Dokument Cigarety a písničky: Když Romové z osad zpívají s neromskými hudebníky

Stovky starodávných romských písní nasbírala etnomuzikoložka Jana Belišová během svého dlouhodobého výzkumu na Slovensku. Setkávání se s romskými muzikanty ji inspirovalo k novému projektu – svedla dohromady romské a neromské hudebníky. O jejich spolupráci vypráví dokument Marka Šulíka a Jany Bučkové Cigarety a písničky. Není jen filmem o hudbě, ale také o toleranci, kreativitě, lásce a světě, ve kterém žijeme.

S Janou Belišovou si pro server Romea.cz povídala Anna Pivodová.

Jak Vás napadlo pustit se právě do takového projektu?

Za projektem vlastně není žádný promyšlený koncept. Byl to spontánní nápad: co kdyby se setkali muzikanti s romskými zpěváky? Seskupení vzniklo tak, že právě tito lidé do toho chtěli jít, projekt se vyvíjel velmi spontánně.

A jak jste dávala dohromady aktéry tohoto projektu? Proč jste si vybrala zrovna je?

Jako muzikoložka jsem se hodně vydávala do terénu. Poznala jsem tak spoustu romských zpěváků, z toho řadu opravdu talentovaných lidí. Výběr byl velmi subjektivní, ti lidé pro mě měli velké charisma. Zajímavostí je, že tito lidé, kteří žijí v osadách, velmi neradi chodí někam sami. Vybraní zpěváci si s sebou vždy chtěli někoho vzít, tu švagrovou, tu manžela, a tak vlastně celý ten tým vzniknul.

Kostel, který jste pro natáčení vybrali, jste asi vybírali na základě dobré akustiky. Proč zrovna evangelický kostel ve Slavkově?

Všichni ti Romové jsou z různých lokalit, muzikanti z Bratislavy a podobně, tak jsme hledali místo, kde bychom se všichni sešli, kde najdeme i ubytování a stravu. A akustika pochopitelně hrála roli taky. Dostala jsem na ten kostel tip od kamarádky, že všechny naše požadavky splňuje.

Jakým způsobem se v dnešní době tradiční lidová romská hudba šíří?

Romská hudba, alespoň tedy na Slovensku, je velmi proměnlivá. Ty písničky, které mě osobně před nějakými patnácti lety dovedly k zájmu o romskou hudbu, starodávné teskné písně, které zazněly i v dokumentu, dnes málokdo umí zazpívat, obzvláště tím archaickým způsobem. Jsou na ústupu, což je ale u folkloru přirozené. Romové na Slovensku nepřestávají zpívat, ale jde o úplně jinou vlnu písní, které vytlačí písně původní. Jsou to moderní písničky ovlivněné populární hudbou, slyšíte v nich stopy Cohena, Jacksona a dalších. Úplně specifickým stylem jsou pak kvazi gospely, toho je opravdu hodně. Pokud ale hledáte někoho, kdo umí zazpívat ty starodávné písně, musíte jít za starými lidmi.

A do jaké míry písničky z Vašeho projektu jsou ovlivněny moderní hudbou, třeba jazzem? Nebo jde i o písničky původní, starodávné?

Všechny ty písničky, které v projektu zazněly, jsme zařadili na základě iniciativy samotných Romů. Třeba tango, které zazní v dokumentu (Libertango od Piazzolly – pozn. red.), si hrál akordeonista sám pro sebe a oni se k němu přidali svým zpěvem. Některé nahrané písničky jsou ty starodávné, ale přišli s nimi zpěváci sami. Nikdo jim neřekl „toto se naučte, toto budeme hrát“. Oni si zpívali stále. Chvíli jsme nacvičovali, pak přišla přestávka, oddych. No a oni oddychovali tak, že si zpívali, co se jim zrovna chtělo. Zpívali, když pracovali, zpívali, když odpočívali. Některé z písniček jsme pak vybrali i na základě toho, co si prozpěvovali pro sebe během odpočinku.

Jaké jsou vůbec rysy starodávné romské hudby? Můžete je nějak popsat i pro laika?

Na Slovensku je známe třeba jako halgato, písně s maďarskými rysy. Jde o písně k poslechu, většinou smutné písničky o chudobě, o chorobách a nemocnicích, o smutku kvůli blízkým zemřelým, a hudebně jsou poměrně lehce identifikovatelné – jsou pomalé a tahavé, v rubatovém tempu. Tempo se ale hodně podřizuje zpěvákovi. Jak on to v tu chvíli cítí a prožívá, tak rytmus zpomaluje nebo zrychluje, a hodně se improvizuje. Je v podstatě nemožné stejnou píseň zachytit dvakrát úplně shodně. Zpěváci improvizují nejen v melodiích, ale i v textu, a častokrát si tu písničky upraví podle sebe právě podle své životní situace a do písniček si promítají svůj vlastní příběh. Vkládají do nich obrovské emoce, často se stává, že se zpěvák při zpěvu rozpláče.

Z jakého časového období tyto tradiční romské písně pocházejí?

Vzhledem k tomu, že navazují na to maďarské halgato, jejich stáří se odhaduje na nějakých 50 let, ale sem tam se stane, že se najde i nahrávka, která působí starší. Každopádně je opravdu těžké to určit, jelikož z dřívějška neexistují záznamy.

Jak reagovali zpěváci na hudebníky?

Oni se ti Romové s hudebníky znali už z dřívějška. Úplně poprvé ale setkání probíhalo tak, že se před nimi ostýchali a styděli. Naštěstí se k nám přidal Thierry (T. Ebam – africký umělec, který působí na Slovensku), s sebou přivezl bubny, každému půjčil jeden, udělala se bubnovačka, aby se všichni uvolnili. Postupně jsme se všichni oťukávali, snažili jsme se, aby každý dostal svůj prostor a nikdo nebyl potlačený, aby se všechny elementy nějakým způsobem mohly propojit.

Co následovalo po natáčení?

Proběhl koncert ve slavkovském kostele, kde jsme nahrávali. Ve Slavkově je velká romská komunita, takže se kostel tehdy zaplnil do posledního místečka. Měli jsme pak těch koncertů víc, byli jsme i v zahraničí. Projekt pak skončil, když jeden z úžasných zpěváků, Béla, zemřel. Tak jsme se odmlčeli, věděli jsme, že druhého takového Bélu nenajdeme. Každopádně ty koncerty byly dost náročné, každý z těch Romů bydlel někde jinde, takže se stalo, že jsme se nesešli třeba tři čtvrtě roku. Ale těch koncertů jsme odehráli odhadem tak čtyřicet.