žáků. Je mezi nimi i jeden poloviční Rom, je mu šest a vidím v něm zajímavý potenciál.

Co v blízké době chystáte se svou kapelou Bartko Experience a s kapelou Marka Ztraceného?

Se svojí kapelou se snažím pracovat na desce. Jakmile budeme mít dvanáct skladeb, vydáme singl. A nezahálíme ani s Markem. V polovině června odstartujeme turné TOUR DE LÉTO a od září plánuje turné RESTART – koncerty, které proběhnou v halách, jako je O2 Aréna v Praze. Ale objevíme se během turné i v Brně a v dalších městech. Na koncerty se připravuju už teď, hraju každý den. A připravuji si i fyzičku – v lockdownu jsem přibral, teď to shazuju sportem. A musím říct, že už se těším, až se znovu postavím před publikum, protože mi neskutečně chybí.

Foto: Petr Zewlakk Vrabec