Eva Danišová: Česká společnost už překročila hranici mezi nesnášenlivostí a rasismem
Kancelář Rady vlády pro záležitosti romské menšiny a sekretariátu Rady vlády pro národnostní menšiny pořádala 16. 9. 2016 školení v oblasti zásad komunitní práce a rozvoje dovedností nutných pro vyjednávání se samosprávou. Školení se zúčastnili romští zástupci, kteří jednají s úřady v místě, kde pracují a zároveň se pohybují v sociálně vyloučených lokalitách. Z pozvání na školení jsem měla radost, protože mě zajímá sociální situace Romů v jiných městech.
Mnoho let čtu a překládám převážně pro časopis Romano voďi do romského jazyka různé koncepty na integraci Romů v ČR, ať už se jmenují například Dekáda romské inkluze, Koordinovaný přístup k sociálně vyloučeným lokalitám, Podpora romské integrace, Podpora integrace Romů do škol a mnoho dalších.
V posledních deseti letech jsem pracovala jako terénní pracovnice ve státní správě i v neziskové organizaci a přesto jsem žádný praktický výsledek těch stohů popsaných papírů na integraci Romů neviděla. I když konceptů bylo a je od revoluce v roce 1989 mnoho, vynaložených finančních prostředků také, postavení Romů v ČR žádnou výraznou, natož pozitivní změnou neprochází. Na druhou stranu bych rozhodně některým politikům snahu neupírala. Michael Kocáb byl v roli ministra pro lidská práva nakonec kritizovaný, že nadržuje Romům a mnoho lidí z majority mu to možná dodnes neodpustilo. Myslím, že jako vzdělaný a moudrý člověk jen viděl trochu dál než ostatní, kterým stačí přečíst si pár titulků v novinách.
I když konceptů bylo a je od revoluce v roce 1989 mnoho, vynaložených finančních prostředků také, postavení Romů v ČR žádnou výraznou, natož pozitivní změnou neprochází.
Dnes máme nového ministra pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu pana Jiřího Dienstbiera a i jemu věřím, že má zájem na integraci Romů do společnosti. Z různých debat a zpráv v tisku je jasné, že ministerstvo pod jeho vedením má zájem problémy řešit a dotahovat do konce. Otázkou zůstává, jestli už není příliš pozdě.
Děsím se, že česká společnost už překročila hranici mezi nesnášenlivostí a rasismem. Pokud jsou veřejně tolerovány rasistické výroky politiků na lokální i státní úrovni, různé na míru šité vyhlášky, stížnosti na práci policie, jedná se například o střelbu (ze startovací pistole) a rasistické urážky v blízkostí dětí na táboře pořádaném Idou Kelarovou a spolku Miret. Nikdo dnes nenese odpovědnost, když neubytuje, nezaměstná nebo neobslouží romského občana. V politice i ve společnosti je hodně věcí špatně.
Vláda chápe, že integrace Romů je potřebná, vydává finanční prostředky, podporuje přímou práci v sociálně vyloučených lokalitách, ale výsledky v běžném životě vidět nejsou. Plošná doporučení poradních orgánů vlády a ministerstva evidentně nefungují.
Změna zezdola
Dalším pokusem by mohlo být zkusit věci měnit „zezdola.“ Na obecních a krajských úřadech a přímo tam, kde jsou všechny problémy se začleňováním aktuální. Zásady komunitní práce a budování komunit měly být základním kamenem na začátku integrační politiky. Je důležité, aby Romové, kteří nežijí v Praze a jiných velkých městech věděli, že jejich názor někdo poslouchá a zabývá se jím.
Ze jmen lektorů – Tomáše Tožičky a Saši Uhlové bylo patrné, že půjde o odborné a velmi dobře připravené školení. Lektoři se snažili zástupcům Romů předat co nejvíce praktických návodů, jak postupovat při komunitní práci a vyjednávání s úřady. Potud teorie, ale jak to bude probíhat v praxi, to se dá těžko odhadnout.
Pokud se někdo z Romů rozhodne oslovit romskou komunitu v místě svého bydliště a podaří se mu jí motivovat k dílčím změnám, nebude mít žádný oficiální mandát k vyjednávání s úřady. Takovou aktivitu bude zastřešovat jen Rada vlády pro záležitosti romské menšiny, která je poradním orgánem vlády ČR, jak mi potvrdila koordinátorka školení paní Martina Horváthová.
Žádný obecní úřad nebude mít povinnost s představiteli komunit vyjednávat. Nastartovat spolupráci, která bude efektivní, představuje další roky analýz, hledání kompromisu, budování důvěry jak v komunitě i na úřadech.
Aktivizace a zmocňování romských aktivistů je určitě potřebná a může přinést nový impulz do romských komunit, ale je třeba počítat s tím, že je to běh na střednědobou trať.
Navíc hrozí riziko, že romští aktivisté budou zaměňovat komunitní práci za sociální poradenství a sociální práci v terénu, kde je úspěch viditelnější.
Dalším problémem může být apatie romských komunit ve vyloučených lokalitách. V dlouhodobě vyloučených lokalitách se střídají různé neziskové organizace, často tam pracuje Diakonie, ale praktický dopad na jednotlivce v komunitě to nepřináší. Ve velké většině zůstávají lidé ve vyloučených lokalit závislí na sociálních dávkách, nemají šanci najít si jiné bydlení a získat zaměstnání. Často to vede k nedůvěře k novým postupům a k primárnímu odmítání jakékoliv změny.
Aktivizace a zmocňování romských aktivistů je určitě potřebná a může přinést nový impulz do romských komunit, ale je třeba počítat s tím, že je to běh na střednědobou trať. Pokud se o práci aktivistů dozví také obecní a krajské úřady a budou je akceptovat, což se na všech zastupitelstvech předpokládat nedá, mohlo by to přinést malé pozitivní změny.
Samozřejmě, že vše se paušalizovat nedá, někde se společný dialog a práce daří více, někde vůbec. Je to o vůli najít společnou řeč a zamyslet se nad prospěšnými změnami. V situaci v jaké se většina romské populace v ČR nachází, je dobré vědět, že lidi z majority i zástupci Romů to ještě pořád navzdory zvyšující se radikalizaci ve většinové společnosti nevzdali a hledají další možnosti, jak integraci řešit.
