† 15. 2. 1998, Vrchlabí: Helena Biháriová
„Stejně tady všichni vědí, že ji zabila ta novinářka, co pro ni skočila. Kdyby zavolala hasiče, tak by se nic nestalo,“ říkají přesvědčeně dva padesátníci v občerstvení při čerpací stanici na okraji podkrkonošského městečka Vrchlabí, když se jich novináři třináct let po vraždě Romky Heleny Biháriové ptají na místo tragédie.
Mladá matka čtyř dětí tehdy potkala kousek od centrálního parkoviště opilou dvojici mladíků Jiřího Neffe a Petra Klazara, která jí nejprve častovala nadávkami a fackami, a pak ji strčila do ledového Labe rozvodněného po nedávné oblevě. Biháriová neuměla plavat a i přesto, že pro ni s nasazením vlastního života skočila novinářka Eliška Pilařová, se utopila. Její tělo hasiči našli až za dva dny.
Čeho se bojíte
Klidné, chladivé, mělké – tak dnes vypadá Labe v místě, kde se žena utopila. Z budoucího veletoku je ve Vrchlabí ještě jen několik málo metrů široká říčka. Bíla budova malé vodní elektrárny rozkročena nad řekou spojuje levý břeh se skaliskem posetým krápníky a pravý s parkovištěm pro lyžaře. „Takhle to tady tenkrát ale vůbec nevypadalo. Elektrárna ještě nestála, tady byl splav a kolem něj se do náhonu dostávala veškerá voda, právě tam přímo do toho silného proudu spadla,“ vysvětluje postarší manželský pár a dodává, že i zdatný plavec by měl problémy se z vody v pořádku dostat.
Biháriová ve vodě o teplotě tří stupňů Celsia bojovala o život podle pitevní zprávy až třicet minut. Tehdy osmačtyřicetiletá Pilařová, která na volání o pomoc přiběhla a okamžitě skočila do vody, ještě stihla zaslechnout její poslední slova: „Pomoc! Neumím plavat! Hodili mě sem!“ I když topící se ženu v jednu chvíli měla na dosah, na silný proud nestačila a sama skončila silně podchlazená na několik dní v nemocnici.
Jistota s jakou třináct let po činu stále někteří tvrdí, že za utopení ženy může Pilařová, je absurdní. Ale není se zas tolik co divit, když ji pár měsíců po činu přiživil sám tehdejší místostarosta Josef Pištora v rozhovoru pro Mladou frontu Dnes. „Přitom si dost lidí ve městě myslí, že tu Romku vlastně zabila ona. Byla to shoda náhod, ale kdyby tam ta ženská neskočila, kdyby šla domů, vždyť kousek od toho místa bydlí, a zavolala hasiče, tak dneska ta Romka žila. Nebyl by tady žádný humbuk a ti kluci a jejich rodiče by dnes nebyli nešťastní. To si myslí hasiči, já jim na to řekl: Tak proč to neřeknete nahlas, čeho se bojíte?
Hned po činu se česká společnost a s ní i média rozdělila na dva tábory. Jednu reprezentoval na začátku roku čerstvě jmenovaný ministr bez portfeje Vladimír Mlynář mající od počátku jasno, že jde o vraždu s rasovým motivem. Dvě stovky lidí, jež se v den pohřbu mladé ženy sešly na Staroměstském náměstí v Praze, aby vyjádřili svůj odpor k rasismu. A Sociální akademie, která zřídila konto na podporu čtyřem dětem Heleny Biháriové.
Druhá pak byla méně čitelná. Jednalo se především o způsob informování některých médií, která více než trestní rejstřík či politické sympatie pachatelů zajímala „čistota“ života oběti. O Heleně Biháriové se čeští diváci během následujících týdnů dozvěděli, že údajně poskytovala za úplatu sexuální služby, byla kapsářkou, dvě z jejich čtyř dětí byly na několik měsíců umístěny v kojeneckém ústavu, žila v rodinném domku, kde bylo hlášeno dalších 25 Romů, a její druh byl gambler. To vše především z úst nechtějících prozradit své jméno nebo nemajících žádné důkazy.
