Hudebník Ivan Kandráč v projektu Romský mentor: dohromady jsme jeden

Kandráč není v projektu Romský mentor žádný nováček – letos se ho účastní již podruhé. Se svojí skupinou dětí se pravidelně schází v prostorách základní školy Masarykova – v Klubu Zeferino, provozovaném Charitou města Valašské Meziříčí.

Minulý rok se kromě setkávání v klubu u pestrého programu plného hudby a poznávání romské kultury věnovali mladí muzikanti seniorům – uspořádali několik vystoupení v místním hospicu. Společně také nahráli vlastní píseň v profesionálním studiu. Jmenuje se Dživas – Žijeme.

Uměním k integraci

Romský mentor je mezinárodní projekt, který úspěšně probíhá zároveň v Bulharsku, Maďarsku, Makedonii a na Slovensku. Do České republiky ho přinesla organizace Open Society Foudnations (OSF) a od roku 2011 ho realizuje občanské sdružení ROMEA.

Hlavním cílem projektu je přispět k integraci znevýhodněných dětí prostřednictvím realizace volnočasových aktivit z oblasti umění a kultury na školách. Každá skupina, která se projektu účastní, má svůj tým „mentora“ – profesionálního romského umělce a pedagoga. Podle profesního zaměření mentora se pak děti v průběhu školního roku věnují některé z uměleckých oblastí.

Kromě dovedností a znalostí z daného oboru si však děti osvojují i sociální kompetence. Pozitivní vzor mentora – úspěšné romské osobnosti je motivuje ke snaze o svou vlastní úspěšnou dráhu.

„Ve skupinách jsou často děti romské i neromské – poznávají tak navzájem své kultury a světy, romský i neromský. Projekt tak přispívá k posilování vzájemné tolerance a napomáhá integraci ve škole,“ přibližuje Iva Hlaváčková, koordinátora projektu.

O Červené Karkulce

Je úterý, na sklonku ledna. V Zeferinu je živo, ale jakmile Ivan všechny přivítá, děti se ztiší. Na tabuli namaluje dvě sady obličejů – smutný, bez výrazu a rozesmátý. Všichni, děti i dospělí, k jednomu z nich přidají svou čárku – podle toho, jak se dnes na začátku setkání cítí.

Pak už se program rozjede naplno. Sedmnáct dětí propadne rytmu a melodii Ivanových kláves, zpívají, co to dá. Vzpomenu si na ta stará srdce v hospicu a zpětně mě potěší, že do nich mladí muzikanti přinesli alespoň trochu radosti.

Po hudební části se děti věnují příběhu o vlkovi a Karkulce. Pohádku už dávno znají, ale mají za úkol ji převyprávět tak, jak ji zažil vlk, a jak ji zažila Karkulka. Zjistí, že ani jeden není „ten správný“ nebo „ten špatný“ – jsou prostě jiné.

Když začne výroba masek na karneval a okolo mě se začnou objevovat rozličné postavy a stvoření, všimnu si barevného nápisu zavěšeného velkými písmeny pod stropem – "dohromady jsme jeden". Myslím na něj i na konci setkání, zatímco se všichni opět střídají u tabule, aby nakreslili čárku k obličeji podle toho, jak se cítí na konci dnešních aktivit. Kolem posledního – rozesmátého se nashromáždí všechny. Vypadá jako usměvavé, veselé slunce.