Nicole Taubinger: Romové chtěli na hrůzy holokaustu zapomenout

S Paulem Polanskym vyhledávala v 90. letech přeživší letského tábora a dozvěděla se tak i o osudu své rodiny. Dnes se mimo jiné věnuje tvorbě šperků. Na zlato a stříbro ale zapomeňte, Nicole Taubinger tvoří výhradně z plastového odpadu, který nachází v ekodvorech nebo v kontejnerech a zviditelňuje ho novými kontexty.

Jak vůbec došlo ke spolupráci se spisovatelem Paulem Polanskym?

Úplnou náhodou. Po dokončení studia na anglickém institutu v Heidelbergu jsem se tehdy po druhé přestěhovala z Německa do Prahy a strávila nějaký čas v domácnosti tety Bártové. O tom, že její manžel Miroslav Bárta natočil film o Letech, jsem už věděla. A jednou večer ji navštívil i v Praze žijící publicista Markus Pape společně s americkým spisovatelem Paulem Polanskym. Paul si ten večer postěžoval, že mu na poslední chvíli odpadl kolega, aktivista Lubomír Zubák, který doposud zapisoval svědectví, a nemůže nikoho tak narychlo sehnat. Chtěl pokračovat ve vyhledávání bývalých romských vězňů a zapisovat s nimi výpovědi o tom, co během války prožili. A pak ho napadlo, zda bych pro něj nemohla tlumočit já. Byla jsem nadšená a hned souhlasila. V Praze jsem si pak prodloužila pobyt o pár měsíců a začala s Paulem cestovat po republice a přeživší Romy cíleně vyhledávat.

Jak jste je vyhledávali? To muselo být složité.

Související článek

Právě vychází první letošní Romano voďi: Jak Romové pomáhají v době pandemie, chybějící psychologové v dětských domovech nebo umělkyně Nicole Taubinger

Jana Baudyšová

Disponovali jsme seznamem, už starším, kde byla uvedena jména a adresy bývalých vězňů, které jsme chtěli zkontaktovat. Nebylo to vždy jednoduché, vzpomínám si, že jsem někdy po večerech chodila do místních hospod a ráno do škol nebo na úřady, kde jsem pátrala po lidech ze seznamu. Někdy nám to trvalo i hodiny, než jsme se posunuli z místa, byla to opravdu mravenčí práce. Často jsme museli i cestovat po různých koutech republiky. A když jsme ty lidi nakonec našli, tak nám často ani nevěřili nebo nepochopili, co po nich chceme a proč se je na to, co prožili, vůbec ptáme. Bylo pro ně těžké o tom mluvit, vracet se do minulosti, vyprávět o místě, kde vládly kruté podmínky a kde přišli o své blízké. Ale našli se i tací, kteří mluvili spontánně a rychle, někteří z nich se zasekli a už nepokračovali, plakali…

Bylo jich mnoho, už si ani nepamatuji kolik přesně, desítky. Moje úloha byla s nimi vést rozhovor a zapisovat osobní výpovědi. Když byly příběhy zapsané, překládala jsem je do angličtiny. O několik let později jsem se znovu zapojila do podobného projektu, který vedl izraelský badatel holokaustu Nathan Beyrak, který využíval metodu orální historie, osobní vzpomínky přeživších pro Holokaust Muzeum ve Washingtonu. Dělala jsem mu tlumočnici. Ředitelka Muzea romské kultury v Brně Jana Horváthová tenkrát rozhovory společně se dvěma historičkami natáčela.

Jaké to pro vás tehdy bylo, když jste vyzpovídávala lidi, kteří si prošli hrůzami druhé světové války na vlastní kůži?

Velmi intenzivní. A začalo to být o to intenzivnější, když jsem zjistila, že přeživší nemluví jen o sobě, ale i o mé rodině, tedy lidech, které v tu dobu poznali v koncentračním táboře. To bylo opravdu šokující. Z výpovědí poté vznikla kniha Tíživé mlčení od Paula Polanského.

To, že část vaší rodiny z matčiny strany byla poznamenaná válkou, jste do té doby netušila?

