František Kostlán: K Havlovým osmdesátinám lehkým perem
Nadšení a vstřícnost, empatie a tolerance provázely tzv. sametovou revoluci jaksi samozřejmě, málokdo byl v jiném rozpoložení. Z počáteční nedůvěry a nejistoty se pozvolna klubal zázrak vítězství bez násilí, jak jsme si tehdy mysleli, či alespoň většina z nás. A do velké míry tomu tak skutečně bylo, bez plných náměstí by přeměna společnosti probíhala jinak, mnohem více shora dolů, než tomu bylo po listopadu 89. Velikou zásluhu na tom měl Václav Havel, se svými vizemi, pevně zakotvenými názory, mravní integritou, se svými zklamáními i chybami, které coby nezkušený politik a státník udělal. Koneckonců i chyby a jejich přiznání z něj, zaplať Bůh, dělaly člověka, nikoli ikonu či pouhý symbol.
Václav Havel patří všem, takže jeho (bohužel nedožité) osmdesátiny slavíme téměř všichni, až na pár škarohlídů, pro něž se náš zatím jediný polistopadový prezident hodný toho jména stal dobrým terčem pro střelbu ze špuntovky.
Učil se pomalu, ale důkladně
Pojďme se napřed krátce podívat na vývoj společnosti, během nějž se Havel vyučil na státníka. Prostřednictví několika úryvků u jeho projevů.
Naše země nevzkvétá: „Milí spoluobčané. Čtyřicet let jste v tento den slyšeli z úst mých předchůdců v různých obměnách totéž. Jak naše země vzkvétá, kolik dalších bilionů tun oceli jsme vyrobili, jak jsme všichni šťastni, jak věříme své vládě a jaké krásné perspektivy se před námi otevírají. Předpokládám, že jste mne nenavrhli do tohoto úřadu proto, abych vám i já lhal. Naše země nevzkvétá… Budoucí politika i prestiž našeho státu bude záviset na tom, jaké osobnosti si vybereme a posléze zvolíme do svých zastupitelských sborů.“ (První novoroční projev – 1990.)
Změnu k lepšímu provází i trocha té naděje, že noví lidé v parlamentu dokážou promítnout onu listopadovou všudypřítomnou vzájemnost do politiky. Jindy naděje umírá poslední, v tomto případě ovšem mnohem dříve.
Špatným prorokem: „Starý systém se zhroutil, nový není dosud vybudován a náš společenský život je poznamenán podvědomou nejistotou, zda vůbec víme, jaký systém chceme budovat… Pocit vzdálenosti, mlhavosti a neurčitosti horizontu nového pořádku vede mnohé z nás k tomu, že se upínají k horizontům náhradním a dílčím a zapomínají, že prospěch individuální či skupinový je možný jen na pozadí prospěchu obecného nebo v souvislosti s ním… Máme všichni sklon zapomínat na několik velkých překvapení v dobrém smyslu toho slova, které nám první rok po naší vzpouře proti totalitnímu režimu přinesl… Za osmé: po složitých diskusích se nám podařilo vypracovat scénář ekonomické reformy a přijmout několik důležitých ekonomických zákonů, které vytváření legislativní předpoklady této reformy. Za deváté: začali jsme tvořit skutečnou a životaschopnou federaci.“ (Druhý novoroční projev – 1991.)
Ještě o rok později Havel jmenuje jako jednu z dobrých věcí scénář ekonomické reformy, o němž se prý složitě diskutovalo (ve skutečnosti Klausovci, Ježkovci a Třískovci žádnou diskusi nepřipustili). A pokud jde o životaschopnou federaci, ta padla jako první.
Havel se učil pomalu, ale důkladně. Až ve svém Rudolfínském projevu v prosinci 1977 se pustil do zdrcující kritiky, ta však stála za to. Zde přítomný Václav Klaus mu ani nezatleskal a odešel znechucen. Havel mu zde v podstatě řekl, že v ČR zavedl tunelářský a korupčnický systém, který označil jako mafiánský kapitalismus.
