Jako Rom se odjel hledat do Indie. Dnes působí v tamním sirotčinci. Pomáhají mu stovky Čechů

Roman Hanák, vystudovaný muzikálový herec, pochází z česko-romské rodiny. Její část zemřela v koncentračním táboře. On sám svou identitu podle svých slov hledá celý dosavadní život. Jeho rodina romské tradice neudržovala, okolí mu však dávalo najevo jeho odlišnost.

Na konzervatoři se setkal s množstvím hrdých mladých Romů, což ho značně ovlivnilo. Roman se po přestěhování z Moravy do Prahy pohyboval několik let také v sexbyznysu a žil na vysoké noze. „Potřeboval jsem ten standard, jezdil jsem v Jaguáru,” říká. Pak ale nastal zlom a náznak vyhoření. Roman si vzpomněl na nástěnku, kterou viděl na dřívější přednášce jednoho z indických guru, a rozhodl se během pár dnů odjet do Indie a najít sám sebe.

Ocitl se tak náhle v ášramu v jihoindickém městečku Tadpatri. Ten provozuje odloučený sirotčinec spojený se školou pro děti z nejnižších kast. A právě v něm začal Roman působit. „To, co ty děti nejvíce potřebují, je vlastně kontakt s okolím. Jsou tam izolované, je tam cítit taková frustrace a chybí jim motivace,” myslí si. „Můj hlavní přínos pro ně vidím v tom, že jsem takové jejich okno do světa,” říká.

Při své práci s nimi si všiml dvojice sirotků, kterým se podařilo nastoupit na střední školu, ale pro nedostatek financí spali v ášramu na podlaze. Seznámil proto s jejich příběhem své přátele na Facebooku a lidé během pár dnů poslali peníze na matrace, polštáře i psací stůl. Tehdy Romana napadlo dělat pravidelné facebookové a instagramové výzvy, a tak vznikly Jamalovy děti, iniciativa, kdy se lidé převážně z Česka skládají na konkrétní pomoc pro tyto sirotky.

Díky poslaným penězům například pořádá Ovocné pondělky, bere děti na výlety do přírody nebo na posvátná místa. Současně se je snaží vést k ekologii a pořádá hromadné sbírání odpadků v okolí. Nedávno do sirotčince po párměsíční pauze odjel na delší dobu a ve výzvách pokračuje dál. Má totiž velké plány. „Některé ty děti totiž nikdy neseděly v autobusu nebo ve vlaku. Mám v plánu jet nočním vlakem k moři a nočním vlakem se zase vrátit nazpátek. Nebo vyjet do kina, kde nikdy nebyly,” dodává.

Čtyřiadvacetiletý Roman pochází z česko-romské rodiny. Romanova matka pracuje ve školce, otec podniká. Rodina ze strany otce jsou potomky přeživších moravských Romů, kteří byli u nás téměř kompletně spolu s českými Romy vyvražděni za 2. světové války. Romanova prababička byla internována v koncentračním táboře. Po válce se vrátila domů, její manžel a malý syn tam zemřeli. O zážitcích z války se podle Romana doma nemluvilo, byly to příliš bolestivé vzpomínky. Nemluvilo se proto ani o rodinné historii, a ta je proto dodnes pro Romana téměř neznámá.

Roman se v patnácti letech přestěhoval do Prahy, aby nastoupil na Mezinárodní konzervatoř Praha, kde studoval herectví a muzikál. Před čtyřmi lety maturoval a od té doby se živil různě. Tři roky se věnoval tantrickým masážím i sexbyznysu. „Dělal jsem to na poměrně dobré úrovni. Nikdy jsem nestál někde na ulici,” říká. Tehdy podle svých slov žil na vysoké noze. „Potřeboval jsem ten standard, jezdil jsem v Jaguáru.” Po letech ale přišla únava a pocit nenaplněnosti. Roman proto dosavadní způsob života opustil a začal pracovat v obchodě se zdravou výživou. „Ten skok tam byl obrovský. Z vysokého standardu a množství peněz, které jsem do té doby měl, jsem přešel k tomu, že jsem si našel nový byt a vybavil ho celý z věcí, co jsem našel u popelnic,” vypráví. „Zjistil jsem, že čím míň věcí mám, tím je ten život jednodušší. Dnes mám všechno v jedné plátěné tašce a jsem úplně spokojený.” Svou minulost bere jako cennou zkušenost. „Je to mou součástí, nezapřu to,” přiznává.

