Můžeme spolu: Hodně lidí se na Romy dívá skrz prsty. Rozdíly mezi námi jsou přitom minimální, říká pracovnice NZDM Pavlína Daňhelková

Od ledna 2017 pravidelně přinášíme rozhovory s lidmi, kteří dělají
zajímavé věci, které zároveň pomáhají k tomu, aby se nám společně žilo dobře.
Když jsme hledali název rubriky, tak mě oslovilo motto letošního Mezinárodního
dne Romů „Můžeme spolu“. A tak jsme se s organizátory dohodli, že rubriku
uvedeme pod stejným názvem.

Od května tohoto roku jsem pak do rozhovorů začala přidávat otázku týkající se slov,
která ve veřejném prostoru často ztrácení skutečný obsah, protože si pod ním
každý představujeme něco jiného. Jsou to slova jako Čech, Rom, gádžo a další
podobná, proti kterým se část respondentů během prvních několika měsíců
rozhovorů v různé míře a hojnosti ohrazovala.

Rozhovor s Pavlínou Daňhelkovou

Pavlína pracuje pro organizaci Člověk v tísni v nízkoprahovém klubu v
Předlicích. Kromě toho procestovala kus světa a svoji práci doma koření
nejrůznějšími kreativními nápady – spolu s kluky a holkami z Předlic např.
zahájila vysílání TV Předlice.

Co je podle vás potřeba dělat, aby se nám společně žilo dobře?

Pracuju v organizaci Člověk v tísni a dělám konkrétně v nízkoprahovém klubu v
Ústí nad Labem v Předlicích. Ten klub jsme otvírali před pěti lety s tím, že se
nejdříve otvíral pro mládež a teď už je to cílová skupina děti a mládež a mladí
dospělí ve věku 6 – 26 let. No a v rámci tady toho klubu děláme spoustu věcí – i
směrem k lokalitě, protože Předlice je taková ústecká čtvrť opředená šedivým
mrakem, každý ji vnímá jako nějaké místo kriminálních živlů, povalečů a tak
dále. A já si to třeba vůbec nemyslím. Myslím, že tam je velký potenciál právě v
dětech, v mládeži, s kterými děláme.

Jednou z takových věcí, co jsme dělali nebo co jsme začali dělat před třemi
roky, je TV Předlice, kdy jsme si založili vlastní televizi, která právě vysílá
témata z Předlic, ale i celospolečenská témata, s kterými přichází místní kluci
a holky. Začali jsme natáčet reportáže, což je jedna z věcí, která nás
nastartovala k tomu nevšímat si jen problémů, co máme my, ale možná uvažovat i o
společnosti a o místě, kde žijeme.

Můžeme vaše zpravodajství někde najít?

Ano, na Youtube nebo facebooku Člověk v tísni – pobočka Ústí nad Labem.

Co pro vás znamená ono „můžeme spolu“ a proč to vlastně děláte?

Myslím si, že asi zbytečně spousta lidí kouká na Romy skrze prsty, s
předsudky, a není to ani z důvodů, že by jim konkrétně někdo něco udělal, je to
spíš taková tradice, která koluje naší společností. A to mi připadá škoda.

A jak jste se k takovému postoji dostala?

Já mám třeba zkušenosti z Ugandy, kde jsem delší čas pracovala. Moje první
„africká zkušenost“ však byla v Zambii, kde jsem byla na pracovní stáži a v obou
státech jsem vnímala prostou radost ze života a z malých všedních věcí. U nás
jsou všichni na všechno pořád naštvaní a to je pro mě tíživý element. Je to
něco, s čím tady pořád bojuju. Nechci, aby byli všichni na všechno naštvaní –
naopak aby něco dělali pro to, aby mohli být šťastní.

Našla byste nějaký příklad toho, kdy se někdo začal starat o svoje štěstí?

Věřím, že lidi se vzájemně ovlivňují. V práci, co dělám, je těžké odpovědět
například na často kladený dotaz, jestli to má smysl. Pro mě ano. Je to stejné,
jako když se zeptáme, proč natírat ten plot, když se stejně znovu oprýská. Dopad
sociální práce je prakticky neměřitelný. Nevím, co by se stalo, kdybychom
nespolupracovali. Třeba by si ta holčina nebo kluk poradil sám. Nevím.

Napadá mě konkrétní příklad jednoho kluka, teď už kolegy – je to kluk, který
začal chodit do nízkoprahu, když jsme ho otevřeli. Kluci tam začali nadšeně
chodit, dělali jsme aktivity směrem do lokality, natřeli jsme zeď v Předlicích,
opravili lavičky, řešili jsme jejich individuální problémy a potřeby. Jeden z
těch kluků se před třemi měsíci stal mým kolegou, což je hrozně fajn, protože je
tam vlastně stejně dlouho jako já. A i když je to kluk, který má jen základní
školu, tak pro ty ostatní je vzorem, začal pracovat v klubu, i když je tu zatím
jen přes projekt pro nezaměstnané, ale i tak je to podle mě takový dobrý příklad
i pro ostatní.

Jsou to spíš malé věci, z kterých mám radost. Když se nám povede uspořádat
výlet do Prahy, kde dost mladých kluků a holek nikdy nebyla. Je jim 15 – 16, ze
všeho jsou vyjukaní, diví se, co to tu jezdí za divný autobusy po kolejích, že
tady lidi sedí na trávníku, proč jsou eskalátory tak dlouhé, jak je rychlé metro
… Taky mám vždycky radost, když nějaké dítě dostane jedničku, protože jsme se
s ním před tím učili, když teď kluci začali trénovat fotbal, každý den se tam
dřou a starší kluci vedou ty mladší, stejně jako starší holky vedou „tanečák“,
aktivně připravují festivaly, sbírky. Společně jsme se dopracovali k akcím,
které jsou hrozně důležité a správné. Věnují tomu svoji energii, kterou mladí
lidé jednoduše mají.

Co pro vás znamenají slova jako Čech, Rom, gadžo…?

Já to nepoužívám, používám kluci a holky z Předlic, když už mám potřebu to
nějak lokalizovat, co je to za skupinu. Ale nevím, připadá mi to zvláštní, asi
ani moc nechápu, proč bychom to měli rozlišovat. Oni jsou taky Češi, my taky a
pro mě třeba ty rozdíly mezi našimi kulturami jsou minimální. Byla jsem třeba
teď tři měsíce v Indii, kde jsem pracovala v Himalájích a pak jsem projížděla
Indií a třeba tam jsou kultury tak strašně rozličné, že mi připadá, že i africké
kmeny jsou si víc podobné než Ind, který bydlí u moře, a Ind, který žije v
Himalájích. Takže mi jsou tahle naše vymezení naprosto nejasné, protože rozdíly
jsou vážně minimální. Rozdíly mezi kulturami, které jsem zažila, mohou být
daleko větší, než mezi námi. My jsme pořád všichni hrozně stejní a děláme prostě
z komára velblouda.

Máte nějaké sny? Kdybyste měla kouzelnou hůlku, co byste vyčarovala?

Asi bych chtěla, aby se všichni snažili být spíš dobří než zlí. A abychom se
i k ostatním chovali spíš dobře než zle. Věřím, že to jde, když se člověk snaží
dělat všechno co nejlíp. Pak se mu co nejlepší věci i vrací.