Muslimka Nur Ashraf Bekai učí romské žáky ve vyloučené lokalitě

Palestinka původem z Libanonu Nur Ashraf Bekai žije rok v Ústí nad Labem, předtím s rodinou bydlela v Teplicích. Do ČR se dostala ve čtyřech letech. Rozhovor s ní přinesl Ústecký Deník.

Nur Ashraf Bekai studuje na Pedagogické fakultě UJEP Ústí nad Labem navazující magisterský obor učitelství pro základní školy. Své pedagogické umění aplikuje i v praxi, druhým rokem na Základní škole Předlice učí angličtinu a občanskou výchovu. „V islámu je učitel prorok, posel, takže k výuce tak i přistupuji. Dětem chci něco předat,“ vysvětluje sympatická muslimka.

Její otec se rozhodl usadit v České republice kvůli obavám o svou bezpečnost i proto, že Palestinci nemají v Libanonu tolik práv – nikdy třeba nedostanou občanství a nemohou vykonávat mnohá povolání. Po roce se za ním odstěhovala rodina. “V Čechách naše rodina pronajímá auta, byty a také překládá arabské klientele,” říká Nur Ashraf Bekai.

Svou odlišnost občas pociťovala, naposledy první den v semestru, 15. září 2014. Před velkou aulou pedagogické fakulty stálo asi 80 až 90 lidí. “Když jsem tam dorazila, všechny hlavy se otočily na mě. Ale musím dodat, že jsem na univerzitě nikdy skutečně necítila, že bych byla nějak odlišná nebo že by mě někdo odsuzoval.”

Nosí šátek, protože patří k její identitě, je pro ni symbol svobody. Diskuse o zákazu nošení šátku je podle ní stejně absurdní, jako kdyby teď někdo přišel a nakázal všem, aby šátky nosili.

Nenávist V ČR necítí. Jako rodina měli pár incidentů, ale věří, že za nimi stáli jedinci. Například si vzpomíná, že jim jedna těhotná paní narazila autem do jejich auta a odrazila nás ještě do dalšího. Následně volala na policii, že ji pronásleduje auto plné Arabů. Úplně celou situaci otočila. “Když přijeli policisté, odmítali si poslechnout naši verzi. Pořád opakovali, abychom nedávali ruce do kapes. Asi si mysleli, že se odpálíme nebo jiný nesmysl.”

Nur Ashraf Bekai učí na základní škole ve vyloučené lokalitě angličtinu a občankskou výchovu. Cítí a věří, že dětem z Předlic může pomoci a že ji potřebují, hlavně její individuální přístup. “Když vám malé děti řeknou, že je nikdo nechce, že jsou pro společnost přítěž, tak je něco špatně. Když ale cítí, že je má někdo rád, tak je to ta správná cesta i motivace. Nepotřebují učitele, který odvykládá látku a odejde. Hledají v něm vzor, kterému se můžou svěřovat,” říká o své práci.