Maminka je česko-romského původu a už od dětství jsem věděla, že velká část její romské rodiny si prošla koncentračním táborem. Netušila jsem v tu dobu, že si někteří prošli nejdřív koncentračním táborem v Letech u Písku a pak je převezli i do dalších táborů. Maminka se narodila v den, kdy skončila válka a dostala jméno Miroslava – tedy sláva míru.

Čím si dnes vysvětlujete, že přeživší Romové byli přesvědčeni o tom, že jim nikdo nebude věřit a že to, co prožili, v sobě musí potlačit?

Určitě to souvisí se sociálním postavením Romů ve společnosti, které je přeci jenom oproti Židům rozdílné. Musíme brát v potaz, že Židé jsou početnější a na rozdíl od Romů měli možnost se k holokaustu hlásit už hned po válce. Z vlastní zkušenosti s Romy, kteří si holokaustem prošli, cítím, že chtěli jediné – navždy zapomenout.

Němci přiznali vinu a odpovědnost za druhou světovou válku, jak jste to jako běžná občanka vnímala?

Narodila jsem se v západní společnosti a nemyslím si, že by běžný Němec měl větší zájem vypořádat se s minulostí než třeba Čech. Šlo spíše o různé okolnosti, které k tomu Němce dotlačily jako třeba ekonomické, společenské a sociální. Na školách jsme se třeba o holokaustu učili opravdu hodně, ale výrazněji byl zmiňován ten židovský. O Romech a o ostatních poznamenaných skupinách se mluvilo pramálo, bohužel.

Kdy jste se dozvěděla, že i ve vás koluje romská krev?

Věděla jsem to poměrně brzy, protože babička k nám do Německa jezdila a často vyprávěla o svém dětství. Třeba o tom, jak přes léto s rodinou kočovali. Vyprávěla, jak se vždycky někde zastavili, děti si nasbíraly lesní ovoce a pak se zase všichni vydali o vesnici dál. Opravdu mě to fascinovalo a připadalo mi, že babička, která za námi jezdí z Česka, musí být strašně exotická a úplně jiná než všechny ty německé babičky, které jsem potkávala. Uměla krásně vyprávět. Jako jedináček jsem pokaždé měla pocit, že rodina a zázemí je víc v Brně než v Německu.

Učila vás babička i romsky?

Romsky nemluvím, neměl mě to kdo naučit, maminka je ze smíšeného manželství a romštinu už neovládala a tety a strýcové také ne. Česky na mě mluvila od dětství, táta taky, ale už méně, byl inženýr a letec, po večerech pořád něco opravoval a přes víkend většinou létal. Když mi bylo pět, rodiče se rozvedli, a přestože na mě mamka i nadále mluvila dvojjazyčně, já už jsem česky mluvit nechtěla.V tu dobu jsem řešila otázku identity, kam vlastně patřím, do toho rozvod rodičů, další stěhování, takže jsem češtinu bojkotovala, ale máma to nevzdávala. Věděla, že se jednou k češtině zase vrátím a budu za ni nakonec i ráda. Ostatně hodila se mi, když jsem jezdila za rodinou do Brna a taky do Modry na Slovensku, kde žila má druhá babička.

Pocházíte z rodiny, kde se mísí hned několik kultur. Jak vlastně došlo k tomu, že se maminka přestěhovala zrovna do Německa?

Maminka se provdala za mého tatínka, který byl po svém tatínkovi Němec. Dědeček pocházel z německé rodiny, která žila již osm set let na dnešním slovenském a maďarském území, a už od doby po válce žil v Mnichově. Takže ve stejné době, kdy druzí emigrovali, rodiče se přestěhovali do Německa legálně. Proto jsme mohli jezdit do Česka za rodinou bez komplikací. Začátky v nové zemi nebyly pro rodiče jednoduché, ale máma vystudovala chemii a sport s nadstavbou defektologie a ve svém oboru působila i v Bavorsku. Když mi byly tři, zakotvili jsme v malé vesničce přímo u Starnberského jezera, kde rodiče založili a provozovali první windsurfingovou školu v Evropě. Můj tatínek krátce předtím postavil první windsufingovou plachetnici ze dřeva podle návrhu, který mu ukázal jeho kamarád v jednom americkém časopisu. Windsurfingu se oba rodiče věnovali taky závodně, maminka, gymnaziální učitelka tělocviku, vyhrála v roce 1974 první místo na mistrovství v Bavorsku a také na Bahama cupu.

