Čtyři koncentrační tábory pro Romy fungovaly během války na území Liberce

Zahajujeme třídílný seriál o romských koncentračních táborech v Liberci,
které fungovaly v
letech 1939 – 1943. Seriál vychází z článků Ivana Rouse v knihách „Tábory a válečná
výroba“ a „Bílá místa ve výzkumu holokaustu.“ Tábory řadíme mezi koncentrační,
neboť jsou jimi svým významem, jejich cílem bylo vyhlazení určité skupiny
obyvatel. Z hlediska organizace a systému se však od koncentračních táborů liší.

V tomto článku vás seznámíme s úvodními informacemi. Následovat bude článek o
táboře v Nádražní ulici, jímž byla budova firmy Textilana. V dalším článku představíme tábor u
Lomu, který souvisel s využíváním práce Romů firmou J. W. Roth při stavbě
sídliště Domov na Králově háji.

Romské tábory v Liberci

Pronásledování Romů a jejich likvidace za nacistického režimu, která je často
označovaná jako tzv. „zapomenutý holocaust“, se odvíjely od několika podstatných
událostí. Romové byli pronásledováni už dlouho před rokem 1933, kdy v Německu
vyšlo nařízení říšského prezidenta o ochraně lidu a státu před tzv. "gaunerskou
populací". Přísné zákony vztahující se přímo na romskou populaci byly zavedeny
už na konci 19. století v Bavorsku a s doplňky se staly vzorem pro podobná
nařízení jak v Německu, tak i v jiných státech.

V roce 1935 vyšly tzv.
Norimberské zákony, které označily Židy a Cikány za nebezpečnou cizí rasu. Od
roku 1937 existovalo v Berlíně Výzkumné centrum pro rasovou hygienu a biologii
populace. Tento ústav, vedený dr. Ritterem, měl dodat rasovým teoriím vědecký
podklad. Například asociální chování bylo označeno u Romů jako dědičné. V této
době se začal stupňovat tlak na Romy takovým způsobem, že v mnoha případech
opouštěli území Německa.

V září 1939 bylo rozhodnuto o přesunu Romů z území
Německa do okupovaného Polska. Hned následující měsíc začal vznikat přesný
soupis Romů a osob žijících tzv. „cikánským způsobem“. Tím vlastně začaly
vznikat romské tábory ve větším měřítku; to samé se odehrávalo i v českém
pohraničí připojeném po Mnichovské dohodě k nacistickému Německu. Pro Liberecko
je první tábor doložen již k listopadu 1939.

První informace

Romské tábory v Liberci byli literaturou dlouho opomíjeny, třebaže tvoří
významný prvek regionální historie i dějin romského etnika. Pátrání po nich
odstartovala drobná zmínka v brožuře „Liberec ve stínu nacismu“, která uváděla,
že se jeden romský tábor nacházel v oblasti křižovatky ulic Jablonecká,
Kunratická a Broumovská.

První podrobnosti o problematice romských táborů v
Liberci však přineslo až svědectví pana Rado Faltise z roku 2010, které
upřesnilo lokalizaci tábora a přivedlo nás na stopu přímé romské pamětnice
Růženy B., která přežila s velkým štěstím i se svými rodiči a sourozenci celou
válku.

Rado Faltis ve svém svědectví popisuje způsob, jakým se celá rodina
zachránila před transportem do koncentračního tábora: „…koncem října 1944
dostala rodina B. obsílku od gestapa dostavit se i s malými dětmi (Růženka 10-ti letá a 4 mladší sourozenci) na liberecké nádraží na transport. … Při příchodu
na liberecké nádraží prošla romská rodina B. policejním kordónem a gestapákem v
civilu, byla zaevidována a přistrčena ke skupině jiných postižených. Pud
sebezáchovy či vnuknutí shora "přikázaly" tatínkovi Růženky neposedávat na zemi,
ale v tom jeho úseku popocházet, pokud se dalo. V jednom okamžiku právě
přicházela skupina 3 – 4 vyšších nacistických pohlavárů v civilu a jeden
četnický důstojník. Pan B. se postavil tak, aby byl dobře viděn a měl úspěch. V
té skupině nacistických "úředníků" se nacházel jeden známý z Frýdlantska, teď
při této akci již vyšší kriminální inspektor Richard Schwarz. A tento inspektor
Schwarz se přibližuje k tatínkovi Růženky se slovy: "Ferdi, was machts du hier?"
A tatínek Růženky, Ferdinand, vysvětluje, že dostal obsílku do transportu. Pan
inspektor odejde na deset minut. Po návratu sdělí Ferdinandovi B., že on a celá
rodina okamžitě opustí nádraží a vrátí se do jejich bytu. Navrácení klíčů od
bytu převezme určená osoba.“

