Česko si připomíná vznik Československa. Romové však za tzv. první republiky čelili diskriminaci a vyloučení

Česko si dnes připomíná 103. výročí vzniku samostatné republiky v roce 1918. Akce se konají po celé zemi. Jak se ale žilo Romům a Romkám během tzv. první Československé republiky?

Demokratická ústava republiky Čechů a Slováků přinesla oficiálně uznání řadě národnostních menšin, nikoli však Romům. Období těsně po vzniku Československé republiky v roce 1918 nepřineslo pro Romy zpočátku žádnou podstatnější změnu. Nadále se proti nim uplatňovaly rakousko-uherské právní normy. Nejvýznamnější z nich byl výnos vídeňského ministerstva vnitra ze 14. 9. 1888, který shrnoval dosavadní protiromská opatření. Týkal se vyhošťování Romů s cizí státní příslušností, vymezoval trestání a postrk kočovných Romů. Zákon upravoval také vydávání dokladů pro domácí Romy. V Uhrách bylo obdobné nařízení vydáno v mírnější podobě až v roce 1916.

Od počátku dvacátých let se začaly objevovat petice venkovských
obcí volající po přijetí zákona, který by dále omezoval pohyb Romů.
Výsledkem bylo nejen provedení soupisu Romů v roce 1925 (napočteno
celkem 64 938 osob, z toho 62 192 na Slovensku, 1 994 na Moravě, 579 v Čechách
a 79 ve Slezsku), jehož výsledky skutečný stav spíše podhodnocovaly
(podle odhadů žilo tehdy v Československu 70 až 100 000 Romů), ale především
přijetí zákona č.117/27 Sb. o potulných Cikánech ze dne 15. 7. 1927.

Vzorem pro tento zákon se stal francouzský zákon o kočovnících z
roku 1912 společně s bavorským zákonem "o cikánech a zahalečích"
z roku 1926. Československá úprava "cikánské otázky" patřila
k nejdůslednějším a byla ve 30. letech dávána za vzor na mezinárodních
kriminalistických konferencích. Iniciátorem přijetí zákona se stala
především agrární strana.

Na základě tohoto zákona byl během let 1928–1929 proveden soupis potulných cikánů, na základě kterého vystavovalo Ústředí pro evidenci potulných cikánů všem podchyceným osobám cikánské legitimace. V tehdejším Československu bylo do roku 1938 vydáno asi 36 000 cikánských legitimací. Prováděcí vyhláškou k tomuto zákonu byla stanovena místa se zákazem vstupu pro držitele cikánských legitimací (zejména Praha, Brno a některá lázeňská města).

Zákon o  potulných cikánech a z něj vyplývající nucená evidence postihla zejména skupiny českých, německých a olašských Romů. Provedený soupis zaznamenal především příslušníky těchto skupin, pro které bylo přirozené v té době v souvislosti s tradičním způsobem obživy vést polousedlý nebo kočovný způsob života.

Znění zákona a provádění nařízení v praxi vyvolalo již ve své době určitou kritiku.

"Dámy a pánové! Zákon o cikánech, který leží před námi, je nejen zákonem výjimečným, nýbrž zároveň protiústavním. (…) Podle tohoto zákona budou všichni cikáni skoro bez výjimky stigmatisováni jako zloději kuřat. Pan referent Viškovský prohlásil, že tento zákon musil býti vypracován, protože všichni cikáni – on tedy generalisoval – popírají práci, štítí se jí tedy a jsou líní," uvedla při projednávání zákona například Irene Kirpalová z Německé sociálně demokratické strany dělnické v ČSR.

Také z dnešního hlediska je zákon jednoznačně hodnocen jako diskriminační. Podstatné je si uvědomit, že tímto zákonem byli evidováni také obyvatelé, kteří nějakým způsobem vykazovali znaky osob žijících po cikánském způsobu, kteří ovšem nebyli Romové.

Naopak mnoho Romů jako cikáni z hlediska legislativy vůbec nežilo. V době první republiky, v kontinuitě předchozího historického vývoje, žila zejména na Slovensku a na Moravě většina romského obyvatelstva usedle. Usedlí slovenští Romové a maďarští Romové se uplatňovali ve společnosti jako žádaní drobní řemeslníci, a to zejména jako kováři, podkováři, dále například jako výrobci nepálených cihel, košíků a košťat, výrobků z kukuřičného šustí atd.

Historicky danou skutečností zůstává, že Romové nevlastnili, a tedy ani neobhospodařovali žádné větší pozemky a spokojovali se s vlastním pozemkem na bydlení.

Na druhé straně byla první republika dobou, kdy někteří Romové získali
střední i vysokoškolské vzdělání. Tomáš Holomek ze Svatobořic v
roce 1936 úspěšně ukončil studium Právnické fakulty Univerzity
Karlovy v Praze.

V roce 1926 byla založena první škola pro romské děti
v Užhorodě, kterou si postavili samotní Romové. Ve třicátých letech
vznikla hudební škola pro Romy v Košicích. Otázkám spojeným se životem
Romů se začali věnovat někteří čeští vzdělanci (indolog V. Lesný
a pedagog F. Štampach). I přes diskriminující zákon o potulných Cikánech
a další zákonná opatření byla zřetelná postupná integrace Romů
do společnosti, jež začala už v 19. století.