Karačoňa (Vánoce) a Patraďi (Velikonoce) jsou dva největší svátky
kalendářního cyklu v „křesťanské“ Evropě. Dnes už se mnoho zvyků, které byly u
Romů s „Karačoňou“ svázány, proměnilo nebo úplně ztratilo, což je přirozené,
protože se od základu změnily podmínky, ve kterých dnes Romové žijí. Na
Slovensku, odkud většina Romů žijících dnes v Čechách nebo na Moravě před
několika málo generacemi přišla, byla větší chudoba, ale i větší nábožnost mezi
lidem.
Karačoňa tam měla ve venkovském prostředí, z kterého pochází naprostá
většina Romů, úplně jiné kouzlo než v prostředí městském, kde žije většina Romů
dnes. Pokusíme se vám takovou atmosféru „romských Vánoc“ trochu přiblížit. Kromě
jiného to bude obřadným vinšem, vzpomínkou pamětníka a vánoční písní.
Romské rodiny v České republice si udržují i nadále některé zvyky, které u Čechů
či Moravanů nenajdeme, např. zavěšování peněz jako ozdob na „uzulankos“ nebo
také „jezulankos“ (vánoční stromek), v podobě smotků z bankovek, anebo dávání
bankovek na štědrovečerní stůl pod ubrus. Oba tyto zvyky souvisí se snahou
zajistit si prostřednictvím magického úkonu dostatek peněz i do příštího roku a
je to svým způsobem podobné tomu, co kdysi dělali sedláci, když dávali na Vánoce
část štědrovečerní večeře hospodářskému a domácímu zvířectvu s přáním, aby se mu
dařilo v novém roce (a tím i sedlákovi a jeho rodině).
Na vlastní Štědrý večer
ve východoslovenské romštině „Vilija“, se pod štědrovečerní stůl dávala sláma
jako upomínka na Ježíška v jesličkách, ale stromeček se kdysi nestrojil a dárky
se u Romů také nedávaly. Zato se dávaly za okno „bobaľki“, trochu romského
vánočního jídla, protože se věřilo, že tuto noc přicházejí navštívit své živé
duše jejich zemřelých blízkých.
Co je ale v proměňující se tradici u Romů důležité dodnes, je to, aby se „pre Karačoňa“ sešla celá rodina, aby byl dostatek jídla a pití a vůbec všeho, jak na tento svátek, tak po celý příští rok. Ukázku toho, jak se kdysi vinšovalo (a v některých rodinách možná vinšuje dodnes), uvádíme stejně jako další ukázky v romštině i v češtině:
„Vinšinav, vinšinav pre tumari Karačoňa, kaj o Del tumen te hadinel, te tradel tumenge so jekhvar buter andre tumaro kher, kaj te aven saste sar o mačhe andro paňi, kaj te dživen jekh avreha sar odi kaľi phuv le kale mareha!“
„Vinšuju, vinšuju k vašim Vánocům, ať vám požehná Bůh, ať vám sesílá více a více do vašeho domu, abyste byli zdraví jako ryby ve vodě a abyste spolu žili jako ta černá země s černým chlebem!“
O tom, jak probíhaly Vánoce ještě někdy v polovině minulého století u Romů na východním Slovensku, svědčí následující autentické vyprávění:
„Me leperav, sar somas cikno čhavoro, o dad kerelas charťiko buťi, e daj phirelas pal o gava le petalenca u stradelas imar ajse duj čhon anglal karačoňa o chaben pre odi karačoňa, kaj amen te avas jekfeder le Romendar, kaj te n´avas goreder sar aver. Sar sas karačoňa, ta e daj tavelas e večera, bobaľki – oda hin ajso chumer bandurkenca – paľis khiľava, pišot the fasuľa.
Amen bešahas avke pro plajicis u džalas kodoj paňi, pherdo jiv, cikno kheroro sas amen ajso kaštuno, o vudud labolas, sas bari šukar odi tradica romaňi. O dad pes kidelas, lelas peha jekhe čhavores abo dujen, lelas peha maro, lon, andro maro phosavlas momeľi, labarďas, oleha džalas ko paňi u paš o paňi amen modľinahas. Lelas andre braďi paňi, andre oda paňi thoďas o love, paľis avahas pale andro kher. Sar avľam khatar o paňi, ta paš o vudar sas kisitimen phusa. O dad lelas phusa, rosčhivlas pal o kher u thoďas lepeda pre phuv, pre kola phusa, u kodoj delas e daj chaben, pre phuv chahas pre karačoňa. Bo o Del uľiľas pre phuv, vaš oda Roma tiš bešenas u chanas pre phuv.“
„Vzpomínám si, že když jsem byl malý kluk, táta dělal kovařinu a maminka chodila po vesnicích s podkovami a sháněla už takové dva měsíce před Vánoci jídlo na svátky, abychom byli nejlepší z Romů, abychom nebyli horší než druzí. Když přišly Vánoce, tak maminka uvařila večeři, „bobaľki“ – ty jsou z bramborového těsta, potom švestky, taštičky a fazole.
Bydleli jsme takhle na kopečku, pod ním byl potok, bylo plno sněhu, měli jsme takový malý dřevěný domeček, v něm hořelo světlo z kahance, který jsme si udělali z vydlabané brambory, byla to krásná romská tradice. Tatínek se sebral, vzal sebou jedno nebo dvě děti, vzal chleba a sůl, do chleba zapíchnul svíčku, zapálil ji, šel s tím k vodě a u vody jsme se modlili.
Nabral do vědra vodu a do té vody dal peníze, potom jsme se vrátili do domu. Když jsme přišli od potoka, tak u dveří byla přichystaná sláma. Tatínek slámu vzal, rozházel ji po podlaze a rozprostřel na ni deku, na tu slámu, a maminka tam dávala jídlo – na Štědrý večer jsme jedli na zemi. Protože Bůh se narodil na zemi, na slámě, Romové také seděli a jedli na zemi pokryté slámou.
K ovzduší Vánoc patří neodmyslitelně i koledy. Romové zpívají a znají koledy slovenské i české, na Slovensku bylo kdysi koledování pro Romy i možností, jak si o svátcích přilepšit, ale existují i vánoční písně čistě romské, které si Romové zpívají jenom pro sebe, několik z nich uvádí na svém CD Karačoňa z roku 2003 Jana Belišová se svými spolupracovníky, jako např. následující píseň z repertoáru Martinky a Ferka Ďuďovců ze Soľi u Prešova, kterou se s tématem romských Vánoc „Karačoňa“ rozloučíme:
Karačoňa avel le Romenge,
kaj te chan, kaj te slavinen.
Pro Silvestra sako pes kidel,
kaj te khelen, kaj te giľaven.
Šunen, kaj ke mande pijen,
koter maro le Romendar mangen,
pre kaja karačoňa, pre kaja karačoňa.
Romům nadcházejí Vánoce,
aby hodovali, aby slavili.
Na Silvestra se každý chystá,
aby si zatančil, aby si zazpíval.
Slyší, že se u mě slaví,
o kousek chleba u Romů prosí,
na ty Vánoce, na ty Vánoce.
FOTO: archiv Muzea romské kultury v Brně
