Matěj Stropnický: Rušné dny v tichém domě

Matěj Stropnický prosadil přidělení obecního bytu rodině, kterou by mnozí označili za nepřizpůsobivou, v domě se vzácně tolerantními nájemníky. Blíží se konec nájemní smlouvy i trpělivosti sousedů. Podaří se ji prodloužit a je to udržitelné?

Na stole mám petici lidí z jednoho zchátralého pavlačového domu na Žižkově. Tvrdí, že u nich žije rodina, s níž je dále neúnosné bydlet pod jednou střechou. Od okamžiku, kdy se do domu přistěhovala, „často nesvítí světla“, „po schodech běhají dva psi“, „na dvoře jsou výkaly“, „dospělí na sebe celý den křičí vulgární nadávky“, „někdo z rodiny D. utrhl hromosvod, když po něm lezl do bytu v 1. patře – máme foto“ a nad to: „v domě přespávají bezdomovci, které tam prokazatelně D. zvou výměnou za jejich osobní údaje, které pak zneužívají na finanční půjčky“. „Kategoricky odmítáme již předem sebemenší obvinění z rasistických důvodů k podání naší stížnosti,“ dodávají

.

Ale popořadě. Blesk se občas, ač zřídka, rozpomene na lepší tradici bulvárního tisku založenou v obhajobě nejchudších vrstev. Letos v březnu přinesl zprávu o neštěstí v jedné vinohradské ubytovně. Jednoroční dítě prý zalehla ve stísněném pokojíku jeho matka. Prostor o velikosti patnáct metrů čtverečních obývala tou dobou už druhý měsíc romská rodina, počet dětí pět, matka, její přítel a její matka. Smrt dítěte pitva potvrdila, příčinu však stanovila na zápal plic. Není divu, v té plísni. Takových příběhů čteme stále víc. Ukázalo se však, že rodina – říkejme jí rodina paní D. – měla u nás na Žižkově podanou žádost o byt, které bytová komise před pár týdny nevyhověla. Rodina k sobě pozvala na ubytovnu novináře, ať svět její bídu vidí.

Musel jsem zareagovat, bytová komise je poradní orgán vedení radnice v oblasti mé kompetence. Jel jsem tedy do té ubytovny. Zastrčená je v pokoutní ulici, do níž vejdete jen průjezdem. Provozuje ji jeden z těch, o nichž se mluví jako o lichvářích. Přespávají tu ti, které trh vyvrhnul ze své prozřetelnosti; poptávka se tu s nabídkou kryje paradoxně: ti, kdo mají nejméně, dosáhnou tu na komůrky za nájemné ve výši srovnatelné s byty s výhledem na půl Prahy jen o zastávku tramvají výše.

Viděl jsem ten život tam a dostal za něj vynadáno od té paní, i do rasistů, že jsme je nechali dojít až tak nízko. Měli ovšem obecní byt už v minulosti, dlužili a porušovali tzv. dobré mravy, proto je radnice už dříve vypověděla a znovu byt přidělit odmítla. Otřes úmrtí, ač se jeho příčina ukázala jiná, než rodina paní D. tvrdila, mi ale ulehčil přesvědčit vedení obce zkusit to znovu. Několik dnů jsem sám chodil po bytech v různých domech, kde nám zůstal tu jeden, tu dva byty obecní, až jsem našel poloprázdný pavlačový dům s několika volnými jednotkami. Návrh přidělení bytu na čtyři měsíce prošel o jeden hlas s podmínkou souhlasu rodiny paní D. s návštěvami sociálních pracovníků, nejvíc proti byli zástupci sociální demokracie. Tvrdili, že si zaděláváme na problém. Řekl jsem, že problém už máme a můžeme jen buď řešit, nebo neřešit.

Dohodli jsme se na týdenním kontaktu: jeden týden přijde sociální pracovník do bytu paní D., jeden týden navštíví její rodina sociální odbor. Kdyby trvali na tom, že to odmítají, vymáhat návštěvy nelze. Radnice však zase nemá povinnost nájemní smlouvu rodině paní D. prodloužit. Končí se zářím. V bytě má bydlet přesně nahlášený počet osob, sedm.

Před čtrnácti dny se vracím z naší kavárny, kde jsem večer po práci obsluhoval, – máme ji nedaleko od pavlačového domu, kde bydlí paní D., – někdo z rodiny byl na ulici před domem a že se mnou musejí mluvit. Bila půlnoc. Jejich příbuzní, druhá dcera paní D., pokud se nepletu, měla u nás také žádost o byt, po čtyřech měsících dosud neprojednanou. Čeká teď druhé dítě a nemohla už bydlet na jiné z mnoha ubytoven. Paní D. ji nastěhovala k sobě do bytu: přece ji nenechám jít na ulici?, řekla mi, čeká dítě. Řádně ji i s druhem a druhým dítětem přihlásila na služby, takže jich je v bytě v bytě dva plus jedna už deset, jedenáctý člen rodiny v očekávání. Většina lidí řekne (a na úřadě všichni): to je porušení nájemní smlouvy a zákonný výpovědní důvod. Dodávám: a vydírání – říkají si tím o byt pro druhou část rodiny. Jenomže, také je to projev solidarity vůči svým, který už z většinové společnosti vymizel a je nepochopitelný.

