Martina Vančáková: Rodičovskou lásku dětský domov nahradit nemůže. Důsledky citové prázdnoty jsou nenapravitelné

„Rozhodla jsem se, že než se snažit zachránit sto dětí najednou, tak si spíš vezmu jedno, dvě nebo tři – za své,“ řekla si ještě během studií. S manželem se dnes skutečně kromě svých dvou vlastních dětí starají jako pěstouni o dva romské sourozence. O tom, čím procházejí děti v dětských domovech, jak podporovat zdravou identitu v ne-romských náhradních rodinách nebo o tom, jak pracovat s vlastními předsudky jsme si pro server Romea.cz povídaly s MARTINOU VANČÁKOVOU, psycholožkou a zakladatelkou projektu Naše romské dítě ve Středisku náhradní rodinné péče v Praze.

Sama máte v pěstounské péči dvě romské děti. Jak jste se vlastně ke své práci – a pěstounství – dostala vy osobně?

Část dětství jsem s rodiči bydlela vedle dětského domova. Už na základce mi to vrtalo hlavou a chodila jsem se dívat přes plot – byla tam zahrada a hřiště. Chtěla jsem si s dětmi, které jsem tam viděla, hrát a upoutalo mě, že se chovaly jinak, než jsem byla zvyklá od svých mladších sester nebo od jiných dětí. Některé se hned nalepily na plot a byla u nich vidět žízeň po nějakém kontaktu – některé zase byly někde v koutku a tak nějak bezcílně se kývaly, přestože měly pěkné hřiště a spoustu hraček. Po základce jsem chtěla jít na „peďák“ na vychovatelku, abych mohla za nimi za ten plot.

Nakonec jste se ale rozhodla jinak…

Rodiče mi „peďák“ naštěstí rozmluvili – jako vychovatelka bych asi touhle dobou byla úplně vyhořelá, protože v ústavní péči není možné dát dětem to, co potřebují. A tak jsem místo toho šla na gympl a potom na psychologii. Zjistila jsem, že dětský domov není místo, kde bych chtěla pracovat a rozhodla jsem se, že než se snažit zachránit sto dětí najednou, tak si spíš vezmu jedno, dvě nebo tři – za své.

Shodli jste se na tom s vaším partnerem?

Já jsem ho s tím na konci studia na vysoké škole rovnou seznámila – dokud měl ještě čas utéct. Ale neutekl. Ani pro něj to nebyla úplně neznámá myšlenka, protože v té době měli ve vzdálenější rodině adoptované dvě romské dívky. Partner, který to vidí stejně, je vlastně nutná podmínka. Jsou příběhy, kdy jeden druhého přemluví, takže do náhradního rodičovství nejde z vlastní motivace, a ty většinou pak nekončí příliš dobře. Péče o děti, obzvláště ty, které mají za sebou trauma a komplikovaný životní příběh, bývá skutečně náročná. A pokud si partneři nejsou oporou, může je to i rozdělit. Jako druhý obor jsem si na škole zapsala romistiku u paní doktorky Hübschmannové, takže bylo tak nějak logické, že když si vezmu nějaké děti, vezmu si romské. Ani jsme o tom jinak vlastně neuvažovali.

V čem je pro dítě, které nemůže vyrůstat ve své biologické rodině, lepší náhradní rodinná péče než dětství prožité v dětském domově?

Dětský domov je, zejména pro malé děti, naprosto nepřirozené prostředí. I přes veškerou kvalitu a péči, i přes to, že se zaměstnanci snaží dát dětem to nejlepší, co mohou, nemůžou jim nikdy nahradit rodinu.

Proč?

