Martin Šimáček: Syřané, vítám vás v Česku!

Vidět statisíce syrských uprchlíků je v České republice zdrcující DVAKRÁT.

Poprvé kvůli obrovskému utrpení těch, kteří utíkají před válkou a dělají u
toho zoufalé věci; zoufalejší, než se drtivá většina lidí v Česku dovede
představit. Bojují o své životy – a bohužel je mnozí prohrávají. A ani ti, kteří
na útěku přežijí, se nemají a nebudou mít vbrzku dobře – jsou permanentně v
ponížení, pod dohledem, nechtění, ostrakizovaní.

Podruhé je to zdrcující proto, že v této situaci naše země absolutně neobstává.
Selhává nejen v pomoci, která utečencům náleží podle mezinárodního práva, ale
také ve všem, co se okolo současné krizové situace děje – ve veřejné diskusi, v
postoji elitních politiků a z ní vyplývající evropské (mezinárodní) pozici
Česka, v praktických politikách vůči utečencům, ve zdrcujícím populismu, který
veřejný prostor zamořil a otravuje ho na dlouhé budoucí roky. Prohlubuje se
nesmyslný strach Čechů ze syrských migrantů, respektive z migrace jako takové, z
odlišných kultur, z islámu, … ze všeho, co není „naše“. Česko prohrává svou
příležitost na současné migrační krizi „vydělat“ – tedy díky ní znovuotevřít
debatu o základních hodnotách, na kterých má Česko stát, revidovat selhávající a
nelidskou azylovou politiku a obohatit českou společnost o důležité vnější
vlivy, včetně samotných imigrantů, které v Česku z mnoha důvodů potřebujeme.
Česko propadá do propasti bezvýznamnosti, stále více bude nahlíženo jako
nespolehlivý partner v evropském či euroatlantickém společenství, jako vyžírka,
který jde ke stolu jen když se rozdává.

Václav Havel by stál v čele evropských politiků, kteří by aktivně jednali, aby
zmírnili utrpení Syřanů na útěku, jednal by s evropskými politickými špičkami o
řešení, pomáhal by české veřejnosti zbavit se zbytečného strachu. Česká
republika by před 20 lety reagovala zcela odlišně, než reaguje dnes (a dokladem
budiž mj. náš mezinárodní postoj k utečenecké krizi během balkánských válek na
začátku 90. let).

Jsem nesmírně vděčný všem lidem, kteří soucítí s uprchlíky a dokážou
individuálně pomáhat. Dobrovolníkům, kteří odjeli do Budapešti, sociálním
pracovníkům, kteří pomáhají migrantům, kteří se dostali do Česka. Lidem, kteří
se statečně dohadují při demonstracích nebo na sociálních sítích s těmi, „kteří
islám v Česku nechtějí“…

Obdivuji kancléřku Merkelovou za její odvahu, morálně a eticky inspirující
postoj, který upevňuje základní hodnoty evropské demokracie. Obdivuji Islanďany,
finského premiéra… německé fotbalové fanoušky, kteří na stadionech vítají
imigranty. (jaký brutální rozdíl: v Česku slýcháme „z kotlů“ na stadionech
rasistické výlevy, které se přes televizní obrazovky valí do domácnostní při
každém ligovém kole, bez povšimnutí pořadatelů, FAČR, policie…). V Česku se
bývalý se současným prezidentem přetahují, kdo na protimigrantské náladě devíti
z deseti Čechů vydělá víc. Notujeme si s Maďary, jejichž premiér Orbán je v EU v
izolaci pro své setrvalé rasistické postoje, jehož politika rozežírá Maďarsko,
někdejšího nejnadějnějšího premianta mezi postkomunistickými zeměmi, zevnitř –
vyvoláváním strachu a nenávisti mezi lidmi.

Merkelová přitom nevystavuje pozvánku pro nekonečný příliv dalších uprchlíků.
Merkelová reaguje na současnou krizi, vyvolanou více než čtyři roky trvající
válkou v Sýrii a brutalitou Assadova režimu i tzv. Islámského státu a
prohlubovanou převaděčskými gangy, kvůli kterým v mořích i na pevnině zahynuly
tisíce a tisíce lidí. Ví, že pro lidi na útěku nepřichází do úvahy nic jiného,
než POMOC. A zároveň je odpovědností evropských politiků, aby bezodkladně
pomohli řešit globální problém syrské občanské války a z ní vyplývajících
externích i interních problémů (mezi externími dominují převaděči nebo pramalý
příspěvek Evropy do mezinárodní diskuse o řešení války v Sýrii, o postupu proti
Islámskému státu a jeho organizovanému zločinu obsahujícímu také teroristické
útoky v Evropě, mezi interními neexistence společné imigrační politiku EU,
přestože Evropa funguje v otevřeném Schengenském prostoru).

Nejde přitom říkat: nás se to netýká – když je Němci nebo Švédové chtějí, ať si
je vezmou a nám ať je sem Berlín nebo Brusel neposílá. Česká republika,
respektive bývalé Československo, patří mezi země, které nebývale přispěly do
zárodků syrské (a nejen syrské) války. Z ČSSR se v rámci souboje mocností
železné opony valily nejen do Sýrii zbraně, Evropa nyní sklízí jedno z dědictví
studené války, která expandovala silně právě do prostoru blízkého východu a
severu Afriky. Česká republika je členem EU i NATO, mezinárodních společenství
postavených na spolupráci a solidaritě. Díky nim požíváme největší civilizační
ochranu, kterou české území kdy mělo a měli bychom hledět ji udržovat a
posilovat, abychom nemuseli opakovat mnohokrát prožitou historii nacisty nebo
komunisty porobené země.