Dál se už se svými názory netajil, neboli Havel státníkem: „Štve mě propast mezi politikou a veřejností. Neschopnost chytat šejdíře a mafiány, kteří uprostřed domovní prohlídky odcházejí do Afriky. Neúcta ke krajině a vůbec k půdě. Impotentní architektura. Velká chuť dobývat zemi a budovat nepotřebné elektrárny. Pražské mostecké věže obalené po léta reklamou. Blábolení vůdce pražské ODS. Nadvláda bulvárních médií.“ (MFD, prosinec 2010.)
Veselý člověk
Václav Havel byl veselý člověk, rád se smál, usmíval, dělal si z věcí legrrraci, jak říkal za pomoci svého zvučného errr. S panem Havlem jsem se osobně neznal, ale slyšel jsem ho vyprávět a smát se od srdce vlastoslyšně, jelikož jsem byl párkrát na svátek české státnosti ve společnosti (v hospodě), kam chodíval i on. A jeho smích byl nakažlivý.
Smích je asi osvobozující či má tu moc čarovat s naší unavenou duší. Nebo co znamená, že se rád a často smál člověk, kterého nenávidí tolik hlupáků? Václav Havel si to bezesporu uvědomoval a uměl o tom taky krásně povídat, tak, že bylo lze poznat, jak si věci srovnává v hlavě:
„Autenticky se dokáže smát jen ten, kdo se umí smát sobě. Pro nenávidějícího je příznačná vážná tvář, velká urážlivost, silná slova, křik, naprostý nedostatek schopnosti odstoupit sám od sebe a nazřít vlastní směšnost. Nenávidějící člověk nezná úsměv, ale jen škleb. Není schopen vesele žertovat, ale jen se nakysle posmívat. Není schopen skutečné ironie, protože není schopen sebeironie.“ (Přednáška v Oslu, 1990.)
Pomoc kamarádům
Havel své kamarády vyznamenával, Klaus svým kamarádům pomáhal z kriminálu.
Tento bonmot dobře vystihuje postavení našich dvou prvních polistopadových prezidentů. K dnešnímu hradnímu pánu bychom dodali, že své kamarády navštěvuje v Moskvě a Pekingu. Asi se staneme členy Asijské unie.
Miloš Zeman a Václav Klaus přijdou k psychiatrovi a povídají: „Pane doktore, my vůči Václavu Havlovi trpíme komplexy méněcennosti.” Lékař se na ně podívá a říká: „Pánové, to nejsou komplexy.“
Po vyučení
Státník, na něhož můžeme být právem hrdí. Po Tomáši G. Masarykovi máme ve Václavu Havlovi druhou skutečně význačnou osobnost na prezidentském stolci, navíc uznávanou hlavami pomazanými po celém světě.
Havel byl uznávanou osobností dlouho před událostmi v roce 1989, měl dokonce, jako dříve bájní hrdinové, vlastní píseň, kterou složil a zpíval vynikající český bard Jaroslav Hutka:
… Vždyť je to nerozum zkusit se s mocným přít
Mohl ses dobře mít, šlo by to zařídit
A při tvých schopnostech pán by tě zaměstnal
Stačilo pochopit, stranou bys nezůstal
A podle litéry Paragraf šavle
Teď dumej o právu Havlíčku Havle …
Havlíček (ovšem i Hutka sám) si ovšem nedal říci a tak dlouho se s mocnými přel, až mu ukázali zač je toho loket. V kriminálu mu začaly zdravotní potíže, které se později ukázaly jako osudné.
Poselství lžinenávistníkům
Radši bychom byli, kdyby tu prezident Václav Havel pobýval ve zdraví s námi. Když však není zbytí…
Lidé si na Havlovu počest nejednou ohrnovali kalhoty, protože ten je měl při své první inauguraci trochu kratší. Ohrnování nohavic – tomu říkám připomínka hodná prezidenta, který, alespoň zpočátku, jezdil po dlouhých a širokých hradních chodbách na koloběžce.
Jako by byl z výše slyšet nakažlivý smích… A v jeho cinkotu jako by málem zaniklo jeho poselství, nenávistníkům a lhářům na vztek:
Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.
