Operní pěvec Miro Bartoš: Útěk z domova mi změnil život

„Už ani nevím, jak jsme se dostali dovnitř. Mám pocit, že bylo pootevřené okno. Opatrně jsme se protáhli a zalezli do tělocvičny, kde nás na druhý den našel školník,“ líčí Miro Bartoš událost starou pětadvacet let. A dodává, že jeho o deset měsíců starší sestra je pro něj něco jako matka, protože to byla ona, kdo při něm pokaždé stál.

„Utéct z domu byl sestřin nápad, protože situace, která po odloučení rodičů u nás panovala, nebyla pro nás vůbec příznivá. Chtěli jsme žít, nebát se a mít zázemí a to jsme našli až v dětském domově,“ vzpomíná Miro, který po odchodu matky zůstal se sestrou v péči otce, protože matka se jich u soudu zřekla. Miro i jeho sestra Bohumila tušili, jak to asi v dětském domově chodí, ve škole měli spolužáka, který tam vyrůstal.

„Nebáli jsme se, vnímali jsme to tak, že to byla tehdy jediná možná cesta, jak se dostat z toho začarovaného kruhu, kterého jsme byli součástí,“ vypráví Bartoš a prozrazuje, že svým rodičům dnes nic nevyčítají. „Oba to cítíme tak, že co se stalo, mělo se stát, jsme oba vyrovnaní a neohlížíme se za tím, co bylo, ale soustředíme se na to, co máme rádi a co bude do budoucna,“ říká otevřeně.

V domově brzy poznali, že sourozenci Bartošovi mají hudební talent, a oba nastoupili na základní uměleckou školu, sestra na zpěv a Miro na housle. „Bohunka má krásnou barvu hlasu a rozsah. Já zase obdivoval operní pěvce, jako byl Pavarotti, Carreras nebo Domingo. Pamatuji si, že jsem stál před rozhodnutím, zda si vyberu sport, nebo se vydám na pěveckou dráhu,“ prozrazuje. V rozhodnutí jim výrazně pomohlo vedení dětského domova Domino v Plzni, které se velkou měrou zasadilo o naše směřování k hudbě a umělecké kariéře,“ zasvěcuje nás do svého příběhu dnes sedmatřicetiletý Miro. Nakonec se pro karate nerozhodl a stejně jako sestra zkusil štěstí na konzervatoři.

Související článek

Monika Duždová: V lepším případě jste Rom a v horším cigán

Rena Horvátová

„Bohunka se poprvé na konzervatoř nedostala, ten rok nastoupila do prváku na cukrařinu, ale její sen se ve vyšlehaných bílcích nerozplynul, zkusila přijímačky za rok znovu a oni ji přijali. No a já tam o rok později zkoušel štěstí taky a vzali mě, takže jsme oba nastoupili do stejného ročníku na klasický zpěv,“ prozrazuje svou cestu za pěveckou dráhou Miro a doplňuje, že oba během studií docházeli na hodiny zpěvu u někdejší zpěvačky Semaforu a sólistky plzeňské opery Lilky Ročákové Rybářové, která byla podle jeho slov nejlepší profesorkou zpěvu, se kterou měl možnost spolupracovat.

Po konzervatoři Bohunka absolvovala operní zpěv na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. A v jejích šlépějích se rozhodl jít i Miro. „Tehdy jsem narazil, protože na HAMU mě nevzali, na brněnskou JAMU taky ne, a když mi tehdy řekla moje profesorka, že bych se hodil na barokní hudbu, rozhodl jsem se odjet do Versailles na talentové zkoušky, které mi taky nedopadly nejlépe. Přestal jsem věřit, že by mě mohli vůbec vzít, a ono se to tak i stalo,“ prozrazuje počáteční neúspěchy mladý sólista.

Jako další možnost se mu jevila Pedagogická fakulta Západočeské univerzity, kam šel tentokrát vyrovnaný a přesvědčený o tom, že uspěje. „A já fakt uspěl,“ prozrazuje operní pěvec, který nakonec vystudoval jak sólový zpěv, tak učitelství pro střední školy, které uplatnil na základní škole, kde vyučoval hudební výchovu. V tu dobu se zúčastnil i pěvecké soutěže v Kanadě, kde se jako jediný zástupce České republiky probojoval až do finálových kol. Po nějaké době začal uvažovat i o druhé vysoké škole, a když se mu naskytla možnost studovat management a globální podnikání na Newton College, neváhal ani minutu.

Dnes Miro působí jako sólista s povinností sboru v plzeňském Divadle J. K. Tyla, kde zprvu začínal ve sboru stejně jako jeho sestra, která na rozdíl o něj působila v divadle jako externistka. „S Bohunkou jsem vystupoval třeba v plzeňské operní inscenaci O Rusalce, která je určena těm nejmenším, nebo v opeře Bastien a Bastienka, kde jsem se představil v první sólové roli Colase. Diváci mě mohli vidět i v jedné z rolí operní pohádky Žvanivý Slimejš.“

Kariéru operního sólisty ale zbrzdil úraz, který se mu přihodil během oslav Prague Pride. Před dvěma lety spadl z alegorického vozu tak nešťastně, že si zlomil lebeční kost a byl rok v pracovní neschopnosti v divadle a dva roky musel přerušit studium „Měsíc jsem si pobyl v nemocnici na neurologii s obrovským hematomem a nechtěl si přiznat, že potřebuji odbornou pomoc, ale když jsem si už prakticky nevzpomněl na texty písní a hlavně oper, nevybavil si jména svých kamarádů, věděl jsem, že musím vyhledat odborníka,“ vypráví Miro, který kvůli následkům zranění už nemůže usednout za volant.

Podle jeho slov se od úrazu v jeho životě cosi změnilo a daleko víc si váží života a své rodiny, kterou je pro něj sestra Bohunka a její tři děti. „Dnes se učím znovu mluvit pod vedením logopedky a docházím na soukromé hodiny zpěvu například k Vladimírovi Chmelovi, který jeden čas působil jako sólista Metropolitní opery v USA. Ale úraz neberu jako něco, z čeho bych měl být zahořklý, naopak, stalo se a já můžu být rád, že vlastně žiju,“ rozpovídá se upřímně o svém zranění.

„Plzeňská opera po mém úrazu hlavy nacvičovala nové provedení Verdiho opery Nabucco, v níž jsem jako barytonista před deseti lety začínal coby sborista,“ zasměje se Miro, který se poprvé od úrazu postavil před diváky o Vánocích a zazpíval v kostele operní árii. Vzpomíná, že v tu chvíli měl jeho tep víc jak dvě stě úderů za minutu. Poté ještě účinkoval v opeře Papageno v Kouzelném lese, variaci na Mozartovu operu Kouzelná flétna, nebo v operetě Veselá vdova, v níž se představil i pražskému publiku v Divadle Karlín.

„V červnu se měla konat akce pro pět šest tisíc lidí a já jsem měl mít menší dvojroli v opeře Macbeth od Giuseppe Verdiho, ale kvůli pandemii se přesunula na příští rok,“ říká Miro. Nezahálí však a momentálně se připravuje na roli Indiána v Prodané nevěstě. „Až se vše uklidní, zvu vás do divadla,“ usmívá se. Rádi přijdeme!

Článek vyšel v časopise Romano voďi. Objednávejte pomocí jednoduchého formuláře na www.romanovodi.cz.