„Dokud můžeš bez bázně hledět na nebe, dotud víš, že budeš zase šťastný.“ Před 70 lety zemřela Anne Franková

„Dokud to ještě existuje, přemýšlela jsem, a já to smím vidět, prožívat tento sluneční svit, to nebe bez jediného mráčku, nemohu být smutná… Dokud to ještě existuje a to bude asi vždycky, vím, že za každých okolností je na každý žal i útěcha… Zkus se také jednou, až budeš sám a nešťastný nebo mrzutý, podívat za krásného počasí z půdy ven. Ne na domy, na střechy, ale na nebe. Dokud můžeš bez bázně hledět na nebe, dotud víš, že jsi vnitřně čistý a že budeš zase šťastný.“

Anne Franková se tehdy dívala z půdy domu, v němž se už více než rok a půl skrývala před transportem do koncentračního tábora. Bylo jí necelých patnáct let. Byla vnitřně čistá, šťastná už nikoli.

Po prozrazení úkrytu ji čekala cesta do koncentračního tábora v Bergen Belsenu, kde 12. března 1945 zemřela na tyfus. Skončila v masovém hrobě. Jedna z mnohých, Židovka bez státní příslušnosti… Díky deníku, který si v úkrytu psala, a který zůstal uchován, se ovšem stala jedním ze symbolů holocaustu a jednou z nejslavnějších a nejobdivovanějších dívek a spisovatelek.

Tak ráda bych byla správná puberťačka!

Deník Anne Frankové vyšel už v 55 jazycích a prodalo se ho přes 25 milionů kusů, byl opakovaně adaptován do podoby filmů a divadelních inscenací. Z domu, kde se Anne s rodinou skrývala a Deník psala, se stalo muzeum, které každoročně navštíví téměř milion lidí.

Deník Anne Frankové je symbol, povinná četba, terč lidí, kteří zpochybňují holocaust a tedy i autentičnost Deníku… Je to ale taky skutečně úžasná, dobrá kniha – dospívající, nepochybně talentovaná dívka tu na pozadí masového vraždění, které se krůček po krůčku blíží k jejímu úkrytu, dokáže bezprostředně popisovat svou první lásku, konflikt s matkou, rozebírat své pocity…

Pohybuje se mezi strachem a panikou a pevnou vírou v lidi a dobrý konec, mezi naivitou, patosem a hlubokými postřehy, které si na ni možná předčasně vynucuje nepřirozená situace, v níž se ocitá.

Přibližně rok před smrtí Anne do Deníku zapsala: „Je většina lidí tak sobecká a lakomá? Nezdá se mi špatné, že jsem tu získala něco znalostí o lidech, ale už by to stačilo… Moc kážu, ale myslím si, že pokud tu zůstaneme ještě dlouho, bude ze mě vyschlá tyčka k fazolím, a já bych tak ráda ještě byla správná puberťačka!“

Nevzdávám se

Správnou puberťačkou se už Anne nestala. Ani spisovatelkou a novinářkou, což byl její plán pro dobu po válce. Nevzdávala se ale až skoro do konce. V jednom z posledních zápisů do Deníku můžeme číst: „To je tíha dnešní doby: ideály, sny, krásná očekávání se nemohou uplatnit, nebo je zasáhne nejděsivější skutečnost a naprosto je rozmetá. Je to zázrak, že jsem se nevzdala všech očekávání, neboť se zdají absurdní a neuskutečnitelná. Přesto na nich pevně lpím, navzdory všemu, protože ještě pořád věřím na vnitřní dobro v člověku.“

Ve starším zápise byla ale možná blíž realistickému pohledu na svět, který ji obklopoval: „Vidím nás osm v úkrytu, jako bychom byli kouskem modrého nebe, obklopeným černočernými dešťovými mraky. Kulaté ohraničené místečko, na němž stojíme, je ještě bezpečné, ale mraky se stahují stále blíž a kruh, který nás odděluje od blížícího se nebezpečí se stále zužuje. Teď jsme už tak těsně obklopeni nebezpečím a temnotou, že na sebe v zoufalém hledání záchrany narážíme. Díváme se všichni dolů, kde lidé bojují proti sobě navzájem, díváme se nahoru, kde je klid a krása, a jsme odříznuti hustou vrstvou, která nás nepustí ani dolů, ani nahoru, ale stojí před námi jako nepronuknutelná zeď, jež nás chce rozdrtit, i když zatím ještě nemůže. Nemůžu dělat nic jiného než volat a úpěnlivě prosit: Ó kruhu, kruhu, nesvírej se a otevři se pro nás!“

Prvotinu nepřekonala

Na konci loňského roku vyšla v českém překladu kniha židovského autora Shaloma Ausländera Naděje: Tragédie, kterou britský Guardian označila za jednu nejvtipnějších knih posledního desetiletí. Anne Franková v ní není symbolem, k němuž se vzhlíží s povinnou úctou a s obavou, aby se člověk nedopustil jakékoli nekorektnosti. Je součástí vtipného a hlubokého pohledu na posedlost holocaustem, strachem, minulostí, dějinami…

Židovský intelektuál Solomon Kugel najde Anne Frankovou na půdě venkovského domu, kam se kvůli větší bezpečnosti své rodiny přestěhoval z města. Anne přežila holocaust – uprchla z koncentračního tábora, našla úkryt u německé rodiny, která ji propašovala do Spojených států a následně předala další provinilé německé rodině, která přece nemohla Anne Frankovou vyhodit na ulici a musela ji poskytnout půdu svého domu.

Na ulici ji pochopitelně nemůže vyhodit ani Žid.

A tak Solomon Kugel shání pro Anne ty správné macesy a přihlíží, jak se tato stará, dost odporná a pragmatická žena snaží napsat román, který by překonal úspěch její „prvotiny“, tedy Deníku. S těmi 25 miliony prodaných výtisků to má opravdu těžké…

Anne Franková nemusí zůstávat ve strnulé podobě symbolu utrpení a vznešenosti. Co s ní dělá Ausländer je nepochybně nekorektní a pro mnohé snad urážlivé a za hranou dobrého vkusu, ale je to výborně napsané.

A navíc, je to stále téma, které sama Anne prožívala: Solomon Kugel se sám poohlíží po nějakém úkrytu, kam by se mohl s rodinou schovat, až „to“ zase přijde. Ví, že nemá šanci tomu čelit. Že v Osvětimi by nepřežil ani pět minut.

Že s tím, čím prošla Anne Franková, se prostě vyrovnat nedá. Nikdy.