Jakým způsobem reflektujete identitu a řekněme národnostní, etnické cítění?

Otázkou je, proč je vůbec identita pro člověka důležitá. Přestože se každý ve své podstatě a identitě od druhého liší, cítí zároveň nutnost začlenit se do skupiny, kde podlehne určitému řádu, který je pro něj jakýmsi pocitem jistoty. Tento fenomén spojený s etnicitou či národností je v podstatě silnější ve starých než v nových kulturách. Čím jsem starší, otázka vlastní identity se zakládá na tom, čemu se věnuji, o čem přemýšlím a jak se chovám. Kdybych se mohla rozhodnout, kam bych chtěla patřit, tak by to byla skupina lidí, která přemýšlí podobně jako já. Etnikum nebo národnost u mě nehrají žádnou roli.

Nezmeškejte ani články, které jsou jen v tištěné verzi a objednejte si své předplatné časopisu Romano voďi na www.romanovodi.cz 

 

Vystudovala jste umělecké šperkařství, ale zpočátku nic nenasvědčovalo tomu, že byste se jednou měla umění věnovat. Jak k tomu došlo?

Nejprve jsem studovala kulturní antropologii, ale po roce jsem si prošla krizí a psychicky jsem na tom nebyla zrovna nejlépe, tak jsem po škole začala chodit do Craft Centre, které bylo přímo na našem kampusu. Tam vznikly moje první práce z keramiky a mědi. Záhy jsem zjistila, že v centru trávím víc času než ve škole, a začala jsem pochybovat, zda chci v antropologii pokračovat. Abych si udělala v hlavě jasno, rozhodla jsem se odcestovat jako dobrovolnice jedné neziskovkyna půl roku do Mexika. Po návratu jsem se pevně rozhodla, že se vrátím k tomu, co jsem jako dítě dělala nejraději, tedy k malování a tvoření. Díky střední škole zaměřené na umění a design jsem měla na co navazovat.

Pracovala jste s drahými kovy, ale dnes materiál pro svá díla nacházíte v odpadu. Co vás k tomu přimělo?

Před sedmi lety jsem se k plastům dostala v Chorvatsku přes svého expřítele. I on byl umělec a některá svá díla vytvářel ze dřeva v kombinaci s plastovým odpadem. Zaujalo mě to natolik, že jsem se začala zajímat, kde materiál pro svou tvorbu bere. Nacházel ho na plážích, které nebyly vyčištěné pro turisty. Na jedné z nich jsme skutečně našli hromady odpadu. Nějaké kousky jsme posbírali a i já začala tvořit z materiálu, který většinou končí v odpadu. Zprvu mi šlo o materiál jako takový, který je tvárný, různorodý a barevný. A tak začala vznikat moje první díla z plastu, především šperky a instalace. Začala jsem chodit po ekodvorech a zjistila, v jakém maléru si tu vlastně žijeme.

A to jste dřív netušila?

To víte, že ano, na internetu a v médiích bylo na přílišné nadužívání plastů upozorňováno, ale vidět to na vlastní oči byla tehdy síla.

Jak moc je náročné zpracovat plast oproti třeba stříbru?

To záleží na technice. S každým materiálem se dá pracovat různě. Základy šperkařské práce nejsou jednoduché, klasické šperkařství obnáší široké technické porozumění a precizní aplikaci. Oproti mé práci s kovem je po technické stránce mnohem jednodušší. I proto, že často ponechávám plastové předměty záměrně ve svém původním stavu, abych je zviditelnila takové, jaké ve skutečnosti jsou, zpracovávám nejen téma uměleckého šperku, ale i volné umění. Zčásti proto, že intenzivní technický dril, hlavně preciznost, může v kreativním růstu bránit.

V Muzeu romské kultury v Brně jste vedla tvořivou dílnu, kde děti mohly z tradičních i netradičních materiálů tvořit šperky. Podařilo se vám v nich probudit zvědavost a zvýšit povědomí o dopadu plastu?

