Helena Sadílková: Romistika nabízí změnu perspektivy, jazyk je branou k lidem

Do konce března je možné podat si přihlášku ke studiu na vysoké škole na obor romistika na Karlově Univerzitě.  Opět po dvou letech bude možné v tomto oboru studovat bakalařský program.

O úloze romistiky ve společnosti ale i o jejích současných aktivitách si pro zpravodajský server Romea.cz povídala Renata Berkyová s Helenou Sadílkovou, současnou vedoucí Semináře romistiky, vedeného na Katedře středoevropských studií FFUK v Praze.

Před dvěmi lety jsme zveřejnili rozhovor s Janem Červenkou, tehdejším vedoucím romistiky na Filozofické fakultě UK, který avizoval otevření nového ročníku po relativně dlouhé době. Jakými změnami od té doby romistika prošla a proč otevírá nový ročník znovu až po dvou letech?

Z hlediska rozvoje našeho pracoviště byly důležité dvě úspěšné obhajoby doktorátů, Michala Beníška v oblasti romistické lingvistiky a mojí k tématu poválečné historie v Československu. Velmi brzy budou k obhajobě svoje doktorské práce předkládat také další kolegové. Abychom byli schopni obor na Filozofické fakultě nadále udržet, bude nutné, abychom se ale posunuli ještě dále a alespoň jeden z nás pěti, kteří na romistice působíme, se habilitoval. A vzhledem k tomu, že se nám na romistiku naposledy přihlásilo 23 lidí, což je maximální počet, které můžeme přijmout, tak dvouletý odstup se nám v tuto chvíli zdá optimální: doufáme v minimálně stejný počet uchazečů.

Po prvním ročníku z těch studentů ale zbyla ani ne třetina…

V současnosti téměř všechny obory bojují se slabšími populačními ročníky, studenti se hlásí na regionální univerzity, vzniká tak velká konkurence, a současně se do jisté míry projevuje i menší připravenost zájemců o studium na vysoké škole – určitá část přijatých tak například vůbec nenastoupila, nebo studium opustila po několika prvních týdnech. Mezi přijatými bylo také velké procento starších lidí, kteří své pracovní a rodinné povinnosti obtížně slučovali s denním studiem na vysoké škole, pokud navíc ještě do Prahy dojížděli. Dvě studentky ovšem takové nasazení vydržely a dál studují, toho si skutečně velmi vážím. Současně je třeba říci, že se na romistiku také hlásí určitý počet uchazečů, kteří přichází se zkušeností nebo záměrem věnovat se sociální či pedagogické činnosti v terénu, a pro ně je trochu náraz, když se jim na romistice otevírají úplně nová pole, která nestojí v centru jejich zájmu. Romistika na FFUK je ale postavená na třech pilířích: jazyce, historii a antropologii a máme důvod na takovém ukotvení trvat.

Není to důsledek toho, jak stereotypně společnost vnímá Romy? Jako sociokulturní problém nebo minimálně objekt, na který je třeba se dívat právě z této perspektivy… A že pak zájemci o studium se hlásí právě s těmito očekáváními?

Ano, a právě proto se snažíme romistiku koncipovat tak, aby romské téma představovala z jiných perspektiv a v širších kontextech, a vymanit ho tak ze stereotypních představ tolik rozšířených ve veřejném prostoru. V něm si totiž společnost nejčastěji Romy spojí se sociální problematikou na jedné straně a hudbou a tancem na druhé. My na studenty klademe určité nároky, a tím bezesporu největším je rychlé zvládnutí romštiny. Výuka je velmi intenzivní, v prvním semestru se vyučuje romština čtyřikrát týdně, a během roku a půl musí studenti ovládnout základy romštiny, na teoretické i praktické úrovni, tedy měli by být schopni ten jazyk umět nejen základně používat, ale i popsat. Pro ty, kteří romštinu neznají, je zvládnutí tohoto úkolu otázkou talentu, píle a síly motivace, a to zejména u těch, pro které jazyk nebyl v centru zájmu. Oříškem ovšem bývá i pro rodilé mluvčí – není pro ně vždy jednoduché získat odstup, zorientovat se v gramatice, ve struktuře romštiny, protože takhle na svůj jazyk často nikdy nenahlíželi, na rozdíl od mluvčích češtiny, kterým je strukturní znalost češtiny a její pravopis vštěpován od raného mládí. Právě ta orientace ve struktuře a pravopisu vlastního jazyka je jednou z nejpodstatnějších věcí, které právě rodilým mluvčím může studium u nás dát.

