Před 101 lety se narodila významná romská spisovatelka Elena Lacková

Dne 22. března 2022 uplynulo 101 let ode dne, kdy v romské osadě ve Velkém Šariši na Slovensku spatřilo světlo světa malé děvčátko, které se stalo jednou z nejvýznamnějších romských žen. To děvče se jmenovalo Elena Doktorová, po provdání za Josefa Lacka Elena Lacková.

Tato vzácná žena se stala jednou z nejuznávanějších osobností v procesu romského národního obrození: spisovatelkou, první romskou absolventkou Univerzity Karlovy, sociální a politickou představitelkou romského národa. Sama svoji cestu osudu nazvala v obdivuhodné knize, napsané spolu s Milenou Hübschmannovou na základě jejího vyprávění, zaznamenávaného a překládaného v době 8 let, jednoznačně optimistickým výrokem: Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou.

3. listopadu roku 2001 obdržela jako první Romka v historii k výročí narození (22. března 1922) Řád III. stupně Ľudovíta Štúra a také pamětní medaili prezidenta Slovenské republiky za celoživotní úsilí přiblížit hodnoty romského národa majoritní společnosti a za umělecké ztvárnění romského holokaustu. V roce 2002 pobývala Elena Lacková v České republice a zde obdržela mimořádné ocenění za svoji tvorbu a celoživotní práci pro romský národ z rukou náměstka primátora Hlavního města Prahy Otty Kechnera.

Zřejmě nejdůležitějším uznáním Eleně Lackové se stalo setkání romských a neromských osobností na konferenci s názvem Národnostní menšiny a literatura, které organizovaly Hnutí spolupracujících škol R a Magistrát hlavního města Prahy dne 20. března 2002. V rámci této konference se odehrála Benefice Eleně Lackové, v níž ve svých projevech a osobních gratulacích významné osobnosti poděkovaly Eleně za její podporu a vliv na svůj vlastní rozvoj v práci pro emancipaci Romů v procesu romského národního obrození.

Kdo byly tyto osobnosti? Nejenom je možno pro čtenáře je vyjmenovat, ale také vyjmout z jejich procítěných a uznalých projevů o vztahu k Eleně Lackové myšlenky, které jsou, myslíme si, i větším oceněním lidského a odborného charakteru mimořádné spisovatelky než řády a ocenění, o kterých jsme se zmínili výše. A kdo měl na začátku benefice nejvýznamnější slovo? Samozřejmě ta, které benefice byla určena:

Mgr. Elena Lacková

Chtěla bych pozdravit z celého srdce všechny přítomné a mezi nimi i mé nejbližší přátele. Vím, že dnes nejsem schopná najít slova, kterými bych se k vám mohla prihovoriť. Jsem velmi překvapená tím, co se tu odehrává. Že jak velká pozornost, jak velké sympatie jsou k mojí osobě. Obyčejné romské ženě. Jsem Rómka a moje idea byla pomoci našim Rómům, romské národnosti, aby i oni kráčeli takovou cestou, aby už nebyli ponižovaní, aby nebyli podceňovaní, aby kráčeli takovou cestou, aby se vyrovnali majoritním společnostem. Proto jsem začala tvořit…

