Martin Dudi: Chci se stát učitelem nebo pracovat s dětmi z chudých rodin

Dvaadvacetiletý romský student Martin z Písku pochází z rodiny, která se snaží dodržovat romské zvyky a tradice a navíc stále hovoří romsky. Do svých tří let doma mluvil pouze romsky a český jazyk začal používat až ve školce. Dnes studuje Filozofii a Religionistiku na Jihočeské univerzitě. Server Romea.cz přináší jeho životní příběh.

Spolužáci si ode mne drželi odstup

V dětství jsem neměl tušení, že se lidé odlišují podle barvy pleti a společenského postavení. Ve čtyřech letech jsem poprvé šel do školky a viděl jsem, že ostatní děti jsou jiné než já a chovají se ke mně jinak než k ostatním. Ze začátku bylo těžké najít si kamarády. Každému vadila má barva pleti. Přesto, že jsem dětem nikdy nic neudělal, držely si ode mne odstup. Nechápal jsem to. Nevěděl jsem, co dělám špatně a tak jsem šel pro radu k rodičům. Jejich odpověď byla jasná: „Jsi Rom, jsi poznamenán minulostí a přesto, že jsi slušný a ohleduplný, tak lidé mají předsudky k Romům.“

Poté přišel na řadu můj první školní den. Vybavuji si výraz všech mých spolužáků a jejich rodičů, když jsem s mými rodiči vstoupil do třídy. Všichni se na nás upřeně dívali, a když jsem se chtěl posadit do lavice, ve které už někdo seděl, řekli, že je obsazeno. Musel jsem teda sedět sám. Párkrát během školního roku jsem zaslechl nadávky a urážky, ale nikdy jsem na to nereagoval. Rodiče mě vždy vedli k tomu, že se nemám nechat urazit od spolužáků, kteří jsou „hloupí“ a uráží druhé.

V první třídě jsem začal chodit na basketbal. Od prvního doteku s míčem jsem věděl, že to bude můj nejoblíbenější sport. U basketu jsem zůstal až dodnes, ale o tom až později.
Na základní škole jsem neměl žádné kázeňské ani prospěchové problémy. Díky basketbalu jsem si našel spoustu kamarádů a v průběhu let se ke mně spolužáci chovali zcela stejně jako ke všem neromským spolužákům. Občas sice nějaká poznámka někomu „ulétla“, ale na to jsem si zvyknul a bral to s nadhledem. V deváté třídě se mě začali všichni ptát, co mám v plánu studovat na SŠ. Každý si myslel, že půjdu na SOÚ na obor jako je zedník, kuchař, instalatér nebo něco podobného. Já měl ale jasno – má odpověď vždy zněla: „Podávám si přihlášku na Obchodní akademii.“ Ze všech stran jsem cítil nedůvěru. Prý nebudu mít šanci školu řádně dokončit.

Finanční krize rodiny

Těsně po nástupu do prvního ročníku zasáhla moji rodinu jedna z největších finančních krizí. Moji rodiče už téměř nebyli schopni platit za naše účty. Neměli jsme dostatek peněz na placení nájemného ani na stravu. Po několika měsících situace vyústila tím, že jsme se museli vystěhovat z krásného bytu přímo do lokality pro nepřizpůsobivé a neplatiče. Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že se do takové situace dostaneme. Spolu s dvěma bratry a roční sestřičkou jsme se přestěhovali z bytu 2+1 do 1+1. V budově u našeho nového bydlení se pohybovali drogově závislí lidé, dealeři, všude nepořádek a zápach. Nebyl jsem na to zvyklý, nevěděl jsem, jak se mám chovat. Jedno ale bylo jasné, nesmím přestat chodit do školy a vzdát se svých snů. Uvědomoval jsem si, že mi život ukazuje, jak mohu dopadnout, když se stanu jedním z těch, kteří usnou na vavřínech a propásnou všechny své příležitosti stát se platným na trhu práce.

Bydlení v „domě hrůzy“ pro nás bylo nepříjemné. Za každou cenu jsem chtěl rodičům pomoci. Všechen svůj volný čas jsem strávil trénováním dětí, po několika týdnech mě hlavní trenéři chtěli do svého trenérského týmu. Prošel jsem trenérským kurzem a trénování dětí se pro mě stalo první placenou brigádou. Sice to nebylo hodně peněz, naší životní situaci jistě pomohli. Každý měsíc jsem více než polovinu výplaty dal mamince se slovy, že já peníze nepotřebuji.

