František Kostlán: Český anticiganismus aneb Zpráva o stavu země

Soustavně a systematicky se zabývám životem lidí žijících v ghettech (a jeho
medializací), činností krajní pravice a stavem médií ve vztahu k romské tématice
(obsahovou analýzou a kritikou). Zkušenost, která z velké části plyne přímo z mé
práce, respektive z témat, kterými se v jejím rámci zabývám, je varující. Obecně
vzato v celé Evropě probíhá odklon od humanistických idejí a z nich plynoucích
způsobů řešení problémů. Kvůli tomu se, logicky, zhoršuje společenská atmosféra,
narůstá nesnášenlivost, nenávist, xenofobie a rasismus, v českých podmínkách pak
především anticiganismus, který se také často projevuje rasisticky.

Situace v Evropě

V evropských zemích roste počet násilných napadení migrantů či jejich přímé
vyhánění. A to bez zhledu na Schengenský prostor a dohody, které mají platit pro
všechny jeho členy. A prosazuje se zde i populistická politika, vůči uprchlíkům
a dalším migrantům nevstřícná, zbytečně přísná, někdy i přímo nesnášenlivá –
jejím důsledkem je faktické vyhánění i těch žadatelů o azyl, kteří byli ještě
před pár lety v evropských zemích běžně přijímáni. Narůstá účast krajně
pravicových populistických stran v parlamentech zemí Evropské unie, v některých
státech roste nostalgie po totalitních režimech. Momentálně je to na první
pohled znatelné například v Maďarsku či Itálii, ale týká se to i dalších zemí,
především postkomunistických. Vše zmíněné (a další) je třeba mít na paměti,
protože to, co se odehrává v České republice, zapadá do dnešního evropského
kontextu.

Příčina: chudnutí a stereotypy

Příčinou tohoto stavu je jednak rapidně se zhoršující ekonomicko-sociální
situace lidí spojená se všeobecným úpadkem etiky a politické kultury, jednak
zažitý vzorec jejich uvažování a chování (stereotypy). Ten vede k hledání a
označování „viníků odpovědných za zhoršení situace,“ a to mezi těmi nejslabšími,
mezi těmi, kteří se nějak odlišují, vymykají, a kteří se nemohou účinně bránit.
Z viníka se stává (vnitřní) nepřítel, proti němuž je možno bojovat a porazit jej
– a tím onen „problém vyřešit“. V rámci tohoto způsobu uvažování se jeví jako
správné proti druhým demonstrovat a během toho je verbálně dehonestovat,
uskutečnit na ně pogrom (pokus o něj) či je odněkud vyhnat.

Diskriminace jako součást „řešení“

V 90. letech na našem území proběhla série dvaceti rasistických vražd, v minulém
desetiletí byla ve všech oblastech všudypřítomná otevřená diskriminace. Obojí
posunulo společnost k horšímu, tyto okrajové jevy se staly součástí mainstreamu.
Dnes je mnohé z toho, co ještě před pár lety bylo běžně označováno jako rasismus
a diskriminace, bráno jako „běžné“, „správné“ či dokonce „žádoucí“.

Běžně a veřejně se diskutuje pouze o diskriminaci ve vzdělávání a to jen
proto, že Českou republiku k tomu tlačí evropské instituce na základě rozsudku
evropského soudu pro lidská práva. Směrem k dobrému inkluzívnímu školství mělo
ministerstvo našlápnuto za ministra Ondřeje Lišky, předsedy Strany zelených.
Jeho nástupci, najmě Josef Dobeš, všechny praktické kroky, které k tomu vedly,
zrušili a šli obrácenou cestou, založenou na nevšímání si a neřešení problémů a
snahou o jejich vytěsnění mimo pozornost veřejnosti.

Mnohem méně viditelná je diskriminace v bydlení, která ústí do neúnosných
životních podmínek lidí, z nichž většina již tak žije pod hranicí chudoby. Tato
diskriminace je velmi často součástí problému, který nazýváme násilí (zločiny) z
nenávisti. Při zjišťování informací o důvodech vystěhování z dosavadních bydlišť
jsem se setkal i s případy, kdy Romům vyhrožovali, že jim zabijí děti či je
přímo opakovaně mlátili, v „lepším“ případě jim pak „jen“ vyhrožovali, že jim
děti odeberou. Těmito případy se nikdo neobtěžuje zabývat. A zdá se, že policie
i místní úřady tomu někdy více či méně skrytě fandí. A, až na pár
lidsko-právních aktivistů, se již nikdo nepozastavuje nad tím, že Romové jsou
donucováni se vystěhovávat, protože jim majitel zavře vodu, elektřinu a teplo.

