Jiří Salik Sláma: Česká krajní pravice - hledá se lídr

Na brněnském náměstí Svobody plamenně z pódia řeční Tomáš Vandas. Pomocí prudké gestikulace přesvědčuje tři stovky lidí o „přivandrovalecké hrozbě“. Proplétám se davem a pozoruji okolní tváře. Tohle už nejsou kluci z Národního odporu, jako v roce 2007, tihle jsou jiní – všední. Osazenstvo nonstopů, které teď sborově tleská Vandasovi a skanduje jeho hesla. Davem se přesto nese neurčité mručení. Vandas jim sice mluví z duše, ale chybí mu charisma. Nevýrazný padesátník není prototypem silného vůdce a nikdy jím nebude.

Na Vandase jsme si ovšem za ty roky od naprostého rozkladu Sládkových republikánů v podstatě zvykli. Republikáni však dnes prožívají nevídanou reinkarnaci. Miroslav Sládek se v posledních měsících začal objevovat na antiimigrantských demonstracích a sklízí solidní úspěchy. Lidé mají krátkou paměť a na někdejší rozkradení peněz původní SPR-RSČ už zapomněli. Sládkova politická zombie se nyní zjevila bez varování na několika demonstracích a rozjíždí svůj „nový“ projekt SPR-RSČ 2016. Pokud by byla situace podobná jako v roce 1992, představoval by Sládek reálné nebezpečí.

V roce 2016 je ale pouhým stínem sebe sama, maskotem, se kterým se fotí voliči, kteří ho podporovali v triumfálních volbách v roce 1996.

Na ultrapravicové scéně se momentálně dohaduje několik sdružení. Okoukaného Vandase nahradilo několik nových lídrů, v čele se zřejmě nejviditelnějším jihočeským entomologem Martinem Konvičkou. Ten není ani tak případem pro politologa, jako spíš pro psychiatra. Prošel tolika fázemi vydírání a vyhrožování nejen svým oponentům, ale i „souvěrcům“, že by to vystačilo na samostatný článek. Po vnitřním rozkolu Bloku proti islámu se mu úspěšně daří rozeštvat celou antiislamistickou scénu.

Rozkol na nacionalistickém hnojišti se ještě znásobil touhou jednotlivých lídrů po prvenství. Do Konvičkova Bloku proti islámu (BPI), který vznikl na základech iniciativy Islám v ČR nechceme (IVČRN) přibyla Jana Volfová – aktivistka a bývalá poslankyně, která reprezentovala Sociálně demokratické ženy i hnutí Jany Bobošíkové Hlavu vzhůru.

Konflikt mezi jednotlivými hnutími vygradoval koncem května, kdy se BPI prakticky sám rozpustil. Předcházelo tomu internetové vystoupení Martina Konvičky a sociologa Hampla, ve kterém ohlásili opuštění spolupráce s Úsvitem. Na sjezdu se následně skupina zcela rozpadla.

Štěpení však nekončí, protože Martin Konvička ohlásil založení Alternativy pro Českou republiku, zapomněl si však název zaregistrovat. Pod nosem mu ho tak vyfoukli antirasističtí aktivisté. Po letošních eskapádách a naprostém zmatení voličů jsou každopádně preference všech xenofobních a antiislámských stran zanedbatelné.

Opomenout nesmíme ani prezidenta republiky: Miloš Zeman patří k těm, kdo dosud nezlomili hůl nad některými představiteli ultrapravice. Při veřejném shromáždění v listopadu 2015 stál prezident na podiu vedle Marka Černocha a překvapivě též Martina Konvičky. Ti jsou se svými preferencemi naštěstí téměř na hranici statistické chyby, podpora prezidenta jim však dodává zdání silné legitimity. Právě prezidentem zaštítěná legitimita je asi nejrizikovějším jevem na tuzemské ultrapravicové scéně.

Nepřehlédnutelným úkazem na ultrapravicové scéně je Národní demokracie reprezentovaná Adamem B. Bartošem. Bývalý radikálně proizraelský aktivista se stal nejviditelnějším hlasatelem tuzemského antisemitismu. Bartoš ví velmi dobře, jak na sebe strhnout pozornost, a tak jednou vybíhá se štítem do silnice proti koloně americké armády, podruhé mává oprátkou na podiu na Václavském náměstí či slibuje smrt provazem současným vládním představitelům. Není bez zajímavosti, že tento bývalý novinář byl jakýmsi chráněncem Václava Klause a byl pravidelně zván na reprezentační akce Hradu.

Zajímavým úkazem na ultrapravicové scéně je sdružení Řád národa – Řád strážců koruny a meče, dnes už politická strana vedená Josefem Zicklerem. Původní hnutí vyrostlo na troskách strany Lidem, resp. Vize 2014, která se odštěpila od Věcí veřejných. Zickler a jeho lidé pak Vizi 2014 přeměnili na Řád národa.

Moje země, moje pravidla se zaměřuje převážně na aktivitu na sociálních sítích ve formě sdílení různých hoaxů nebo vulgárních fotomontáží s cílem poškodit představitele vládnoucí koalice. Nejviditelnější postavou skupiny je Klára Samková.

Za naši kulturu a bezpečnou zem je menší iniciativa postavená na aktivistce Lucii Haškové. Soustřeďuje kolem sebe několik desítek lidí stejně jako Čest, svoboda, respekt Jiřího Černohorského. Obě skupiny mají tisíce fanoušků na Facebooku, ale jejich reálný mobilizační potenciál je mizivý. Z dalších skupin jmenujme například Patrioty vedené Jiřím Vítkem, Národní obrodu Pavla S. Matějného, neonacistickou Generaci identity a její odštěpek Červenobílí. Vcelku viditelné je také ultranacionalistické sdružení Pro-Vlast.

I když jsou jednotlivá sdružení, iniciativy i partičky kamarádů rozdrobené a mnohdy velmi rozhádané, jedno mají společné – důvěru v tzv. alternativní média. Od zcela lživých, kompletně vyfabulovaných článků a fotografií až k solidním zprávám, kterým však dodávají nesouvisející, nepřehlédnutelné bulvární titulky. Zkreslené informace pak pomocí sítě svých podporovatelů šíří dál, často s dovětkem, že o nich „oficiální média mlčí“.

Tuzemská ultrapravice nabírá v současné době druhý dech. Po obrovském vzepětí 90. let nastal zřetelný útlum. Volby v roce 1998 vyřadily Sládkovy republikány, státní moc se rozhodla antisystémovou ultrapravici potlačit. Kvůli represím a stárnutí generace aktivistů se prakticky rozpadlo neonacistické hnutí. Jednotlivci sice dál chodí na demonstrace DSSS či různých antiislámských sdružení, vlastní zastřešující hnutí ovšem nemají. Vandasovou stranou pak řada z nich opovrhuje.

Staronovou krev v současnosti představuje propuštěný vrah Vlastimil Pechanec, který se po letech ve vězení energicky pustil do politické práce pro stranu a mohl by se z něj vyprofilovat nový lídr.

Článek v romštině si přečtěte zde.

Článek si přečtěte v tištěném vydání měsíčníku Romano voďi (červen 2016). Objednejte si časopis pomocí jednoduchého formuláře na www.romanovodi.cz.