Není jasné, zda se současné dominující postoje českých autorit a české
veřejnosti rodily dříve než strach z islámu, z migrace, z neznámé odlišnosti, a
nebo to byl všudypřítomný strach ze všeho jiného než českého, který nahrál
politikům a darebákům, aby jej uchopili a rozhojnili. Není úplně jasné, kde se v
Češích zrodil (v Evropě největší) euroskepticismus, povýšenectví nad evropským
společenstvím i tím nejpraktičtějším – evropskými dotacemi. Kde se bere to
obrovské sebevědomí, že mi to tady víme nejlépe, že tady žijí nejlepší lidé, že
tady hájíme nejlepší hodnoty a nejlepší národní zájmy.

Každopádně to vše má obrovské a devastující dopady do praktické politiky.

Česká azylová politika je vyhlášena svou restriktivností, jsme především
tranzitní zemí ne proto, že nejsme tak bohatí, jako Němci, ale proto, že získat
v Česku azyl je nesmírně obtížné, že žadatelé o azyl jsou v Česku zavřeni v
nedůstojných podmínkách v utečeneckých táborech. Současná krize odhaluje náš
přístup v důležitých detailech: když se několik stovek utečenců dostalo do
Břeclavi, vyděšení policisté je začali číslovat. Když jsou Syřané přepraveni do
táborů, stojí i v jídelnách nad dětmi po zuby ozbrojení policisté. Když vláda
reaguje na relativně malé množství migrantů, kteří se dostali na naše území,
reaguje posílením policie.

Jiné evropské země uvolňují prostředky na platy sociálních pracovníků, v
předstihu je školí, aby se jazykově vybavili na příchozí imigranty. Vytvářejí
pro uprchlíky možnosti ubytování mimo koncentrované tábory. Čeho tím mj.
dosahují? Mnohem důkladnějšího poznání lidí, kteří k nim přicházejí či již
přišli. Sociální pracovníci lidem v nouzi nejen pomohou, ale také se o nich
mnoho dozví. Mohou získat informace, které při dobrém zpracování usnadní
integraci cizinců do společnosti, na trh práce, u dětí do škol. Pomohou předejít
krizovým situacím, které by mohly vést ke konfliktnímu jednání imigrantů či
společenským konfliktům. Mohou dokonce pomoci zmapovat, jaká případná rizika
hrozí v souvislosti s tím či oním člověkem, vč. rizik bezpečnostních. Práce
sociálních pracovníků se projevuje ještě velmi dlouho a v dalších generacích –
francouzská i jiné zkušenosti ukazují, jaké nepříznivé důsledky v druhé či třetí
generaci imigrantů mají nezvládnutá nebo prostě nerealizovaná integrační
opatření.

Co ještě vědí sociální pracovníci o současných imigrantech ze Sýrie? Mj. to, že
jde mnohem častěji o vzdělané elity a střední třídu, lidi s obrovskou vůlí
změnit svůj život a postarat se v krizové situaci sami o sebe. Že jde o lidi, z
nichž jistě nemalá část má značný potenciál Evropu obohatit. Nejen že přispějí
ekonomickou silou vymírající Evropě, aby za 20 let utáhla své důchodové systémy,
ale mnohdy jde o velmi kvalifikované lidi (jak řečeno – elity), kteří jsou
vzdělaní a kulturně vyspělí. Tedy – opět velký potenciál pro zmírňování obav z
kulturní a náboženské odlišnosti Syřanů. Právě elity mohou pomoci ukázat
Evropanům islám v jeho otevřené a tolerantní podobě a čelit tak rekrutům
Islámského státu, kteří jej militarizují a zneužívají k terorismu.

Právě takové Syřany bychom u nás měli přivítat. Jako překladatel pro české
azylanty v britském Doveru, jako sociální pracovník i jako státní úředník, který
mohl navštívit Spojené státy, Velkou Británii nebo Švédsko a uvidět, jak vypadá
multikulturní společnost, vidím, jak prospěšné pro českou společnost bude, když
přizve právě tyto lidi, jež ji mohou pomoci vystavět i u nás (právě při znalosti
rizika, pokud se vícenárodní či multietnická společnost rodí například z
chudoby).

To nejde skrýt se za Krkonoše, Šumavu a Beskydy a myslet si, že zůstaneme v
bezpečí – ochráněni před okolním světem, sami ve své dokonalosti. Naopak – když
si co nejdříve, v podstatě okamžitě neosaháme, jak vypadá globalizovaný svět,
který odpovědní politici a autority musí řídit s otevřeností, s důrazem na
vzdělání a hodnoty solidarity, protože jen tak se prosadí moudré elity na úkor
lotrů překrucujících fakta a umně zneužívajících zavřených hranic a strachu z
jiného (náboženství, kultury…), definitivně Česko propůjčíme populistům a
radikálům, kteří žijí právě ze strachu a neznalosti.

Čekám na politiky a vysoké státní úředníky, kteří se nezaleknou komplikované
situace, ale naopak osvědčí, proč je máme: Zapojí se do celoevropského řešení
současné krize syrských uprchlíků a současně s tím konečně představí
kultivovanou, funkční a solidární azylovou politiku České republiky.