Ostrava a Ústí

Nejznámější příklady této diskriminace z poslední doby jsou známy z Ostravy a
Ústí nad Labem. Čtvrť Moravská Ostrava a Přívoz naprosto otevřeně a bezostyšně
vyhání ze svého území Romy kvůli „zkulturnění prostředí“, jak radnice sama
sdělila ve svém prohlášení. Romové se proto museli vystěhovat z Přednádraží (zde
žije již jen několik rodin), z Palackého ulice a ubytovny v Božkově ulici
(koncem května 2013 ji čtvrť zavře). Kam se lidé, donucení odejít, podějí,
nikoho nezajímá. Končí buď v ubytovnách s lichvářským nájmem a špatnými
hygienickými podmínkami nebo u příbuzných v přeplněných bytech či rovnou na
ulici.

Když současný ostravský radní Lukáš Semerák (hnutí Ostravak) zdůvodňoval,
proč chtěl koupit domy v Přednádraží a proč koupil dům v Palackého ulici i s
Romy, které posléze vystěhoval, řekl:

„Jediným mým záměrem je to, aby se tato celá lokalita zvedla a vrátili se sem
přizpůsobiví občané. Přívoz patří k nejstarším částem Ostravy s velkou historií.
Bohužel po velkých povodních v roce 1997, kdy byl vodou zasažen Hrušov, skončili
hrušovští Romové na Přednádraží. Mrzí mě, že se z této ostravské čtvrti stal
odpadkový koš… Šlo nám o to zajistit klidné prostředí a vyjít vstříc vedení
soukromé Vysoké školy Karla Engliše, která naproti našim domům v Palackého ulici
má své sídlo a od září zde začne výuku.“

Ústí nad Labem postupuje pštrosí metodou hlavy v písku. Pro lidi zbavených
bydlení nedělá nic, respektive jim nabízí ubytovny mimo město. Ústečtí radní se
evidentně chtějí zbavit své odpovědnosti jejím přenesením na města okolní. Nejde
tu o otevřený rasismus jako v Ostravě, ale o neschopnost přijmout vlastní
odpovědnost a o lhostejnost k osudu těch nejchudších lidí.

Práce není

Především v regionech, kde žije nejvíce Romů – Severočeský a Moravskoslezský
kraj – je čím dále menší šance získat práci. Mnoho Romů je v rámci diskriminace
ve školství umísťováno do zvláštních škol, na jejichž základě mají mizivou šanci
získat nějakou kvalifikaci, mají poroto mnohem menší šanci sehnat práci. Vedle
toho jsou na pracovním trhu diskriminováni i přímo proto, že jsou Romové.

Zhoršování sociální situace

Situace u nás se zhoršuje úměrně vládní politice, která postihuje obyvatelstvo
jako celek. Zdražují se nájmy, energie, služby, pohonné hmoty, potraviny a další
běžné potřeby. Chudnou všichni, ale nejhůře to pochopitelně odnášejí ti
nejchudší, počínaje seniory a konče lidmi z ghett a bezdomovci. Nezaměstnanost
stále stoupá. Podmínky, v nichž žijí nejchudší lidé v sociálně vyloučených
lokalitách, mezi nimiž je velká většina Romů, se (za potlesku části většiny)
rapidně zhoršují.

Chudí lidi žijící v ghettech vykořisťují různí mafiáni a „podnikatelé s
chudobou“, často ve spolupráci s městy a obcemi. Někteří komunální politici
například povolují herny a kasina (zatímco v jiných městech je jiní politici
ruší), protože část jejich výnosu jde do městské poklady či rovnou do kapes
zúčastněných. Tyto herny často vlastní místní lichváři. Ti z chudých lidí, kteří
hrají na proherních automatech, tak vracejí část peněz tomu, kdo jim je na
lichvářský úrok půjčil. Narůstá drobná kriminalita, prostituce a užívání drog. A
zároveň s tím klesá i možnost či účinnost integračních záměrů i konkrétních „začleňovacích
programů“.

