Už jste někdy zkusili někomu pořádně vynadat např. v angličtině? Nebo zkoušeli vypočítat rovnice o dvou neznámých, vysvětlit, co je minulý čas nebo zařadit medúzu mezi láčkovce? Takové cvičení vřele doporučuji. Napadlo mě totiž po několika dnech práce ve skupince romských kolegů a teď již přátel, s kterými společně připravujeme divadlo utlačovaných na téma jaké to je být menšinou v menšině – v jejich případě gayem v romské komunitě.
Ale vezmu to hezky popořádku. Tento týden probíhá v Praze Prague Pride a organizace ARA Art přišla s nápadem uspořádat v rámci festivalu také workshop a následné představení o LGBT komunitě v Rock Cafe. Sehnat účastníky nebylo nijak obtížné – někteří přijeli až z Ostravy, jiní jsou z Prahy, ve skupince pracují lidé s výučním listem vedle operních pěvců. Práce je sama o sobě velmi zajímavá.
Hned první den jsme ale měli trochu nejistotu ohledně vyjadřovacích schopností dvou účastníků. Nějak mi něco nehrálo. Byli milí, hodní, vnímaví, ale jakmile se měli k něčemu vyjádřit, jako by měli v puse brambor. Začala jsem se obávat toho, že na scéně to nebude fungovat. To vše až do včerejška.
Lidé ve skupince si rozdali role a začali zkoušet bez nás. Z místnosti se ozýval jen hlasitý smích a hlasy, které mi byly povědomé, ale zněly nějak jinak. Když jsme se směli jít po nějaké době podívat na výsledky práce, nestačila jsem se divit. René – jeden z nemluvů – hrál matku, která reaguje na comming out svého syna. Byl to najednou jiný člověk. Velmi přesně frázoval, gestikuloval, ohromná slovní zásoba nenechávala prostor pochybnostem, že přesně ví, o čem mluví, a proč říká, to, co říká. S přesností chirurga popisoval realitu matky a roztáčel scénu na nejvyšší možné obrátky. Běhal mráz po zádech a slzy se draly do očí. Mezi Reném dříve a teď byl jediný rozdíl – teď hrál romsky – jeho mateřštinou.
Až s ním a v tom momentě jsme se zblízka dotkli toho, co jsme do té doby samozřejmě tušili, ale nedovedli si představit v plné hloubce. Čeština je pro Reného druhý jazyk a chtít po něm, aby do detailu vysvětlil své vnímání česky je jako chtít to samé po nás např. v angličtině nebo němčině. Jenže angličtina a němčina se cení a na existenci romštiny jako mateřského jazyka tak trochu jako společnost kašleme. Je to škoda. Romština je krásná a hrozně těžká.
Co s tím? Možná přemýšlet o tom, jak romštinu posílit tam, kde jsou lidé, pro které se jedná o mateřský jazyk. A možná si více představovat, jaké by to bylo, kdybychom se konečně naučili zařadit správně anglicky medúzu mezi láčkovce a další den na nás přišla paní učitelka s nezmarem hnědým.
A kdybyste se náhodou chtěli nad tím vším zamýšlet spolu s námi, můžete přijít ve čtvrtek 13.8. ve 20.00 hod. do Rock Cafe. René i ostatní tam budou hrát to, co zažili. A není toho málo.