Roman zmiňuje, že přestože je jeho otec Rom, romské tradice se doma neudržovaly. Vždy si ale uvědomoval, že je jiný a okolí mu to také dávalo najevo. Nikdy se však nesetkal se šikanou nebo závažnějšími posměšky. „Samozřejmě to tam bylo, ale asi tak, jako se jiné děti smějí například silnějším spolužákům, nic výjimečného,” vybavuje si. Své romství si proto dlouhou dobu nepřipouštěl. Až na konzervatoři, kde studuje velké množství Romů. Právě tam se Roman setkal poprvé ve větší míře s romskou identitou a začal objevovat, kým je a kým by být chtěl. „Tam jsem se také porpvé dozvěděl, že jsou Romové z Indie. Tehdy to ale ještě pro mě vůbec nic neznamenalo,” říká. Jeho vizuální odlišnost i romský původ se podle něj stal oproti očekávání spíše výhodou při castinzích nebo konkurzech, kdy si ho lidé snadněji zapamatovali. „Začal jsem z toho, že jsem Rom, těžit a dnes jsem stále vyrovnanějším Romem,” vysvětluje. Na otázku, zda se dnes jako Rom identifikuje, jednoznačně odpovídá: „Absolutně.”

Ke kořenům

Roman před pár lety v rámci hledání sebe sama navštívil meditaci jednoho indického duchovního, který byl na návštěvě Prahy. Ty tehdy Romana příliš nezaujaly, jeho pozornost si však získala nástěnka s fotkami indických sirotků a webovou stránkou s pokyny, jak je možné na jejich podporu přispět. „Tahle informace mi zůstala v hlavně, spolu se jménem duchovního,” říká. „Po více než roce mi hráblo, rozešel jsem se s přítelem, přestalo mě bavit mé zaměstnání, dostal jsem šílenou horečku a napadlo mě, že bych mohl jet do Indie za tím člověkem,” směje se. Dal výpověď v práci, koupil letenku, oběhal si očkování, napsal do ášramu v jihoindické obci Tadpatri bez dalších větších diskusí, že přijede a za pár týdnů seděl v letadle. Jednak chtěl dělat něco smysluplného, jednak chtěl poznat, z jakého prostředí národ, se kterým se identifikuje, pochází.

Začátky v Indii nebyly snadné. „Příjemně mě přijali a dostal jsem pokoj, který byl horší než vězeňská cela. První noc jsem si říkal, že jestli přežiju první noc, tak už všechno. Plíseň mi za tu noc tekla až z uší,” směje se. Šest kilometrů od ášramu, kde je situován také starobinec pro opuštěné seniory, pak stál sirotčinec spojený se školou. Ten má jednu velkou ložnici pro 70 dětí a třídy pro vyučování. A Roman tam začal dojíždět den co den.

V ášramu v pokojích vedle Romana pak bydlela také dvojice studentů, kteří ze sirotčí školy pocházeli, a pro jejich další vzdělání se podařilo sehnat sponzora. Přestěhovali se proto do ášramu, aby to měli do nové školy blíže. Když je Roman v jejich pokojích navštívil, zarazilo ho, že neměli žádné vybavení, ani matraci na spaní. „Řekl jsem si: Tak to ne!” A rozhodl se udělat svou první výzvu na Facebooku. Nafotil chlapce i jejich pokoje, popsal jejich příběh a vyzval své přátele, aby se společně složili na matrace a polštáře. A peníze se sešly během pár dnů. „Do týdne jsem matrace s polštáři koupil, pořídil se také psací stůl.” A na základě toho, jak jeho první výzva zarezonovala, si Roman uvědomil, že jsou mnozí lidé v Česku ochotní těmto velmi chudým dětem ve zlepšení životních i studijních podmínek pomoci. „A tak se to rozjelo,” říká.

Jamalovy děti

Roman začal pořádat pravidelné Ovocné pondělky, kdy zájemci z řad veřejnosti sponzorují přísun vitamínů pro sirotky, kteří k nim za běžných okolností přístup podle Romana nemají. „Ty děti jsou rády, že mají vůbec jídlo třikrát denně a kde složit hlavu. Ovoce je pro ně nadstandardní záležitost a děcka ty vitamíny potřebují,” říká. Po dva měsíce, které zpočátku v sirotčinci strávil, tak jednou týdně pro děti dělal z ovoce saláty.