O dvou pachatelích se naopak fakt, že byli příslušníci hnutí skinheads, nikdy nezažil. A to ani poté, co to potvrdili soudní psycholog i jejich trestní rejstříky. Krajský státní zástupce Miroslav Antl pro veřejnoprávní Českou televizi během soudu v září 1998 uvedl: „Zejména obžalovaný Neffe má i opakované útoky, mimo jiné tam byl i nějaký konflikt s Romy i ten druhý spoluobžalovaný má již za sebou kriminální minulost, to znamená, že já ve své obžalobě uvádím, že je nutné k tomu přihlédnout, je to recidiva, dokonce speciální recidiva.“
Tato fakta však podle státního zástupce Antla na původní trestní kvalifikaci vraždy s rasovým motivem stále nestačila. A obvinění tak pro oba pachatele znělo vydírání s následkem smrti a výtržnictví.
Mělký Katan
Vystupování státního zástupce Miroslava Antla z Hradce Králové v případu Heleny Biháriové bylo od počátku kontroverzní. Antl, s pověstí neústupného a zkušeného žalobce, kterému regionální novináři přezdívali Katan, se do médií rád vyjadřoval dle svých slov hlavně proto, aby případ vrátil na objektivní cestu faktů, z které jí podle něj vykolejili někteří novináři a ministr Mlynář.
Trestní rejstříky pachatelů a jejich sympatie s hnutím skinheads byly na vraždu s rasovým motivem podle žalobce málo. Stejně tak poslední věta, kterou vmetl pachatel Neff podle svých slov oběti do tváře – že je špinavá, tak ať se umyje- i to, že ji donutil vstoupit do hluboké vody, kde ji topící zanechal.
O úmyslu vraždit podle Antla nesvědčí žádný důkaz. Podle české legislativy ale stačí i úmysl nepřímý (pachatel je srozuměn, že svým jednáním může způsobit smrt). Navíc ani ne tři měsíce před utopením Biháriové vrátili ke znovuprojednání Krajskému soudu v Českých Budějovicích ústavní soudci případ Roma Tibora Danhiela, který taktéž utonul po napadení skinheady v srpnu roku 1993. Už tehdy profesor pražské Právnické fakulty Ota Novotný upozorňoval na existenci judikátu, podle něhož lze za určitých okolností považovat za srozumění se smrtí i lhostejný vztah pachatele k následku jeho jednání.
Žalobce Antl dál trval na svém a politickou a mediální pozornost, kterou případ měl, nazýval „humbukem a honem na čarodějnice“.
„Stále platí základní poselství, které karvinský soud vyslal Romům: spravedlností si v této zemi nemůžete být jisti. Vždycky se najde vyšetřovatel, státní zástupce či soudce, který bude podle svého nejlepšího svědomí ochoten považovat surovou vraždu mladé ženy v ledové, divoké vodě za nešťastnou nehodu,“ napsal v reakci na rozsudky ve vraždách Tibora Danhiela, Heleny Biháriové a Milana Lacka v komentáři pro týdeník Respekt novinář Jindřich Šídlo.
Tehdejší ministr spravedlnosti Otakar Motejl ale neviděl důvod, proč podávat stížnost na rozhodnutí soudu, jako to před ním v případu Tibora Danhiela udělala jeho kolegyně Vlasta Parkanová. Tresty tak zůstaly nízké a kvalifikace samotného činu nezměněna. Přesto je dnes případ Heleny Biháriové zařazen do statistik rasových vražd.
Epilog
Pachatel Jiří Neffe byl odsouzen za vydírání s následkem smrti na osm a půl roku odnětí svobody.
Pachatel Petr Klazar byl odsouzen za výtržnictví na 15 měsíců odnětí svobody.
Státní zástupce Miroslav Antl je dnes senátorem bez politické příslušnosti, zvolený za ČSSD.
Elišce Pilařové udělil tehdejší prezident Václav Havel medaili za hrdinství.
Helena Biháriová byla pohřbena v severomoravské Opavě, odkud pocházela její rodina. Čtyři děti, které po její smrti zůstaly, vychovávají její rodiče.