PhDr. Miroslav Dědič

Paní Elena Lacková, psal se rok 1953 a já jsem s dětským pěveckým a tanečním souborem zavítal na Východní Slovensko, rok 1953, to bylo po válce, Slovensko zbídačelé, zničené, romské osady v hrozném stavu, díry v zemi nebo bídné chajdy splácané z bláta, z prken sbité. Já jsem vytvořil pěvecké sdružení s dětmi a přesvědčil jsem je, že musí mezi ostatními dětmi pracovat, aby také začaly chodit do školy, protože docházka byla v té době skoro nulová. Absolvovali jsme asi přes 60 pěveckých vystoupení ve Východoslovenském kraji. … Nebyl to žádný ideál, měli jsme toho tak říkajíc po krk, trvalo to měsíc, najednou se objevila paní Elena Lacková, tenkrát 32 letá mladá dáma, ta se nám začala věnovat. Začali jsme jezdit plně saturováni, začala nám zajišťovat stravování, měli jsme ubytování, před tím jsme spali v autobuse nebo ve stanu, ona zařídila, že jsme i spali v hotelu, např. Kúpele Bardějov, v Bardějovských lázních. A jsme u toho. Elena Lacková – romská národní buditelka. Já, když jsem se nad tím zamyslel, tak jsem si říkal, že je to romská Božena Němcová, Karolina Světlá, tyto ženské bytosti – ideální, s tím rozdílem, že se měla mnohem hůře než Božena Němcová, Karolina Světlá. Ony neměly žádný ideální život, ale Elena Lacková si protrpěla své. …To je skutečná pravda, její život, to byl život krutý ze dne na den a přesto věnovala pro to maximum a přesto to dělá. Je to první romská národní buditelka. Na úrovni, já jsem přesvědčen, že má následovníky…

Doc. PhDr. Milena Hübschmannová, CSc.

Dobrý den, já jsem moc ráda, že Ilona sedí vedle mne a že mi bude napovídat. O Iloně bylo zde několikrát řečeno, že Ilona je největší romská spisovatelka. Já si myslím, že to největší znamená mnoho věcí, může to znamenat to, že je nejstarší, vlastně ona je první romská spisovatelka, která začala psát romsky, protože před ní tady nikdo nebyl, největší romskou spisovatelkou je i proto, když srovnáme, že romských spisovatelů je nyní čím dále více a více, ani si neumíte představit, kolik jich je. Přála bych např. panu Knížákovi, který se s takovým despektem vyjádřil o Romech, aby si přečetl, alespoň dvě knížky, které napsali romští autoři, tak by patrně mluvil jinak. Takže její dimenze velikosti je nepochybně i v tom, protože toho napsala nejvíce. Já Iloninu velikost vidím v něčem jiném, já tu její velikost spatřuji – vykládám o tom o čem se tady zmínil i pan profesor Dědič, a totiž v jejím neuvěřitelném osudu.

JUDr. Emil Ščuka

Takže já bych chtěl tady pozdravit paní Elenu Lackovou a popřát jí také to, co popřála paní doktorka Hübschmannová. Já jí také z celého srdce přeji hodně, hodně zdraví, aby ještě napsala hodně moc knih, aby byla takovým vzorem pro spoustu mladých lidí, protože o tom bych chtěl mluvit, jak se stala vzorem pro mne.

Já jsem o paní Lackové věděl 13 let před tím, než jsem ji skutečně viděl. V roce 1971 vycházelo Romano lil, které vydával Ústřední výbor svazu Cikánů-Rómů. … Já jsem si v jednom z těch čísel v roce 1971 přečetl, že promuje na Univerzitě Karlově paní Elena Lacková a že to Ústřední výbor Cikánů – Romů bere jako velkou událost, společenskou, romskou. Byl o tom napsaný článek, byla tam uvedena fotografie, věk, že je matkou, babičkou.  Mě bylo 13 let, já jsem si tenkrát říkal, že to není ani možné, aby v tomto věku a s takovou rodinou tam mohl někdo studovat.

Od té doby mi to zůstalo jako velká informace a od té doby jsem chtěl sledovat, jak se to dále všechno vyvíjí. … Já jsem se dovídal o paní Lackové z vyprávění příbuzných, které měla v Chebu a jezdila tam. Já jsem byl kousek v Sokolově. Také jsem měl v Sokolově divadelní soubor Romen a věděl jsem, že vlastně první divadlo, které bylo, bylo paní Eleny Lackové a bylo to divadlo, které mělo veliký úspěch nejenom na Slovensku. To se tady dneska neřeklo, paní Lacková vystupovala s tím divadlem i v Čechách, severních i západních.