Romanova pomoc však není jen o materiálnu a jídle. Jako zásadní vnímá pokusit se dětem rozšířit obzory. Řada z nich neopustila nejbližší okolí sirotčince a nemají tak šanci poznávat širší okolí. Navíc je umístěn na samém okraji města Tadpatri nedaleko kamenolomů, prostředí tak proto není z nejpodnětnějších. „To, co nejvíce potřebují, je vlastně kontakt s okolím. Jsou tam izolované, je tam cítit taková frustrace a chybí jim motivace,” myslí si. „Můj hlavní přínos pro ně vidím v tom, že jsem takové jejich okno do světa,” říká. Proto pro ně pravidelně pořádá výlety po okolí, kdy naskládá šestnáct dětí do objednaného jeepu a jedou na vodopády, posvátná místa nebo do přírody. To vše opět za finanční pomoci především z České republiky, na základě výzev na sociálních sítích. Ty Roman vykopává na Facebooku a Instagramu a svému programu říká Jamalovy děti, podle přezdívky, kterou mu před časem dali přátelé. Od počátku se do výzev zapojily už stovky Čechů.

Nejistá budoucnost

V sirotčinci je kolem 70 dětí z nejnižších společenských vrstev. Některé jsou skuteční sirotci, jiné rodiče mají, ale pocházejí z velmi nuzných poměrů, proto se o ně jejich rodiny nedokáží postarat. Šrí Brahma, který ášram založil, proto vždy tyto děti posílá aspoň na nějakou dobu k rodičům na prázdniny nebo v období jejich narozenin. Roman vnímá jako zásadní problém skutečnost, že děti z takového prostřední a nejnižších kast indické společnosti přiliš nadějné vyhlídky na dobrý život nemají. „Snažím se prozkoumávat, jakou možnost jim dává ten sirotčinec a jaké mají pak možnosti, když ho opustí,” říká Roman a doplňuje, že mezi nimi nepanuje nevraživost ani závist. „Ta děcka si jsou vědoma, že jsou na jedné lodi. Proto tam nefunguje vůbec žádná zákeřnost a agresivita. K učitelům chovají absolutní respekt.” Díky většímu sponzorskému daru se podařilo přistavit školu druhého stupně a od nového školního roku se tak zvýší kapacita na sto dětí.

Před pár dny odjel Roman do Indie znovu a na delší dobu. Aktuálně pracuje s myšlenkou šesti měsíců v sirotčinci, nevylučuje však, že tam zůstane i roky. Rád by se tentokrát zaměřil více na mapování života a osudu jednotlivých dětí a chystá také větší výlety. „Některé ty děti totiž nikdy neseděly v autobusu nebo ve vlaku. Mám v plánu jet nočním vlakem k moři a nočním vlakem se zase vrátit nazpátek. Nebo vyjet do kina, kde nikdy nebyly,” vypočítává.

Sběr odpadků i přísun pitné vody

Některá místa Indie se potýkají s velkým znečištěním a absencí zdrojů pitné vody. K zodpovědnému přístupu k přírodě Roman vede děti ze sirotčince od počátku svého působení. Přestože si uvědomuje, že to celý problém nevyřeší, vnímá jako důležité začít aspoň s málem. Při minulé návštěvě uspořádal několik eko dnů, kdy v okolí sirotčince společně s dětmi sbíral odpadky. Sběr funguje na bázi odměn, kdy ty snaživě děti dostanou čokoládu, ovoce nebo budou vybrané pro příští výlet. „Tentokrát jim chci pustit i filmy o plastových ostrovech uprostřed moře, aby si uvědomily, jaký vliv na přírodu i jejich život a odhazování plastů má,” říká.

Roman chce však jít ještě dál. Začíná spolupracovat s celosvětovým hnutím Trash Hero, které šíří osvětu o ekologii mezi mladými lidmi. „Jde o ekologický projekt, který se zaměřuje na sběr odpadků. Má asi 60 stanic po celém světě a Indie v té síti ještě není,” říká. Chystá se proto založit tu vůbec první v zemi. Pro každou ze stanic je pak typické, že je v ní veřejný přístup k pitné vodě a lidé si ji vždy mohou bezplatně natočit. „Mým cílem je pomoci rozšířit těm dětem obzory a přimět mladou generaci, aby měla vztah k přírodě, protože Asie se topí v odpadcích. Cokoliv, co tomu dítěti utkví v hlavě, pro mě má význam,” uzavírá.

Chtěli byste se do pomoci dětem v sirotčinci a Romanových výzev zapojit? Sledujte FB Jamalovy děti, případně můžete přispět na transparentní účet 1152391760267/0100 neziskové organizace Projekt Šance, která Romanově iniciativě poskytla formální zázemí.

Článek vyšel na serveru HateFree.cz.