Mário Bihári: Zuzana Navarová malovala slovy. Cigan tour s Bárou Hrzánovou potěšilo stárnoucí srdce
Jeden z nejlepších současných českých romských akordeonistů Mario Bihári vystupuje v několika různorodých hudebních projektech. Kromě reminiscence hudby Zuzany Navarové se věnuje třeba také country. Ve vánočním rozhovoru bilancuje i zkušenosti hudebníka během doby covidu a srovnává situaci loňských lockdownů s tou dnešní.
Pojďme začít tím, co v současnosti děláš. Vím, že vystupuješ se zpěvačkou a herečkou Bárou Hrzánovou a s Bachtale Apsa, kromě toho s šansoniérkou Markétou Burešovou interpretujete písně Zuzany Navarové. Zapomněl jsem ještě na něco?
Také vystupuju s country kapelou Plavci, a to s Honzou Vančurou. Už s nimi hraju asi osm let a přivedl mě k tomu František Raba, který s nimi hrál na kontrabas. Honza tam chtěl harmonikáře a Franta mu o mně řekl.
Když s nimi hraješ, vkládáš do toho také prvky romské hudby, nebo je to žánrově jen country?
Vystupujeme většinou jenom ve třech, já, Honza Vančura a kytarista David Fiedler. Zpíváme společně vokály a pak se střídáme u sólového zpěvu. S Davidem jsme dali těm starým písničkám Plavců trochu novou tvář, novější zvuk, ale snažíme se jejich tradici dodržovat, protože lidi vcelku chtějí poslouchat ty staré věci, které znají. Ale hrajeme i instrumentální skladby, na obohacení repertoáru i večera.
S šansoniérkou Markétou Burešovou oživujete písně Zuzany Navarové, se kterou jsi kdysi vystupoval v kapele Koa. Řekl bys, že má Markéta se Zuzanou Navarovou něco společného? Proč právě s ní spolupracuješ na tomhle projektu?
Setkání s Markétou byla velká náhoda, seznámili jsme se jednou v létě v Mikulově na tamním festivalu. Byl to vlastně její nápad. Dlouho jsem váhal, jestli do toho půjdu, protože jsem vždycky odsuzoval lidi, kteří se snažili Zuzku napodobit. Moc se mi to nelíbilo, protože – i tak trochu majetnicky řeknu – hudba Zuzany Navarové, to bylo „naše“. Ale pak jak jsem holky poznal, Petru Bílkovou (klavíristku, pozn. red.) i Markétu, a zjistil jsem, že to jsou skvělé nadané ženy, se kterými si rozumím, je nám spolu dobře, máme společný humor, tak jsem s tím souhlasil. A už to bude asi tři nebo čtyři roky, co společně jezdíme hrát. Teď to bylo samozřejmě hodně omezené.
V čem bys řekl, že se Markéta Burešová liší od Zuzany Navarové, interpretuje třeba její písně nějak jinak?
Určitě se liší, ona je jiná zpěvačka. Zuzka zpívala hodně „na dechu“, měla svůj vlastní zpěvácký projev. Markéta zpívá jiným způsobem. Mají možná stejně položené hlasy, ale to je tak všechno.
Dnes si spolu povídáme zrovna v den výročí odchodu Zuzany Navarové. Zemřela 7. prosince 2004. Když vzpomínáš na vaši spolupráci, co si teď, po těch mnoha letech nejvíc vybavuješ, jaká byla, jak vedla kapelu Koa…?
Zuzku si dnes večer připomenu. Když jsem s ní začal hrát, bylo mi dvacet, byl jsem mladé „ucho“. Tenkrát jsem byl hodně zodpovědný a poslouchal jsem lidi, kterých jsem si vážil, kteří mě vedli. A Zuzka byla náramný člověk. Byla prostě skvělá, měla obrovskou duši a obrovský lidský přehled, dokázala poznat člověka z jedné i z druhé strany. Dokázala chránit lidi, na kterých jí záleželo, dokázala se i sama bránit, profesně byla skvělá písničkářka a vynikající textařka. My jsme si Zuzky vážili jako člověka i jako muzikantky, protože dělala krásné písničky. Vztahy v kapele byly takové rodinné, alespoň pro mě. Bral jsem ji jako svou druhou rodinu. V Čechách jsem po škole zůstal právě kvůli Zuzce, kvůli Koa – kvůli nim jsem už nešel zpátky domů na Slovensko.
Řekl bys, že se od Zuzanina odchodu objevil v Česku nějaký podobný písničkářský talent, jako byla ona?
Zuzka je nenapodobitelná. Myslím si, že ji samotnou i její texty je napodobit dost těžké, protože ona svými slovy malovala – takové nádherné slovní mozaiky, které jsou jednoduše jedinečné. Je tu spousta dalších písničkářů, dobrých a mladých, ale Zuzka byla Zuzka.