Na stole mám petici těch pár lidí z pavlačového domu, kteří odmítají být rasisty, a já nemám důvod nevěřit, že jimi nejsou. Vlastně jsou ti lidé trpěliví, musím uznat. Vydrželi ten jiný mrav tři měsíce a o stížnosti mi předem řekli. Nevědí si už rady, policie je v domě každý týden.

Citují mi údaje z nájemní smlouvy, vědí o čestném prohlášení a jeho obsahu (návštěvy sociálky, počet osob v bytě atd.), znají i můj úmysl přesto rodině paní D. nájemní smlouvu opět prodloužit. Vědí o něm dokonce druhý den, co dám příslušný pokyn k přípravě návrhu na odbor bytů. Jak to? Úřednice jim to řeknou. Úřad totiž nechce, abychom smlouvu prodloužili. Má s rodinou paní D. práci navíc. Musí tam chodit, musí odpovídat na dotazy nájemníků, musí zařizovat opravy zámků v domě, zajišťovat častější úklid a bojí se, že když jsme umístili jednu takovou rodinu z ubytovny, že přijdou další a bude to pokračovat. Lepší přijde úřadu lidi zákonně vystěhovávat, i to je pracné, ale má to výsledky.

V odhadu se úřad nemýlí, rád bych pokračoval v umísťování lidí z ubytoven i z ulice do bytů. Myslím, že většina nájemníků v pavlačovém domě má proto víc pochopení, než ony úřednice. Sešel jsem s nájemníky před časem a popsal jim uvažovaný záměr vzešlý z úvah nad dlouhodobějším řešením situace, vyčlenit tento starý dům z privatizace, jim přidělit náhradní byty a celý ho zařídit pro sociální byty. Vedení radnice mi záměr schválilo. V přízemním nebytovém prostoru by mohla sídlit sociální služba a vykonávat kontakt s nájemníky, když toho úřad není v odpovídajícím rozsahu a s nějakým výsledkem schopen.

Jistě, ne každou rodinu, odvyklou už bydlet, které je poskytnut obecní byt, se podaří znovu bydlet naučit. Rodina paní D. je vskutku hlučná. Prostě je. Vždycky mi to vysvětlí, slíbí nápravu a pak po sobě z otevřeného okna křičí zas. A teď už v počtu deset osob. Shání peníze různě? Velmi pravděpodobně. Nikdo ji totiž nezaměstná. A proč má tedy tolik dětí? Oni řeknou, že rodina je nejpřednější. Jenže je v tom jistě i úvaha nouze: víc dětí, víc dávek. A není-li k mání práce, jsou dávky zdrojem jisté obživy. Smlouvu rodina porušuje. Nájem platí.

Je však řešením ji poslat zpátky na ubytovnu?, zeptal jsem se zástupce petentů, slušného a tolerantního člověka. Po měsících váhání teď řekl, že není jiná možnost.

Já ji však vidím. Když odhlédnu od toho, že mnozí mohou vnímat jako nespravedlivé, že kvůli lidem z ubytoven či ulice stěhujeme řádně platící nájemníky jinam a zde chceme, projde-li návrh projektu zřídit byty pro nebydlící, je zřejmé, že je to naše povinnost. Obec nemůže přihlížet vystěhovávání lidí z bytů a jejich hromadění na ulici a v kamrlících po ubytovnách, k čemu by tu jinak byla, než k pomoci těm, kteří sami si pomoct nemohou? Nesmí to dokonce mlčky schvalovat a být tomu nápomocna.

Sociální služba bude muset být v místě samém, protože vzdálený kontakt jednou za týden není dostatečný. I ten, vynucený, může připadat naopak ochráncům lidských práv, jako zásah do osobní svobody a soukromí, prostě ale nevede k trvale udržitelnému řešení. Musí být v místě. Musí zajistit výběr nájemného. Měl by pomáhat hledat práci. Musí obnovit schopnost bydlet. Teprve poté lze nájemníkovi přidělit i obecní byt v rámci rozptýleného fondu v domech společenství vlastníků bez dalších omezení práv, ponechala-li si je obec tedy.

Bez spolupráce obce a sociální služby v místě tohoto, řekněme třeba tréninkového bydlení (na názvu tolik nesejde), je však přidělení obecního bytu mnohým lidem z ubytoven či z ulice jen cesta k peticím na stolech, na jejichž konci je tak jako tak výpověď a kolektivní paměť „nepřizpůsobivosti“, která se šíří společností, i když původně nebyla pociťována.

Dnes se s nájemníky onoho pavlačového domu nad jejich peticí uvidím. Snad se mi podaří přesvědčit je, že nemají chtít vrátit nikoho na ubytovnu, i když je soužití problematické. A že řešit problém lidí, kteří schopnost bydlet ztratili, znamená učit je tomu soužití vlastně tak dlouho, až jsou ho schopni. Protože je-li bydlení právo, jiná možnost není.

Vyšlo v Deníku Referendum.