Dana Moree: Václav Klaus mladší si plete hodnoty s ideologií
Schválně, co byste dělali vy: Jste zaměstnancem přepážky nejmenovaného oddělení, kde vnitřní předpisy zakazují vyplnit formulář za klienta. Jenže přijde babička, která se chuděra celá třese a tužku v ruce neudrží.
Anebo z jiného soudku. Každé ráno si nechávám kolo na hlídaném parkovišti. Jenže ejhle. Jednou se vracím a kolo nikde. Hlídač říká, že si ho už vzal manžel. Jenže doma je sice manžel, ale kolo ne. A tak se roztočí kolotoč výslech – ohledání místa činu – a nic. Je po radosti. Zkouším vyjednat s firmou alespoň nějaké odškodnění, jenže se to táhne a vleče. Že se ozvou a neozvou se, že se uvidí a nevidím nic. Po třech měsících se neudržím a řeknu, že to tedy asi budeme muset řešit razantněji, načež přijde firma s omluvou a návrhem. Na pojistku je škoda moc malá, zaplatí ji tedy hlídač, který má mizerných pár šupů, a to ze svého. Já si mám vybrat v rozmezí 4 000 – 6000 Kč. Co byste dělali vy?
A to je právě ono. Co mám jenom dělat a jak se rozhodnout? Taky cítíte, jak vás to táhne dvěma směry? „To není můj problém“, „měl dávat větší pozor“, „je to jeho zodpovědnost“…….ale zároveň tenký hlásek, který možná někde uvnitř říká, že je to celé složitější. Že kdybychom jeli v životě jen na to, na co máme právo, a co musíme dělat, protože to jsou naše povinnosti, tak by tenhle svět sice asi šlapal jako hodinky, ale nebyl by k životu. Ty hezké věci se často pojí k situacím, které – převedeno do ekonomického jazyka – dávají jakousi přidanou hodnotu. Dávají mi zakusit, že svět je něco víc, než jen holá existence, jejímž hnacím motorem jsou práva a povinnosti. Třeba blízkost druhého člověka, hvězdy na nebi, moment, kdy máme pocit, že je nám spolu dobře.
Jenže abychom dokázali najít odvahu k rozhodnutím, která tohle umožňují, musíme na to být trénovaní, musíme být zvyklí na situace, kdy se o vztazích a o těchto „přidaných hodnotách“ diskutuje.
Pan Václav Klaus ml. 5. září na serveru novinky.cz uveřejnil zamyšlení nad tímhle problémem. Tedy zamyšlení – ono je to plné takového hrubozrnného „ty vago a „tohle fakt ne“ apod. Jde mu o to, že na školách by se mělo učit a nemělo diskutovat o takových fuj věcech jako je environmentální nebo multikulturní výchova, protože je to jako za komunistů, kdy soudruzi diktovali, co si kdo myslet má. Jenže se zdá, že panu Klausovi uniká jedna zásadní věc. Diktování co si mám myslet a trénink v přemýšlení o tom, co mám dělat, abych se zachoval v konkrétní situaci správně, jsou totiž dvě odlišné věci. To první je ideologie a to druhé jsou hodnoty.
Napínavé na tom je pak právě to, že hodnoty předáváme, ať chceme nebo nechceme. Stačí dikce, tón hlasu nebo třeba jen pohled, jakým doprovodím slovo Evropská unie, neo-nacismus, Lety u Písku, Porg…..a každému je hned jasné, co si o dané věci myslím. Když se o těchto věcech, které vzbuzují vášně, nenaučí děti diskutovat už ve škole, budou pak v situacích, kdy se budou muset rozhodovat o ukradeném kole nebo i něčem složitějsím, tak trochu bezradní. Žádná soudružka jim to nenadiktuje a rozhodnout se musí sami. A to není vždy úplně jednoduché.
A na závěr prozradím, co se stalo s kolem a babičkou. Babičce paní formulář vyplnila, ale pšššt! A kolo? Nevěděla jsem si rady. Peníze jsem chtěla, ale strážného mi bylo líto. Radila jsem se doma s dětmi, které naštěstí chodí do školy, která dokáže vytvořit prostor i pro diskuzi o hodnotách. A dobrali jsme se k tomu, že soucit s hlídačem je nutné zakomponovat. A tak jsme se dohodli, že se s hlídačem o vzniklou škodu šábneme na půl. Z takového rozhodnutí vypadne sice na můj účet peněz výrazně míň, ale vyrobí to spokojenost a radost a ta je v životě často k nezaplacení – jako fakt vážně.