Z dalších výpovědí pana Faltise a paní Růženy B. vyplynulo, že na území dnešního
Liberce existovaly pravděpodobně tři romské tábory. Nacházeli se na katastrálním
území Liberce, Rochlice a Starého Harcova. Později se podařilo dohledat ještě
čtvrté zařízení v Horním Růžodole. Nejstarší tábor z podzimu 1939 se nacházel v
areálu lomu a tvořily jej dva dodnes zachovalé baráky. To, že v nich existoval
romský tábor, je však pouze hypotézou, protože to naznačuje jediný dopis z října
roku 1943. Firma Gustav Modler, velkoobchod s vlnou pro skladování odpadové
vlny, v něm žádá o pronajmutí opuštěných prostor v Liberci- Starém Harcově, což
by odpovídalo výše zmíněným barákům. Město s návrhem souhlasí, ale chybějící
korespondence neumožňuje jednoznačně vyloučit, že se nejednalo o později vzniklý
barák na parcele 1350/2 v Kunratické ulici.

Existenci romského tábora v areálu lomu nicméně podporuje také svědecká výpověď
Růženy B. Ta v táboře nebyla přímo internována, ale podařilo se jí ho spolu s
otcem navštívit nedlouho po té, co byl odtud vypraven transport do
koncentračního tábora. Jedna z žen určených k deportaci se prý odmítla podrobit
a spáchala sebevraždu skokem ze skály do zatopeného lomu.

Další, tentokrát jednoznačně doložený tábor se nacházel v Nádražní ulici č.p.
120 v Rochlici a měl být v provozu až do roku 1944. Kromě hypotetického tábora
umístěného přímo v areálu lomu existoval také tábor poblíž zastávky veřejné
dopravy „U Lomu“. Nacházel se v místě velké serpentiny na Kunratické ulici na
katastrálním území Rochlice a byl postaven v roce 1941.

Transporty Romů

Ze vzpomínek pamětníků můžeme vysledovat i podrobnosti týkající se transportů.
Obecně byli Romové v Evropě deportováni prakticky do všech existujících
koncentračních táborů. Nejvýznamnější místo však představovala Osvětim, kde byl
po rozšíření v roce 1942 zřízen tzv. cikánský tábor.

Podle svědectví Růženy B.
končily v Osvětimi zpočátku také transporty z Liberce. Později se však rozdělily
podle pohlaví: muži byli posláni do Buchenwaldu, kdežto ženy do Ravensbrücku.
Tomu odpovídají i poznatky z jiných měst, například z Brna. Romové odtud byli
nejprve vypravováni téměř výhradně do Osvětimi, ale zhruba od jara 1944 začali
být posíláni do Buchenwaldu a Ravensbrücku. Podobně jako v Liberci se jednalo o
Romy jak z protektorátu, tak z okupovaných pohraničních oblastí, takže
transporty měly nejspíše jednotné určení.

Další nápadnou shodou je fakt, že u transportů z Liberce i Brna figurovali
představitelé kriminální policie. První hromadný transport v Brně řídil rada
německé kriminální policie J. Herzig a vypravoval ho komisař brněnského
policejního ředitelství J. Bilík. V Liberci to byl vyšší kriminální inspektor
Richard Schwarz, který vykázal z transportu rodinu Ferdinanda B. V obou
případech měli zaměstnanci kriminální policie možnost vyjmout vězně z
transportu, a tím je fakticky osvobodit.

Autorovi děkujeme za laskavé svolení k publikaci jeho textů.

DOKUMENT