V muzeu jsem zatím vedla dva workshopy. Dětské zvědavosti a nadšení nemohu jako dospělá konkurovat. Od dětí se učím být víc bezprostřední, hravější a nezáměrná. Když dáte dětem klacky a přírodní barvy nebo plasty, budou vděčné a velmi rychle něco vytvoří. Musíme si uvědomit, že problém tvoříme my, kteří jsme si zvykli na určité věci a jsme plně zodpovědní za to, jaký dopad má na naši planetu právě plast.

Má vůbec umělec moc upozornit na nadužívání plastů?

Samozřejmě. Zvolila jsem si práci s plastovým odpadem, stal se mým hlavním komunikačním prostředkem, takže na tuto problematiku a ekologickou zátěž skrze svá díla upozorňuji dlouhodobě.

V supermarketu ještě pořád prodávají třeba okurky zabalené do igelitu. Co to ve vás vyvolává?

Zbytečnost. Ale je to i tím, že jsem v podstatě minimalista. Velká část naší společnosti si pamatuje na dobu, kdy jsme si vystačili s daleko méně věcmi a nebyl to pro nás žádný problém. Dnešní doba je založená na zveličování situací, na lži a plýtvání. Odpad je dokonalý prostředek, na kterém se dá vypozorovat, jak se lidské chování zviditelňuje a manifestuje.

Je nějaký rozdíl ve vnímání recyklačního umění v Německu a v Česku?

Za posledních pět let se vnímání nadměrného užívání plastu změnilo k lepšímu a čím dál víc umělců v Česku už s odpadem pracuje. V Německu začala recyklace v podstatě dřív. Ale vždy je nutné si zjistit, jak velká je materiální spotřeba v konkrétní zemi. Idealizovat si společnost, která má lépe vyvinutou „recyklační kulturu“, ale zároveň i delší dobu plýtvá, není v pořádku. Dnes je tato problematika univerzální, ale je vždy potřeba se zaměřit především na specifickou spotřebu, a ne na to, kdo má hezčí kontejnery.

Zmiňovala jste, že na plastu vás baví především barevnost, je to něco, co vychází z vašeho romství?

Vzpomínám si, že maminka se vždy oblékala velmi moderně a barevně a na bavorských vesnicích působila exoticky. Někdy vybočovala vedle žen oděných do tradičních bavorských šatů tak viditelně, že jsem se za ni občas i styděla. Ale nemyslím si, že by to souviselo s romstvím. Později pro mě byla obrovskou inspirací a pak jsem i já zjistila, že se začínám oblékat velmi barevně. Obzvlášť v posledních letech. Výraznými barvami jsem i dnes obklopena ve svém ateliéru a zjišťuji, že mi dělají dobře a cítím se mezi nimi živá.

Podstatnou část života jste prožila v Německu, přesto vás to táhlo zpátky do Česka – ke kořenům. Proč?

Souviselo to s tím, že jsem do Česka pravidelně jezdila už za komunismu. Měla jsem tak možnost poznat zemi a upevnit si i své vazby k rodině. Když mi bylo osmnáct, vzal mě táta poprvé do Prahy a já se do stověžatého města zamilovala. Věděla jsem, že v Praze chci jednou žít, a to se mi taky za pár let povedlo.

Jak snášíte stereotypy o Romech? Změnil se váš postoj poté, co jste zjistila, jak velká část rodiny si prošla bezprávím během války?

Můj postoj se o tolik nezměnil, stereotypy jsem nikdy neměla ráda. Během cestování jsem je vypozorovala prakticky všude, kde jsem strávila delší dobu. Když narazím na podobnou situaci dnes, omezím s těmi lidmi kontakt a přestanou mě zajímat. Což mi připomíná rozhovor se zpěvákem Lou Reedem, který jsem kdysi slyšela a ve kterém řekl, že pracovat s idiotem je jako řídit auto, kterému chybí jedno kolo.

Rozhovor vyšel v časopise Romano voďi. Nenechte si ujít ani články, které jsou jen v tištěné verzi a objednejte si předplatné na www.romanovodi.cz.