Je to úplně odlišný model. V posledních letech se ústavy rodinnému modelu přibližují, vytvářejí se rodinné skupinky, kde je třeba sedm až devět dětí, není jich na oddělení dvacet. Zásadně tam ale chybí, že dva dospělí, nebo alespoň jeden, mají o dítě úplný zájem – a vytvoří s ním trvalý, nepřerušovaný vztah, plánují s ním budoucnost bez nějakého časového omezení. To střídající se vychovatelé logicky ani nemohou, ta vazba nemůže být taková jako s biologickými rodiči, osvojiteli nebo dlouhodobými pěstouny. A děti to samozřejmě vnímají.

Před časem jste na jednom semináři hovořila o tom, že dětem bez rodičů chybí také ta důvěrná blízkost, že si nemusí utvořit zdravý vztah jak k sobě samému, tak ke svému okolí. Co se v tom raném věku v psychice dítěte vlastně odehrává?

U velmi malých dětí – do tří až šesti let věku – se utvářejí psychické podklady pro to, zda člověk bude nebo nebude později schopen žít plným citovým životem, vytvářet kvalitní mezilidské vztahy. Dítě v kojeneckém věku potřebuje jednu stálou mateřskou osobu, která o něj dostatečně dobře pečuje a miluje ho. Ten vztah jednoho dítěte k jedné konkrétní osobě, byť je to třeba náhradní rodič, je naprosto zásadní, aby se psychika dítěte vyvíjela, jak má. Dnes už je výzkumem i zkušeností prokázané, že je z vývojového i citového hlediska pro dítě nezbytné, aby v tomhle období prožilo takzvané citové připoutání. I případ, že tento vztah je dočasný, například v pěstounské péči na přechodnou dobu, je lepší, než když vztah vůbec nevznikne a dítě stráví tento kritický čas v ústavní péči, kde o něj nepečuje jedna osoba, ale sestry se neustále střídají, takže pevná citová vazba nemůže vzniknout.

Setkala jsem se s tím, že tyto následky ústavní výchovy, které z té absence blízké citové vazby pramení – myslím tím třeba problémy v pubertě, záškoláctví, kriminalita, drogy – se mnohdy připisují výlučně romským dětem. Není to ale tak, že to jsou problémy, které se mohou týkat všech dětí, které nevyrůstaly ve funkční rodině, ale strávily nějaký čas v „děcáku?“

Jednoznačně. Tím, že už nějaká ta léta pracuji s náhradními rodinami, mám možnost ty děti sledovat od mala až do puberty, postpuberty. A mohu říct, že případné problematické projevy se u romských a neromských dětí nijak výrazně neliší. Daleko větší rozdíly mezi dětmi jsou v tom, jestli a jak dlouho strávily v nejranějším věku, tedy do těch tří, čtyř až pěti let v citově prázdném prostředí – tedy v těžce dysfunkční rodině nebo v ústavu. Čím je dítě mladší a čím déle žije v takovém prostředí, tím ty následky jsou horší a pro dítě samotné samozřejmě složitější. Když bylo v tomhle věku v prostředí, které ho plně nepřijímalo, tak ani ono sebe nedokáže přijmout. Neumí mít rádo sebe ani druhé. Svět vnímá jako chaotický a nepřátelský. A to je něco, s čím tyto děti bohužel budou bojovat celý život. A tady nemám moc pozitivní zprávy, že by se vše dalo spravit třeba nějakou terapií později v dospělosti – protože některé následky z toho nejranějšího období, které dítě nestrávilo s rodinou nebo v citově kvalitním rodinném prostředí, jsou tak hluboce zakořeněné, že už je to téměř nenapravitelné. To se jinak než láskou zažitou v raném dětství prostě nedá dohnat.

FOTOGALERIE

Výtvarné práce dětí insporované Rudolfem Dzurkem na letním pobytu Střediska náhradní rodinné péče

Co byste vy ze své vlastní osobní zkušenosti poradila někomu, kdo přemýšlí o tom, že by si do náhradní rodinné péče chtěl vzít romské dítě?

Určitě musí počítat s tím, že bude leckde budit pozornost, protože u nás nejsme na jakékoliv odlišnosti moc zvyklí.