Já jsem se tím inspiroval, já jsem divadlo dělal od svých školních let, divadlo jsem vedl, jako gymnazista. Byl to soubor slovenský, v Popradě. Paní Lacková mi dala takovou inspiraci, aniž o ní věděla. Já jsem si říkal, to bylo něco úžasného, když v romštině, v romském jazyce, romská hra byla představena romskými herci. Takže také jsem napsal hru. Jmenovala se Amaro drom. Tu hru hráli Romové ze Sokolova a z přilehlých vesnic, s touto hrou jsme (byla v romském a českém jazyce) vystupovali. To byla taková přímá inspirace.

Děkuji, že jsem ve svém životě potkal paní Elenu Lackovou a je mým vzorem a jsem na to hrdý.

Ladislav Goral

Já moc děkuji panu Dr. Ščukovi za jeho krásná slova.

Jak já jsem se seznámil s paní Lackovou? Když jsem dospěl do svého chlapeckého věku, chtěl jsem zjistit, odkud jméno Goral pochází. Věděl jsem, že goral je stepní indická koza, ale nevěděl jsem, kde mám prapůvod. Tak jsem šel za svým jménem. Pak jsem navštívil několikrát všechny romské osady na Slovensku. Moje zastávka byla i v Prešově v roce 1963. A tam jsem potkal jednu šaramantní dámu, které jsem se zeptal, na koho se obrátit, kdo by mohl o Romech vyprávět. Tato šaramantní dáma mi řekla: jsi mladý, stejně nemáš kde spát, pojď, ať ti nikdo neublíží. Byl jsem tam skoro týden. Takovou péči může dát jen máma svému dítěti. A paní Lacková je taková… 

Já bych jí chtěl poděkovat, ze srdce, za její krásné knížky pro Romy, poezii, za její člověčenství. Děkuji, Eleno…

PhDr. Vlado Oláh

Dobré odpoledne vám přeji všem.  Já jsem byl voják z povolání  a  v roce 1969 jsem přišel do Prešova. A co bylo moje první, jsem se snažil kontaktovat se s lidmi, co pracují ve Svazu cikánů a Romů, protože už, když jsem byl na vojně, jsem se snažil pomáhat Romům a romskému lidu. Tak jak Teta Lacková povídala, že vzorem jí byl Ľudovít Štúr, tak i mne byl vzorem, nejenom on, ale i Teta Lacková, Milena Hübschmannová, které mi byly vzorem pro moji práci. …Mnoho mi pomohla paní Lacková v kontaktech, podnítila mne k tomu, že jsem začal studovat, střední školu, že jsem si udělal maturitu při zaměstnání, pak jsem začal studovat vysokou školu, podnítila mne k tomu, že jsem začal psát první básničky, to jsem je psal na shromážděních vojenských, romsky. Nikdo to nemohl přečíst, všichni se do toho dívali, nikdo tomu nerozuměl a tak vznikla ta Slunečnice – literární práce, Milena mne podnítila k tomu, že jsem začal psát. Velmi pěkného jsem u paní Lackové zažil. Bylo to, jakoby byla moje druhá matka.

PhDr. Erika Manuš

Dobrý den, já jsem v takové situaci trošku jiné, než byli moji předřečníci, já nejsem Romka, ale v romském prostředí dost dlouho žiji. Když řeknu žiji, tak žít pro mne znamená vyrovnávat se s řadou velmi svízelných situací, v prostředí, které tak člověk nezná, s odlišným myšlením a s tím poznáváním toho, ano myslí jinak, ale pro mne je pro ten život důležité, abych poznala, jak se mám v různých situacích chovat, jak mám krotit svůj temperament.