Jak se může změnit přístup studentů k Romům, když se učí jazyk z učebnice, eventuálně pak od Romů, a když se první rok budou učit spíše etnografii a historii?

Jazyk je klíčem k hlubšímu poznávání jakékoli skupiny lidí. Při výuce jazyka se studenti neučí jen gramatiku a slovíčka, ale i sociokulturní reálie, na které se jazyk váže. Jazyk je branou k lidem, o jejichž hlubší poznání máme zájem, našim studentům pak otevírá dveře k několika milionům mluvčím různých dialektů romštiny po celém světě. Zároveň je ale nutné podotknout, že i Romové, kteří romsky nemluví, dokáží ocenit, že si někdo dal tu práci a romštinu se naučil. Kontakt s mluvčími jazyka je klíčový, vlastně jenom díky nim se můžeme v aktivním zvládnutí daného jazyka posouvat a zlepšovat. Kontakt s mluvčími v roli učitelů dává základ přístupu, jakým romistiku na Filozofické fakultě vedeme: nabízí dost zásadní změnu perspektivy a převrací nerovnou mocenskou pozici, která je součástí historie i současné reality v nahlížení na Romy. A to se projevuje v přemýšlení i v jazyce, vezměte si jako příklad termín „romská problematika“, který může lidem asociovat všechny Romy jako problém.  

A co dva zbylé pilíře, na kterých romistika stojí?

Jazyk je základem i pro oblast antropologie a historie. Z mého pohledu je dosti problematické realizovat antropologické a historické výzkumy, nebo se třeba zabývat romskou literaturou a hudbou, bez toho, aniž by daný výzkumník znal romštinu, jako mateřský jazyk lidí, o které se zajímá, přestože ti lidé mluví i jinými (druhými) jazyky. V našem československém prostředí může – samozřejmě v závislosti na regionu – čeština nebo slovenština, zaujímat druhé, nebo dokonce až třetí místo v jazykovém repertoáru Romů. Sociokulturní reálie reflektované v romštině navíc jsou určitou součástí zkušenosti a života i těch Romů, kteří jsou jazykově asimilovaní, jazyková provázanost na romštinu je pak klíčová u mluvčích tzv. romského etnolektu češtiny. I v jejich případě tedy má smysl romštinu znát.

Jaká je nyní situace romštiny zde? Před deseti lety se provedl velký sociolingvistický výzkum…

Tento rozsáhlý výzkum jsme s kolegy Pavlem Kubaníkem a Janem Červenkou ve spolupráci s celou řadou našich absolventů a studentů realizovali v období let 2007-2010. Jednou z oblastí, na které jsme se zaměřili, byla kompetence romských dětí školního věku, celkem jsme do výzkumu zahrnuli více než 1300 dětí z celé republiky, takže na základě získaných dat lze s určitou opatrností zobecňovat. Ukázalo se, že až 30% romských dětí v českých zemích vyrůstá v prostředí, kde se romština používá – proto i tyto děti romštinu ovládají. U nás jsou ještě pořád místní komunity, a to nejen mluvčích olašské romštiny, kde je romština vitální a používá se i v komunikaci dětí nebo s dětmi. To je na jednu stranu pozitivním překvapením vzhledem k desetiletí trvajícímu tlaku na asimilaci, včetně asimilace jazykové, i vzhledem k obecně rozšířené tezi, že vitalita romštiny v ČR je přibližně 50%, což se často zjednodušeně interpretuje vysvětlením „staří mluví, mladí ne“. S ohledem na budoucnost ale romštinu tato zpráva staví do pozice ohroženého jazyka: máme tady jen maximálně třicet procent dětí, které by teoreticky byly schopné jazyk předat dál, ale záleží na dalších faktorech a jejich individuální situaci a vůli. Společenský tlak na opouštění romštiny je zde stále velmi silný.