Vnitřní nepřítel, frustrace

Hledání viníka, který je vhodným objektem pro roli vnitřního nepřítele, je spíše
iracionálním jevem: po rozhovorech s „bílými“ účastníky protiromských
demonstrací na Šluknovsku lze říci, že většina z nich nejsou rasisté, ale lidé
frustrovaní z toho, že se jejich životní úroveň prudce zhoršuje a pozvolna se
dostává na úroveň těch nejchudších. Vymezují se vůči Romům, protože je to
nejsnadnější: říct o Romech, že jsou nepřátelé nic nestojí a mnozí tomu rádi
přitakají.

I proto jsme mohli být kupříkladu svědky toho, že heslo „Cikáni do práce“ na
demonstracích ve Šluknovském výběžku pokřikovali i ti „bílí“, kteří sami delší
dobu žádnou práci nemají, a kteří vědí, že v kraji téměř žádná práce není pro
nikoho. Viz i tato historka, kterou jsem vyslechl při sbírání materiálu ke
článku na toto téma: Dva mladí muži, účastníci protiromské demonstrace ve
Varnsdorfu, skandovali s ostatními „Cikáni do práce, Cikáni, do práce“. Potom
jeden druhému říkal, že o práci není schopen zavadit už nejméně půl roku. A
vzápětí se shodli na tomto závěru: „Cikána bych nezaměstnal, přednost maj
normální lidi“.

Politika, latentní rasismus, extremismus

Důsledky této frustrace jsou však nebezpečné, protože latentní rasismus vyplouvá
na povrch společně s každým zhoršením společenské atmosféry. V posledním roce
sice klesl počet akcí krajně pravicových extremistů, jde však jen o klid před
bouří. Neonacistické, ultrakonzervativní i fašizující bojůvky se připravují na
příští rok, kdy proběhnou několikery volby – do Evropského parlamentu,
Poslanecké sněmovny, Senátu a na radnice měst a obcí.

Každé volby jsou přitom vždy příležitostí pro krajní pravici prosazovat své
„myšlenky“ a „řešení“ problémů tak, aby byla slyšet v celé společnosti. Způsobů,
jakým se ono „prosazování myšlenek“ děje, je více. Krajní pravice má dnes
několik politických subjektů, které spolu ad hoc spolupracují či jsou provázány
personálně. Neznámější jsou Akce D.O.S.T. a Dělnická strana sociální
spravedlnosti (DSSS).

Akce D.O.S.T. tvoří intelektuální zázemí ultrakonzervatismu, které ideově
navazuje na předválečné české fašistické hnutí. V jejích řadách jsou jak lidé
koketující s klerofašismem či antisemité „křesťanského střihu“, tak různí
„národovci“ (nacionalističtí šovinisté), odpadlí od různorodých straniček a
iniciativ předchozích. Tato iniciativa má své zázemí v lidech blízkých Václavu
Klausovu – v Petrovi Hájkovi a Ladislavu Jaklovi. A při mediálních hrátkách o
další Klausově politickém angažmá spekulují novináři o tom, že Akce D.O.S.T. by
se mohla stát součástí nové politické strany bývalého prezidenta.

DSSS pak pokračuje v činnosti neonacistické Dělnické strany, kterou rozpustil
Nejvyšší správní soud – jde o stejné lidi se stejnými představami o politice i
světě jako takovém. DSSS úzce a otevřeně spolupracuje s německými neonacisty.
Její metodou jsou demonstrace a publicita s tím spojená, jakož i publicita
vlastní, především prostřednictvím nových a veřejnoprávních médií (hlavně České
televize, která mnohdy propagaci nesnášenlivosti pokládá za součást svobody
slova).

DSSS cíleně využívá shora popsané frustrace a získává body v místech, kde
žije více Romů pohromadě. Během svých akcí místní Romy zastrašuje a ponižuje či
se o to alespoň pokouší. Jejích akcí se účastní pouliční bijci, kteří procházejí
neonacistickými iniciativami tak, jak postupně vznikají a zanikají – jmenujme
alespoň ty z poslední doby: Národní odpor, Autonomní nacionalisté. Tato pouliční
část krajní pravice se svým rasismem nijak netají. Při své práci jsme popsali
více případů, v nichž hlavními násilníky byli právě lidé z Národního odporu,
Autonomních nacionalistů či dalších neonacistických iniciativ. ¨

Ultrakonzervativce, neonacisty a další krajně pravicové extremisty sice do
určité míry odlišují ideologická východiska, ale spojuje je nenávist k Romům,
přistěhovalcům, gayům a lesbám a k jakýmkoli odlišnostem vůbec.