Po úspěšném ukončení SOŠ jsem nastoupil na Ekonomickou fakultu JČU, obor Řízení a ekonomika podniku. Najednou jsem se setkával se spousty vzdělanými lidmi a začal přemýšlet, čím chci vlastně v životě být a co chci dělat. V druhém ročníku jsem si uvědomil, že tento obor pro mě není nijak přínosný. Domů jsem jezdil každý den bez nálady a přednášky jsem skoro nevnímal, protože mě přestaly bavit, proto jsem se rozhodl studium ukončit a přihlásit se na Teologickou fakultu, obor Filosofie a religionistika. V posledních letech totiž cítím, že chci pracovat s dětmi. Chci se stát učitelem nebo zaměstnancem jakékoli neziskové organizace, která se věnuje práci s dětmi pocházejících ze špatně situovaných rodin. V budoucnu chci pořádat veřejné přednášky nejen pro Romy, ve kterých budu lidi seznamovat s možnostmi, které jim život nabízí.

Energii a motivaci jsem načerpal v USA

O pár dní později jsem se sešel se svým dobrým kamarádem Ivanem, kterého napadlo, že bych mohl strávit měsíc v USA, v Denveru, kde má sídlí americká basketbalová organizace Cherry Hills, se kterou spolupracuji na projektech směřující k dětem. Jako basketbalový trenér jsem měl na starosti po dobu tří let basketbalový kemp, který pořádal klub Cherry Hills ve společnosti s americkými trenéry právě z Denveru. Pár přátel jsem tam měl a tak jsem je zkontaktoval. Zeptal jsem se, zda by bylo možné odletět po kempu s nimi a strávit u nich měsíc a naučit se něco nového. Přátelé z USA byli z mé zprávy nadšení. Připravili pro mě program a za pár týdnů jsem měl doma letenky. Říkal jsem si: „Jak je tohle všechno možné?“. Po kempu jsem odlétal z Prahy do Mnichova a poté přímo do Denveru. „Nemohu tomu pořád uvěřit“ říkal jsem si. Kluk z romské rodiny, která bydlí v „domě hrůzy“ je v Americe. První týden jsem strávil na středoškolském kempu zhruba se stovkou studentů. Hráli jsme hry, zpívali, tancovali a program byl od rána do večera nabitý. Po návratu z kempu jsem strávil tři týdny v evangelickém sboru Cherry Hills. Zúčastnil jsem se několika charitativních akcí s názvem „Manna ministry“, kdy lidé, kteří si prochází složitými životními situacemi, přicházeli do Cherry Hills a dostávali zdarma jídlo, oblečení, obuv, ale také například finanční poradenství a účes od kadeřníka, vše bylo zdarma.

Lidé z Cherry Hills vše dopředu nakoupili, poté jsme naplnili regály jídlem a lidé mohli přicházet. Když jsem viděl ty rodiny s dětmi, bylo pro mě těžké udržet slzy. Vzpomněl jsem si na svoje dětství. Také si pamatuji dny, kdy jsem nemohl jít do školy, protože jsme neměli na svačinu a doma nebylo co jíst. Představil jsem si, jak by mi asi bylo, kdyby v budoucnu třeba mé děti neměly co jíst. Co kdyby moje sestřička neměla co jíst? Byla to hrozná představa a ještě horší je, že s tím člověk nemůže téměř nic dělat. Celé ty dny jsem cítil bezmoc a beznaděj. Říkal jsem si: „Jak je možné, že někteří lidé, neví, co s penězi a někteří nemají ani korunu?“ Každým dnem ve mně rostla touha pracovat s dětmi a mládeží. Říkal jsem si, že jsem udělal dobré rozhodnutí, když jsem změnil obor a rozhodl se pro studium na teologické fakultě. Během mého pobytu v USA jsem měl také šanci zúčastnit se dvoudenního programu Global Leadership Summit. Vystupovali zde úspěšní manažeři a majitelé společností, kteří proměnili svůj sen v realitu. Nejvíce mě zaujaly myšlenky Patricka Lencioni, který napsal knihu The ideal team player a T. D. Jakes s jeho knihou Destiny – Step into your purpose. Další skvělou zkušeností byla účast na Catalyst Conference, kde vystoupil Andy Stanley a Craig Groeschel, opět přednášeli o snech a potřebě pomoci druhým. Musím říci, že mi měsíc v USA dal mnoho zkušeností, zážitků, ale i vizí, nových snů a cílů.

Na závěr bych všem chtěl moc poděkovat za moji podporu. Děkuji organizaci OSF, Romskému vzdělávacímu fondu, organizaci ROMEA, Albatros, mým rodičům, trenérům, učitelům a přátelům, kteří se stali mými vzory a dokázali učinit můj život smysluplným.