Může mít tato plná či částečná kompetence v romštině u dětí vliv i ve škole? Ze zkušenosti vím, že hodně učitelů netuší, že mají ve třídě bilingvní romské dítě.

Učitelé ovšem – a není to jejich vina! – běžně nemají informace o tom, jaké jazyky jejich žáci doma používají, a význam romštiny v životě dětí, které učí, i jejich kompetenci v něm tak buď celkem přirozeně přehlížejí, nebo, a to je horší, ho bez hlubší znalosti bagatelizují („naše děti umějí romsky jen nadávat“). A vliv to může mít pak právě na kompetenci v češtině. Romština může být součástí jazykového repertoáru u až každého třetího romského žáka základní školy a její pozice je oproti češtině u těchto dětí různě silná. Na specifické výzvy, kterým tyto děti jako částečně bi nebo multilingvní ve výhradně českojazyčném prostředí školy mohou čelit, se tak zhusta nebere ohled.

Když se vrátíme ke studentům romistiky, tak ti se učí romštinu tzv. slovenských Romů, za kterými pak jezdí i do romských osad. Není tak přece jen romistika trochu odtažená od dění, které se týká Romů v současnosti v Čechách?  

Jak už jsem říkala, myslím, že znalost romštiny, a to i v prostředí, kde dochází k jazykové asimilaci k češtině, může být potřebná a společensky relevantní. To, zda nějaké konkrétní dítě romsky mluví a jak dobře – což z hlediska jeho vzdělávání nemusí být nepodstatná informace – může posoudit jen někdo, kdo sám romštinu ovládá. Jakkoli se v rámci výuky cíleně zaměřujeme primárně na oblasti zdánlivě odtažité od palčivé společenské reality, přičemž jsme přesvědčeni a na samotných absolventech vidíme, že má smysl je připravovat jinak, než k čemu by vedlo výhradní zaměření např. na sociální a pedagogickou oblast, jsme si vědomi, že ten distanc nemůže být natolik velký, aby studenty odpoutal od reality, ve které žijí. I proto nyní například připravujeme spolu s Pavlem Kubaníkem kurz nazvaný Romové ve veřejném diskurzu, ve kterém se budeme věnovat právě tématům, které se k Romům ve veřejné debatě dlouhodobě i aktuálně váží, budeme zvát hosty, které v daných oblastech pracují, kteří i tu debatu formují. Zároveň jsme vždycky spoléhali na to, že naši studenti jsou sami aktivní, sledují aktuální dění a nepotřebují k tomu někoho ve škole – to tak bylo a i v tuto chvíli je.

Zároveň se též snažíme, aby i výsledky naší práce nezůstávaly výhradně na úrovni akademie a měly i nějaké konkrétní využití. V této souvislosti můžu upozornit na stránku https://romstina.ff.cuni.cz/, kde jsou zveřejněny dva online slovníky: slovník olašské romštiny, na kterém pracuje Markéta Hajská, Viktor Elšík a náš čerstvý absolvent Jan Ort, a slovník neologismů, čili nově vytvořených pojmů v jazyce v procesu rozšiřování romštiny do nových oblastí, například do mediálního prostoru, na kterém pracuje Jan Červenka s Pavlem Kubaníkem a několika studenty/absolventy. U tohoto slovníku v tuto chvíli registrujeme okolo 8.500 přístupů. Pavel Kubaník se současnými studenty také pracuje na interaktivním on-line nástroji pro výuku severocentrální romštiny.

Nejen u romistiky, ale u velké části humanitních oborů, je někdy zpochybňována její smysluplnost a jen málokdo si je vědomý její důležité roli třeba při historickém bádání. Jaké další uplatnění dnešní absolventi nachází? Nekončí často v neziskových organizacích?

