Dana Moree: Neuskutečnitelný příběh se skvělým koncem aneb o AraArt
Psát příběh o organizaci, kterou považuji za natolik spřátelenou, až téměř svojí, je vždy ošemetné. Ale vzhledem k tomu, že redakce i Ara Art o tomto hendikepu ví, tak se o to jemu navzdory pokusím. Nemohu ale nebýt osobní.
Když jsem o organizaci Ara Art slyšela poprvé, bylo to v souvislosti s jedním z prvních projektů, který podávali. Produkční Líza Urbanová akci tehdy glosovala s tím, že na nic většího zatím nedosáhnou, protože nemají historii, ale projekt navzdory tomu podají, aby tuto historii začali psát. Celý koncept byl z hlediska zdravého rozumu vlastně od začátku šílený. Vytvořit organizaci, která se zabývá na třikrát diskriminovanou skupinou lidí (tedy konkrétně LGBT Roma komunitou) je z hlediska PR a marketingu plánovaná sebevražda. Jenže v případě Ara Art se zdá, že tyhle jednoduché poučky neplatí. Zakladatel David Tišer totiž věděl, že je spousta lidí, které právě tato problematika nejen zajímá, ale také se jich osobně dotýká. Jak tedy vše vzniklo?
David Tišer vzpomíná, že prvním projektem uměleckého uskupení, které si říkalo Ara Art, bylo divadlo se sociálním přesahem Guli daj. To vzniklo v roce 2011 jako reakce na protiromské nálady ve společnosti, které byly velmi aktuální od roku 2009. Tehdy se členové dnešního Ara Art účastnili demonstrací, pokoušeli se aktivizovat lidi, hodně natáčeli. A právě takto vzniklý materiál pak použili ve své první divadelní hře.
Tou dobou ale nikdo další neziskovku zakládat nechtěl. Jednalo se o sdružení mladých umělců, kteří se snažili vyjadřovat k dění okolo sebe. A jednotliví členové dnešního Ara Artu byli zároveň členy různých dalších neziskových organizací a měli pocit, že není třeba do téhle přehlídky přidávat organizaci další.
Paralelně ke své umělecké činnosti si ale všimli toho, že napříč neziskovým sektorem, který důvěrně znali, existuje jedno téma, které ošetřené není – právě Roma LGBT komunita. Do tématu se nikdo pustit nechtěl, jednotlivé organizace maximálně umožňovali pořádat různé aktivity, ale problematice jako celku nastavovali různé mantinely dané právě vědomím toho, o jak ošemetné téma jde. A právě tohle zjištění se stalo zásadním motivem proč z uměleckého sdružení vybudovat organizaci. A protože všichni zakládající členové byli zároveň umělci, rozhodli se propojit tato dvě témata – LGBT Roma komunitu a umění se sociálním přesahem.
Od té doby se toho stalo spousta. Ara Art se zapojil do projektů divadla utlačovaných, dnes mají svoji galerii, kde prezentují práce romských umělců a jejich ne-romských přátel, další divadelní představení (např. pohádku od Mileny Hübschmannové Čiriklori), uspořádali první konferenci na téma LGBT Roma a hlavně se pustili do dalšího velkého projektu – od roku 2015 pořádají vždy na 8.dubna velkolepou oslavu Mezinárodního dne Romů.
Všechny tyhle zprávy lze v podstatě najít i na webových stránkách nebo v materiálech, které jsou běžně dostupné. Co ale dostupné není, je atmosféra, která v téhle organizaci existuje. Jedná se o partu lidí, kteří se nebojí snít a jejich velkou silou je to, že své sny dokáží také dotáhnout do podoby, z které se může těšit i jejich okolí. Když zjistí, že někde něco není (oslavy MDR, prostor pro sdílení zkušeností o LGBT, možnost vyprávět příběhy lidí, na které se běžně zapomíná) okamžitě se pouští do realizace. Z nějakého důvodu věří tomu, že věci, které mají smysl, si svoji cestu najdou. A to je na téhle organizaci, z mého hlediska nejcennější.