Krajní pravici se kvůli popisované frustraci a dovednosti, kterou frustrované
lidi zneužívá ke svým cílům, povedlo posílit v politické oblasti svého působení.
Zatímco brutální násilí pořád ještě mnoho lidí odrazuje (i když i zde čím dál
méně), idejím hlásaným intelektuály z Akce D.O.S.T. či protiromským výpadům
předáků DSSS naslouchá se sympatiemi čím dál více ochotných uší.

DSSS tak v loňských říjnových volbách do krajských zastupitelstev získala v
Ústeckém kraji 4,37 procent hlasů (hranice pro vstup je 5 procent), což je
nebývalý vzestup. Kdo jásá nad utlumením činnosti neonacistických pouličních
bojůvek, jásá předčasně. Je to právě vedení DSSS, které si momentálně přeje
pokles pouličních akcí, aby jejich strana měla větší šanci uspět v politice. V
každém případě před všemi volbami během příštího roku čekejme návrat
nenávistnosti v plné síle.

Co s tím dělat?

Frustrace lidí se nezačne umenšovat, dokud znovu nezískají přijatelnou životní
perspektivu. A to přijde až se změnou politiky. Namísto ideologických receptů
(momentálně zprava, ale zleva je to totéž v růžovém) je třeba hledat takové
způsoby řešení, které umožní zlepšení sociální situace i vzájemného soužití. Bez
vědomého a otevřeného zlepšování soužití Romů a Neromů vyplavou zaběhnuté
stereotypy vždy spolehlivě na povrch při každé další frustrující situaci.

Při zlepšování politiky nejde jen o oblast daňovou, i když ta je pochopitelně
velmi důležitá – jak už ovšem víme, ČSSD si již začala hrát na ODS a TOP 09 a
DPH s různými nesmyslnými výmluvami snížit nechce.

Musí se radikálně změnit i přístup státu v oblasti vzdělávání; zcela chybí
potřebný zákon o sociálním bydlení. Je také třeba změnit některá ustanovení
občanského zákoníku, který má začít platit 1.1. 2014. Zde je mimo jiné
kodifikována možnost majitelů bytů vyhodit na hodinu nájemníka za jediný
prohřešek, ukončit smlouvu bez hledání náhradního bydlení či požadovat po novém
nájemníkovi kauci ve výši až šesti měsíčních nájmů, což je na prvním místě
opatření namířené proti Romům a chudým lidem vůbec (prosím odborníky, ať mě
doplní, jistě jsem na něco zapomněl nebo si něčeho nevšiml).

Je také nutné, aby se demokratičtí politici začali namísto dosavadních
populistických výkřiků vyslovovat ke konkrétním rasistickým a xenofobním počinům
i k náladám tohoto druhu jako celku. Zbabělá politika této vlády zneužívá těchto
nálad k lepšímu skrývání vlastních problémů a kauz, a tento přístup je třeba
radikálně změnit. (Vzpomeňme dlouhé mlčení premiéra Nečase, místopředsedy vlády
Schwarzenberga a dalších ministrů k dění na Šluknovksku). Z mainstreamových
politických stran toho byla a je schopna jen Strana zelených, jejíž aktivní
podpora lidských práv je dlouhodobá a konzistentní.

Medializace

Celostátní i nová média (internetová) přestala plnit svou společenskou roli,
kterou dříve opisoval bonmot, že „novináři jsou hlídacími psy demokracie“. Dnes
jsou novináři ve své většině hlídacími psi co nejvyššího zisku svého
zaměstnavatele, za jakoukoli cenu. I za tu cenu, že přímo napomáhají ke
zhoršování společenské atmosféry neetickým a neobjektivním zpravodajstvím, ba
někdy i informováním tendenčním a, zjevně úmyslně, protiromsky zaměřeným.
Politikům (a nejen jim) tak chybí korektiv, který by je vracel od populismu
směrem k běžným normám chování a přístupu k lidským právům.

Ke změně společenské atmosféry, která začíná změnou postojů politiků na
celostátní, regionální i místní úrovni, a změnou práce médií, je proto nezbytné
vytrvat v medializaci dění, které s popisovanou tématikou souvisí. Je třeba, aby
tzv. okrajová média (například Romea.cz či Deník referendum) a některá média
středního proudu, která se svému poslání zatím nezpronevěřila, i nadále kriticky
upozorňovala na špatné jednání politiků a většiny mainstreamových médií. Bez
toho kýžená změna k lepšímu nepřijde.