Velká část našich absolventů skutečně pracuje v neziskovém sektoru, často se takto angažují už v době studia, což je další z  důvodů, proč odcházejí nebo studium nedokončí. V práci, kterou dělají, vidí smysl, lidi, se kterými pracují, oceňují, že mají širší přehled a kontakty, tématům spojenými s Romy rozumí. Je snadné pochopit, že je ta práce pohltí. Fakt, že naši absolventi nacházejí uplatnění právě v neziskovém sektoru je také odrazem současné reality a dává nahlédnout do toho, která část české společnosti se těmhle tématům skutečně věnuje. Absolventi romistiky ale nacházejí uplatnění i ve státním sektoru – na některých ministerstvech, ve vládní agentuře, v Muzeu romské kultury. Pak tu jsou lidé, jako třeba Rozálie Kohoutová, Lukáš Houdek nebo Saša Uhlová a další, kteří romistická témata a znalosti přetaví do další disciplíny, filmu, umění, publicistiky. Doufám, že bude vždy i někdo, kdo setrvá v rámci akademie – náš bakalářský absolvent Michal Mižigár právě studuje v Budapešti a plánuje věnovat magisterskému studiu historie. Čerstvě se můžeme pochlubit velkým úspěchem našeho magisterského absolventa Jana Orta, jehož diplomová práce založená na dlouhodobém výzkumu v jedné východoslovenské lokalitě a zaměřená na téma interetnických hranic a sociální a prostorové mobility místních Romů, získala cenu za nejlepší diplomovou práci České asociace pro sociální antropologii.

Vy se taky angažujete v nedávno založeném pražském fóru pro výzkum historie Romů, je to tak?

Ano, Pražské fórum pro romské dějiny (www.romanihistories.usd.cas.cz) bylo založené v  září 2017, funguje ve trojstranné spolupráci Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, Semináře romistiky KSES FFUK a CERFES v Praze, v jeho radě se angažují badatelé z Evropy i Ameriky. Cílem fóra je podporovat výzkum týkající se dějin Romů, který zohledňuje zkušenosti a perspektivy Romů jako různorodého společenství a zároveň dějiny Romů integruje do širších historických rámců. Tím tak chceme stavět do nového světla existující národní výklady dějin, i dějiny evropské společnosti jako celku. Mě i Kateřině Čapkové z ÚSD AV ČR, se kterou spolupracuji, velmi záleží i na tom, abychom v rámci aktivit Fóra spolupracovali s Romy. Proto jsme velmi rády za navázanou spolupráci s Muzeem romské kultury, Romeou nebo s Barvalipen, členkou naší rady je například i Angéla Kóczé, jako badatelka a jedna ze zakladatelů romistického programu na Středoevropské univezitě v Budapešti. Naším cílem je také vnášet jednotlivá historická témata do českého veřejného prostoru, otevírat je i lidem mimo akademickou oblast, a tímto způsobem přispět k rozvoji a kultivaci té veřejné debaty samotné. Cíleně se zaměřujeme na témata, která mají současnou rezonanci.

Jaké akce, kterých se může veřejnost účastnit, jsou nejblíže naplánované?

Z akcí, které plánujeme na tento rok můžu snad touto cestou pozvat na debatu k výzkumu holocaustu Romů a historie tábora v Letech u Písku 21. 5. v pražském Kampusu Hybernská FFUK a na výstavu obrazů Zdeňka Daniela (9. – 29. května tamtéž). Ta je také naším příspěvkem k připomenutí výročí 75 let od transportu Romů z Moravy do tábora v Auschwitz-Birkenau, což je historie, která poznamenala právě i rodinu pana Daniela. Budeme se též věnovat tématu sterilizací – v rámci odborného semináře i veřejné debaty plánované na polovinu června. Toto téma opět chceme nahlédnout v širší historické celoevropské perspektivě, přestože vycházíme z konkrétní zkušenosti realizace těchto opatření v československém prostoru zaměřené na Romy, respektive romské ženy.