Dezinformace a konspirace: cesta do hlubin zmatené a vyděšené duše
Poznámka. „A vy si opravdu myslíte, že byl premiér Fiala v Kyjevě? Jak to asi mohl vlakem časově zvládnout? Nevím, komu sloužíte, ale pravda vyjde časem najevo…“ Ukázky z hlubin myšlení těch, kteří vidí spiknutí za vším, žijí ve světě, kde „je všechno jinak“, „média nám lžou“ a je třeba „sdílet, než to smažou“, není na internetu třeba dlouho hledat. Najdou si nás samy.
I když byla řada alternativních (konspiračních, propagandistických) serverů po letech nerušeného provozu ze dne na den nuceně vypnuta, jejich publikum nikam nezmizelo, nepřestalo existovat, ani nezměnilo svůj světonázor.
Jsou tu nadále s námi a i dál je tedy na místě otázka: kdo to je a proč je tak nakloněn věřit, že svět je plný konspirace, letadla na nás sypou chemtrails, vědci a média lžou v zájmu nějakých vyšších elit a že po americkém přistání na Měsíci byla zinscenovaná třeba i nedávná cesta do Kyjeva premiéra Fialy?
Porozumět příliš složitému světu
Ať se nám to líbí, nebo ne, žijeme v době postfaktické, kdy data, vědecké důkazy i ověřená fakta ztrácejí ve veřejné diskusi sílu, protože vždy stačí říct, že je to možná jinak a já si prostě myslím (nebo mám pocit), že to není pravda. Důkazů a argumentů již dále netřeba.
Je snadné nad lidmi, kteří konspiračním teoriím věří, přiživují je, šíří či je aktivně vyhledávají, ohrnout nos, ignorovat je, či si pomyslet něco o hlouposti či o neúspěšných životech. Jenže skupina takových lidí je navzdory všeobecnému přesvědčení velmi pestrá – věkem, místem bydliště, vzděláním i politickou orientací.
Ve své knize Neznámá společnost to srozumitelně popisuje sociolog Pavel Pospěch: „Dezinformační servery jsou v diskusi o postfakticitě vysoce atraktivní materiál – rozhodně atraktivnější než složitá debata o pocitech odcizení a dezorientace, které mezi veřejností cítíme, ale neumíme dosud dobře pojmenovat a měřit.“
Důležitou roli ve vztahu k ochotě (ne)přijímat dezinformace a konspirační teorie hraje obecně spokojenost s vlastním životem, postavením ve společnosti nebo vlastní očekávání směrem do budoucna. Porozumění motivacím, které vedou k důvěře v dezinformace, je zásadní.
V části společnosti jsou hluboce uložené pocity křivdy, neférovosti, nerovnosti, pocit lidí, že zrychlenému globálnímu světu již nerozumějí, ale i obavy ze ztráty jistot či takzvaných tradičních hodnot, o nichž jsou přesvědčeni, že jsou jediné správné a chtějí se v tom s podobně smýšlejícími utvrzovat.
Po prvotním šoku z války na Ukrajině a překvapeném mlčení konspirátorů a dezinformátorů se postupně tato scéna znovu probouzí, zapleveluje debaty na sociálních sítích, vypnuté servery se dříve nebo později vrátí třeba na doménách registrovaných v USA či jinde v zahraničí. Protože poptávka po jasných „pravdách“, jednoduchých řešeních a srozumitelném výkladu světa tu je a bude i nadále.
Ještě jednou Pavel Pospěch: „Samotná znalost pravdy nás z víru dezinformační exploze nedostane. Jádrem dezinformační exploze není nabídka, nýbrž poptávka: ne to, co píší dezinformační servery, ale to, co hledají jejich čtenáři. Čtenáři dezinformačních serverů, stejně jako čtenáři všech jiných serverů, nehledají primárně pravdu – a proto s nimi také pravda zmůže tak málo. To, co primárně hledáme, je narativní věrnost, soulad s příběhem, kterému důvěřujeme a který nám umožňuje připsat světu smysl (…) vytvořit dojem, že rozumíme tomu, jak věci skutečně jsou.“
Kdo nabídne odpovědi
Otázkou, na niž – zdá se – zatím nikdo nenašel odpověď, je, co s tím. Těžko se ale smířit s přístupem, že informace a dezinformace, pravda a lež jsou stejně hodnotné a že je vlastně jedno, zda si z nepřeberné nabídky zpráv vybereme ověřené informace, nebo vyfabulovaný konspirační žvást.
Nelze ignorovat fakt, že dezinformace (nepravdivé informace šířené záměrně s úmyslem manipulovat cílové publikum) znamenají bezpečnostní hrozbu a cíleně podrývají důvěru ve stát a demokracii.
Dosavadní zkušenosti ale ukazují, že negativní vliv lží, polopravd a fabulací nelze vymýtit jen jejich vyvracením, zavíráním konspiračních a dezinformačních webů či jinou represí vůči jejich původcům a šiřitelům; je třeba se zaměřit na dlouhodobou a setrvalou snahu o posilování důvěry v demokratické instituce a kvalitní nezávislá média. Jak pro server Lupa.cz řekla digitální antropoložka Marie Heřmanová, která se v Sociologickém ústavu Akademie věd ČR věnuje studiu dopadů nových médií:
„Potřebujeme hlavně řešit společenské nerovnosti, nedůvěru v instituce, politiky, veřejnoprávní média… To, čím lidé každodenně žijí a na co jim pravděpodobně potom nějaký dezinformační kanál nebo konspirační web nabízí odpovědi, kterém jim nikdo jiný nedává.“