„Byli jsme s těmi starými lidmi, za kterými tehdy jinak nemohl vůbec nikdo přijít, na zahradách a všichni byli šťastní, že se tam něco děje.”
Minulý rok i letos jsi vystupoval s herečkou Bárou Hrzánovou. Jak vznikl váš projekt Cigan tour?
Byli jsme zavření doma po té úplně první vlně covidu, trvalo to už asi šest týdnů a Bára mi tehdy zavolala, jestli nechci ven a že má takový nápad. A ten zněl tak, že bychom jezdili po domovech důchodců a hráli cigánské písničky. Dali jsme tomu název Cigan tour. Zavolala pak naší kamarádce Renatě Králové, která okamžitě všechny domovy důchodců obvolávala. Bára pak říkala, že jí Renata zavolala zpátky za půl hodiny a už měla těch domovů domluvených dvacet – takový byl tehdy v těch uzavřených zařízeních hlad po kultuře. Na konci dubna jsme je začali objíždět a bylo to pro nás strašně fajn, protože jsme vypadli z vězení domova a mohli jsme zase trochu být s lidmi, i když omezeně. Ze začátku jsme mohli hrát jenom venku, ale jaro 2020 bylo teplé. Byli jsme s těmi starými lidmi, za kterými tehdy jinak nemohl vůbec nikdo přijít, na zahradách a všichni byli šťastní, že se tam něco děje. Takhle jsme během covidu, loni i letos, objeli asi šedesát domovů pro seniory.
Proč zrovna domovy důchodců? Vybrali jste si je právě proto, že za jejich klienty nemohly už dlouho přicházet návštěvy?
Ano. Vůbec nikdo za nimi nemohl přijít. Byl to dobrý nápad – pomáhat lidem, kteří jsou rádi za každé oživení svého osamoceného života.
Platila pro vás na koncertech pro staré lidi, kteří byli a stále jsou covidem více ohroženi, nějaká přísnější pravidla?
Museli jsme udržovat rozestupy, i když jsme hráli venku. Letos na jaře byla ale oproti loňsku docela zima, což bylo někdy kruté, protože venku bylo někdy třeba jen sedm stupňů. Naše obecenstvo tak bylo na balkonech nebo v okně. Letos nás ale nakonec v některých domovech pustili i dovnitř, protože už byli všichni očkovaní.
Jak vlastně došlo na to, že Bára Hrzánová interpretuje romské písničky? A řekl bys, že je interpretuje jinak než romské zpěvačky?
Určitě je interpretuje jinak. Bára je herečka. Zpívá hezky, ale přece jen má jiný projev. Dělá to po svém. Nezpívá to jako Romka, i když jako Romka trochu vypadá a ona o sobě ostatně občas tvrdí, že je Romka. Vyrůstala totiž mezi Romy v Českých Budějovicích a k romské hudbě dost inklinuje a zajímá se o nás. Zuzka Navarová ji ostatně seznámila s Věrou Bílou.
V čem tě její způsob interpretace baví?
Mě baví hlavně Bára. Před časem jsme spolu také dělali, ještě s Janou Bouškovou, divadelní představení Šunen Romale (Poslyšte, Romové, pozn. red.). Hráli jsme ho asi deset let, letos zatím jenom jednou. Mám ji prostě rád, je to skvělý člověk, mám rád i jejího muže a jejího syna Toníčka.
„Mě baví hlavně Bára. Mám ji prostě rád, je to skvělý člověk, mám rád i jejího muže a jejího syna Toníčka.”
Na jaké koncerty bys čtenáře v příštích dnech pozval?
Koncerty se teď bohužel přesouvaly, protože Markéta Burešová a Petra Bílková měly covid. Příští rok v lednu ale budeme v tomto složení hrát v Malostranské besedě. Zatím se kalendář do jara naplňuje neobvykle pomalu, protože organizátoři nevědí, co se bude kvůli pandemii covid-19 dít, a nechtějí riskovat.
Jak na tebe osobně dopadla covidová situace vloni, když byly úplné lockdowny, a jak to vnímáš teď?
Když byly lockdowny, stát nám dával nějaké finanční kompenzace. Díky tomu jsem to zvládnul, i když to, že jsem neměl práci, bylo náročné. Ale jezdili jsme potom naštěstí s Bárou po těch domovech důchodců. Letos na jaře jsme také jezdili, pak se to uvolnilo, a tak jsme v létě zase mohli hrát na festivalech. Hodně jsem vystupoval s kapelou Bachtale Apsa, se kterou je každý koncert vynikající. Musím říct, že to mě fakt nabíjí.