Co konkrétně máte na mysli?

Občas vás třeba zastaví lidi na ulici nebo si za vás stoupne ochranka v Tescu a bude vás celý nákup následovat a podobně. Na to je potřeba být připravení. A co je myslím, pro dítě nejdůležitější, je to, abyste ho dokázali přijmout právě takové, jaké je a vypořádali se se svými vlastními případnými předsudky. Protože tahle společnost je předsudky, zejména proti Romům, tak strašně prolezlá, že se nevyhnou prakticky nikomu z nás. Je třeba o těch „svých“ vědět. Uvědomit si je, abychom s nimi pak dokázali racionálně nakládat a nenechali se jimi vláčet.

Předpokládám, že když se člověk rozhodne pro romské dítě, tak těch předsudků bude mít mnohem méně – nebo si to o sobě alespoň bude myslet.

Přiblížím to třeba na jedné situaci. Děti kolem čtvrtého až šestého roku dospějí vývojově do stadia, kdy už chápou, že si nesmějí vzít cizí věci. Ale někdy je to tak láká, že se neovládnou a odnesou ze školky třeba nějakou hračku nebo seberou kamarádovi lízátko – a je to normální vývojové stadium. Když to udělá vaše biologické dítě, tak mu řeknete „tytyty, to se nedělá, to musíme vrátit“ – a dál už o tom nepřemýšlíte. Ale v okamžiku, kdy v sobě ještě pořád máte někde hluboce určité předsudky a udělá to vaše přijaté romské dítě, tak vám v hlavě může naběhnout „ježíšmarjá, to je ono…je mu teprv pět a on už krade“. To je ten rozdíl, uvědomit si ty vnitřně zakořeněné předsudky, které mohou i na nás jako na rodiče působit.

Jak si ale zkusit ty předsudky, které jsou hluboko a nevědomé, uvědomit?

Hodně pomůže mluvit s někým, kdo už má nějakou zkušenost nebo s tím nějak pracuje. Může to být nějaký odborník, třeba psycholog, který se v téhle oblasti pohybuje nebo třeba jiný pěstoun. A co je úplně nejlepší, když máte tu možnost se bavit s běžnými Romy, protože ti to mají sakra zažité, co všechno se jim může přihodit. Samozřejmě je velmi důležité, abychom dítěti pomohli přijmout sebe samo takové, jaké je – včetně té romské části.

Jak to ale udělat?

Měli bychom mu zprostředkovat pozitivní náhled na to, co je na romství dobrého, což je v současné masáži médií, hospodských řečí a zmíněných předsudků velmi, velmi obtížné. Protože my ty informace sami, pokud se o to přímo nezajímáme, také prostě nemáme. Tím, jak majorita a Romové žijí velmi separovaně, tak ani často nemáme takovou tu běžnou zkušenost typu, že vedle nás bydlí romská rodina, kamarádíme spolu, komunikujeme, jdeme společně s dětmi do parku.

Jak tedy tu separaci překonávat?

Je potřeba, abychom se o romskou kulturu začali více zajímat. Abychom sami našli něco, co třeba nás samotné na tom začne bavit, co pak snadno předáme i dětem. Kdo má rád hudbu, může si zjistit, jakou má ta romská širokou škálu, že to není jenom čardáš, ale třeba i vážná hudba, rap nebo romský jazz. Někdo se může zajímat o umění nebo rád čte – máme romské výtvarníky a romskou literaturu. Nejlépe se toto dětem předává v předškolním věku – děti hodně vnímají a ještě nejsou ovlivněné předsudky a negativním pohledem okolí. Když jsou starší a už začínají od okolí dostávat políčky, od spolužáků, od dospělých, z médií, tak je dobré, aby už měly ten základ, aby věděly, že to není pravda – že Romové jsou ti, co nepracují, jsou nevzdělaní a jenom žijí z dávek a že ani je nečeká žádná budoucnost. Ve skutečnosti většina Romů žije stejným způsobem jako majorita, jen tyto rodiny nejsou tolik vidět. Romové působí v běžných profesích – jsou policisté, učitelky, dělníci, prodavačky i vysokoškolsky vzdělaní lidé. Je důležité dětem pomoci s budováním zdravého sebevědomí – i toho etnického – a být připravení na to, že budeme muset dítěti nějakým způsobem pomoci negativním informacím a útokům čelit.