Tady se stále zdůrazňuje Rom, Nerom. Důležité je poznávat člověka. Kdo to je Elena Lacková? Je pro mne stále něčím nová, je pro mne každý den jiná, nelžu. Vzpomínám na ty lidi a říkám si, co by tomu řekli, co by tomu řekla Elena, jak by reagovala, atd. Toto je velmi důležité. Na tom Smíchově je hodně národností, takže je velmi důležité navazovat různé kontakty. Něco společně dělat. Já bych skončila s tím svým povídáním, chtěla bych poděkovat všem, neboť jsou pro mne všichni velmi inspirativní a důležití.

Emil Cina

Já bych se chtěl zeptat paní Lackové, neboť jako kluk, když jsem byl malý, tak bydlela u nás, když studovala na UK a krásně nám vyprávěla – O své matce, to její vyprávění mi utkvělo v paměti.

Mgr. Elena Lacková

Místo toho vyprávění mi dovolte zarecitovat svoji životopisnou báseň:

 

“ Když jsem se narodila, narodila jsem se při řece Torise,

vrby šuměly ve větru a tiše padala rosa.

Hvězdy se na její hladině třpytily a měsíc sypal zářivé stříbro štěstí,

moje mamka v bolesti, tichůčko, čekala dítě,

její srdce, klapot jejího srdce šeptalo modlitbu.

Vlaštovičky přilétaly z teplých krajin a já, v rómské osadě, jsem světlo světa uzřela.

Moje mamka podle starých rómských tradic péro mi do ruky dala.

Aby toto péro zrodilo velmi mnoho básní, balad a rozprávek.

Já jsem se moudrostí ozdobila,

z prachu myšlenek a pavučin skutečností rozprávky spřádala.

Aby tyto na křídlech motýlů k dětem zaletěly,

moudrost probudily, neboť jen moudrost zlomí černý osud Rómů.

Můj otec hudbou duše dojímal, v srdci oheň zapálil a slzy ohně vyčaroval.

I mně k hudbě, tanci přiučoval,

neboť hudba tanec i zpěv,

to jsou nejdražší poklady rómské duše.

Můj život k zenitu se blíží, moje vlasy jsou protkány stříbrem,

ale v mé duši hoří naděje, že Rómové překročí svůj stín a nikdy,

nikdy svoje romství nezradí.

Chtěla jsem být zrcadlem, aby se v něm všichni viděli

a kráčeli mojí cestou. A došli by až ke hvězdám…“

Doc. PhDr. Mgr. Jaroslav Balvín, CSc.

S paní magistrou Elenou Lackovou jsem se setkával v době, kdy jsem pracoval jako vedoucí Ústavu pro studium romské kultury v Ústí nad Labem (1993-1996) a poté jako specialista pro národnostní menšiny na Magistrátě hlavního města Prahy (1997-2006). A bylo mi ctí, když mne paní Elena Lacková požádala o překlady a vydání jejích publikací v češtině. Tak jsem převyprávěl její krásné pohádky a také přeložil její tři mimořádně silné povídky o romském holokaustu do češtiny. Vydání společné publikace v nakladatelství Fortuna s názvem Holokaust Romů v povídkách Eleny Lackové velmi pěkně na konferenci s beneficí Eleně Lackové prezentovala šéfredaktorka nakladatelství paní Ing. Ludmila Kořenářová.

Jsem rád, že jsem patřil k těm, které paní magistra Elena Lacková oslovila na jejich životní cestě. Také mě oslovila s tím, že se k ní mám chovat jako ke své tetě. Většina z přítomných, kteří paní Eleně děkovali na konferenci 20. 3. 2002 v Praze, jí přála mnoho dalších tvůrčích  let. Že se jich už tak docela nedočkala, protože zemřela 1. ledna následujícího roku 2003, byla vůle osudu. To však nezmenšuje její význam, kterým se zapsala do dějin. Nejenom romského národa, ale celé lidské společnosti.

ČEST JEJÍ PAMÁTCE.