Před pár dny jsme teď třeba hráli v Radotíně. Přišlo tam hodně lidí, až jsem se divil. V Karlových Varech jsme měli plný klub, taky to bylo výborné. Takže se těším, co budeme dělat s Bachtale dál. Natočili jsme novou písničku, budeme k ní dělat nějaký jednoduchý klip. Budeme zkoušet další nové písničky. Na to se těším, že se bude dít něco nového a že to budeme, doufám, moct v budoucnu představit i lidem v klubech.
Pro Bachtale Apsa skládáš nové skladby ty?
Ano, nové věci skládá Petr Horváth a já. Buď si každý z nás dělá svoje skladby sám, nebo aranže konzultujeme v kapele, je to taková společná práce.
Dříve jsi také spolupracoval s DJem Gadjem.
Spolupracujeme pořád, ale je toho méně. Naposledy jsme spolu hráli myslím někdy v říjnu, ale pořád jsme v kontaktu.
Jak to vypadá, když hraješ s DJem? Víš předem, co bude pouštět nebo je to čistá improvizace?
Za ty roky, co se známe, tak zhruba vím, co bude pouštět. Ale většina toho repertoáru jsou nové věci, protože on nepouští pořád to samé dokolečka, to by ho asi ani nebavilo. Takže někdy to je těžká improvizace. To potom musím na nástroji napřed najít, v jaké to je tónině, chvilku to poslouchat a pak se teprve přidám. Baví mě to, on pouští výbornou hudbu a má o světové etno a world music hudbě fakt velký přehled.
Jak budeš slavit letošní Vánoce? Dodržuješ nějaké vánoční zvyky, nebo tradice, které máš z rodiny?
Na svátky pojedu do Bratislavy za rodiči. Tam slavíme Vánoce, které vypadají úplně stejně jako křesťanské Vánoce u jakékoliv jiné rodiny. Vánoční zvyky moc nedodržujeme, jen některé. Máma třeba dává pod ubrus šupiny od kapra a rozkrojíme ořech a jablko, aby tam byla ta hvězdička pro štěstí, a jako tradiční vánoční jídlo jíme oplatky s medem a česnekem, tak jak se to dělá na Slovensku.
„Podle mě jsou Bachtale Apsa letos v nejlepší sestavě v celé své historii.”
Budeš někde vystupovat na Silvestra?
S Djem Gadjem jsme měli hrát v Bratislavě, ale pochybuju, že se to bude konat. Na Slovensku je teď snad nejhorší covidová situace na světě. Takže asi budu na chalupě s kamarády.
Říkal jsi, že vládní kompenzace ti docela pomohly, ale teď, když nejsou, tak je to asi těžší…
Samozřejmě. Nevím, co bude. Situace je teď horší, protože vláda kulturní akce nezakázala, a tak ani nedává umělcům žádné kompenzace, jenže organizátoři kulturních akcí nevědí, co se bude dít. Koncerty se ruší a nové se raději nedomlouvají. Naše situace je tak letos tím pádem horší, a to i finančně. Ministerstvo kultury by se tím určitě mělo zabývat, ale dost o tom pochybuju, že to udělá.
Až tohle všechno pomine a pandemie skončí, máš nějaké plány nebo vize do budoucna, co by sis chtěl ještě v hudbě splnit?
Byl bych rád, aby se Bachtale Apsa dostali trošku do světa, protože si myslím, že si to zaslouží, že to je kapela opravdu na úrovni. Uvidíme, jestli se to podaří. Podle mě jsou Bachtale letos v nejlepší sestavě v celé své historii.
Co by podle tebe mohlo na vaší hudbě zaujmout publikum v zahraničí?
Tenhle typ muziky je oblíbený ve Španělsku, Belgii, Holandsku, Itálii… Bude tam mít mnohem víc posluchačů bez předsudků než tady v Čechách.
Na Západě bylo v určité době populární míchat romskou a balkánskou hudbu s moderními hudebními styly, jako je hiphop, reggae, dancehall a podobně. Vlna popularity téhle fúze ale trochu opadla. Myslíš, že se může objevit nějaký další podobný trend?
To nikdy člověk neví. Já sám vůbec nechci být tvůrce nějakého novátorství anebo fúze moderního zvuku a tradičních nástrojů, to mě vůbec neláká. Raději prezentuju tradiční hudbu jako takovou. Přemýšlel jsem ale o spojení romské hudby s vážnou hudbou a už jsem v tomto ohledu měl i nějaké, zatím tedy nezpracované nápady. Ale spojení s moderním zvukem mě vůbec neláká.
Rozhovor vyšel v časopise Romano voďi. Všechna letošní vydání si můžete objednat pomocí jednoduchého formuláře na www.romanovodi.cz.