Jak důležitý je ten kontakt s jinými rodinami?

Velmi. Dítě by mělo mít možnost se potkávat s vrstevníky nebo dospělými ze své komunity. Protože může nabýt pocitu, že je vlastně ztracené, protože žije v rodině, která je majoritní, spolužáci ve škole budou pravděpodobně taky majoritní, stejně tak v ulici, kde bydlí. Je potřeba, aby znalo nějaké další lidi, kteří jsou mu i vizuálně podobní, aby vědělo, že v tom není samo. Důležitá jsou také setkání s dalšími rodinami, které přijaly romské děti. Aby viděly, že ani v té situaci, že vyrůstají u jiných rodičů, než kterým se narodily a ještě jsou takhle odlišné, nejsou samy.

Jedna z možností, kde se takhle potkat, je letní pobyt, který pořádáte se Střediskem náhradní rodinné péče. Jaký byl ten letošní?

Myslím, že moc povedený. Letní pobyty pořádáme už několik let v rámci projektu Naše romské dítě a zaměřujeme je právě na podporu romské identity u dětí. Kurz vedu spolu s lektorkou Petrou Gelbart, muzikoložkou a aktivní muzikantkou, která je sama Romka, a také, mimochodem, přijala do své rodiny dvě romské děti. Neocenitelnou podporou je nám také Pavla Pokorná ze Střediska náhradní rodinné péče – bez ní by pobyty vůbec nebyly. Letos jsme se zaměřili hlavně na romské výtvarné umění – zkoušeli jsme pracovat se skleněnou drtí jako Rudolf Dzurko nebo třeba techniku sprejování podle Ladislavy Gažiové. Dalším hostem byla romská terapeutka a psycholožka Andrea Tibenská. Jsou zážitky, které našim přijatým romským dětem jako majoritní rodiče nemůžeme zprostředkovat, protože je sami neznáme – jaké to je být apriori, třeba jen na základě naší vizáže, odmítnutí. To může přiblížit třeba Petra nebo právě ti naši romští hosté. A pro rodiče jsou také hmatatelným vzorem někoho, kdo je Rom a neodpovídá stereotypům, je něčím zajímavý, je to profesionál ve svém oboru.

Když se na to podíváme z druhé stránky – kde je ta hranice, kdy by mělo být dítě odebráno své původní rodině?Jak a podle čeho se to soudí?

Ta otázka by vlastně neměla být takhle vůbec položená – takhle se uvažovalo dřív. Sociální pracovnice by neměla řešit, jestli dítě už odebrat nebo ještě nechat, ale měla by si tu otázku položit jinak: „jakou pomoc ta rodina potřebuje, aby v ní dítě mohlo zůstat“? Než soud rozhodne o odebrání dítěte, musí sociální pracovnice prokázat, že vyčerpala všechny možnosti pomoci rodině. To je nový a správný směr v sociálních službách, ten největší rozdíl, který přinesla i novela v roce 2013. Samozřejmě pokud by to dítě bylo týrané, rodiče třeba narkomani, kteří na něj nemají kapacitu a jen řeší další dávku, pokud je skutečně ohrožené, tak samozřejmě potřebuje z rodiny dočasně či trvale odejít. Pokud má ale rodina problémy, které lze řešit, tak ten citový vztah k dítěti je důležitější než třeba slabší ekonomická situace.