Píše mi kamarádka spolu-matka z jedné spřátelené školy celá nešťastná. Její děti konečně dostaly prima paní učitelku, jenže v tuto chvíli nesplňuje dostatečné kvalifikační předpoklady a musí si rychle doplnit vzdělání. Jestli prý nemohu poradit – byla by škoda o ni přijít. Slibuji, že se budu pídit, taková věc by přece měla být snadná. Navzdory tomu, že se občas někdy něco nepovede, je přece v poslední době systém nastaven slibně. Pro-inkluzivní opatření v legislativě nám mohou závidět i jinde ve světě a také podle mých informací závidí, různé inovativní školy rostou jako houby po dešti, rodiče se angažují a mají pocit, že se jich vzdělání týká, spousta neziskovek nabízí kupu zajímavých kurzů…
Doplnění vzdělání by měla být hračka. A tak volám kolegům na „peďáku“, s představou, že mi jen řeknou, kam se má dotyčná přihlásit. Jenže realita se ukáže mnohem složitější, než jsem si dokázala představit v nejdivočejší fantazii. Uf. Takže: Primární pedagogika je pětiletá, nelze ji tedy dostudovat od bakaláře výš. A jiná kvalifikace se moc nepočítá, protože podle nových předpisů nestačí na první stupeň. Tyhle dvě strohé informace vytváří zcela nový kontext toho, co už znám. Vyplývá z toho totiž pěkný mišmaš: v systému je nedostatek prvostupňových učitelů, kteří mají adekvátní kvalifikaci; je tam ale dost učitelů, kteří chtějí učit na prvním stupni a jsou ochotni si kvalifikaci dodělat; jenže není kde.
A teď se pojďme podívat z hlediska státu. Ten chce zlepšit školství – a také na tom dělá. Jenže k tomu samozřejmě potřebuje dost kvalifikovaných pedagogů a tak řekne, že by měli mít učitelé pořádnou školu. Jenže jaksi – chybí převodovka: motivovaní a šikovní z jedné strany nemají jak získat potřebný papír na straně druhé.
Od jednoho německého kolegy jsem se naučila takový malý fígl na situace, které se jeví příliš komplikovaně. Vždycky říká – zkuste to vysvětlit osmiletému dítěti. A tak tenhle trik zkouším aplikovat. Je to, jako když jedna parta chce hrát třeba hru Bantu a nemá lidi. Má ale pravidla. Druhá parta má lidi, kteří chtějí hrát, ale nedostala papír s pravidly a příslušné povolení. A ty dva tábory říkají, že to nejde dohromady, protože spolu hrát nemohou. Co bychom takovým dětem asi řekli? Předpokládám, že bychom je postavili do latě. Jedni by dostali papír, druzí by měli parťáky a jelo by se. A všichni by byli spokojení.
Zdá se, že by to celé tedy nemělo být tak složité. Jediné, co chybí, je nějaký převodník nebo mezičlánek. Nějaký prima kurz na rok, který by učitele nadchnul nejen pro inkluzi, ale i pro další metody a styly výuky, které se hodí na prvním stupni. To by přece nemělo být tak složité – stačilo by dát dohromady lidi z vysokých škol, ministerstva školství, zástupce učitelů a ředitelů a domluvit se na tom, že takový kurz nutně potřebujeme a jak má vypadat. Zájemců by bylo spousta. A těch lidí, kteří by se rádi zapojili na straně těch, kdo ho chystají, také. Jenže to má jeden zásadní háček – nic se neděje. Proč? Vždyť to celé docela spěchá!
A víte, co zatím dělají učitelé, kteří navzdory tomuhle všemu chtějí učit, protože je to baví? Někteří přes týden učí a o víkendech pokorně nastoupili na pětileté studium. Po mnoha letech praxe se učí didaktiku a vše ostatní od začátku! Nebo jsou borci, kteří zjistili, že kdesi v Bánské Bystrici, Wroclawi, Liberci anebo kde ještě to snad jde zvládnout za kratší dobu, než je pět let. A tak hodiny a hodiny dojíždí, přípravy na pracovní týden si dělají v autobuse, vlaku, který si sami z mizerných učitelských peněz zaplatí. Nestálo by ale za to trochu jim zjednodušit život? Nemohli bychom prostě zajistit, aby si měli kde vzdělání rychle a důstojně doplnit? Aniž by museli zakoušet systém, který z profíků zase dělá začátečníky? A neměli by se v tomto bodě vzchopit i vysoké školy, které by svoji autonomii mohly možná také podřídit potřebám státu, učitelů a hlavně dětí?
A celá věc má ještě jeden rozměr. Otázka je, jestli se učíme pro to, abychom se něco naučili, nebo kvůli tomu, abychom na konci tohoto běhu mávali papírem s požadovaných razítkem. To, co systém nabízí podle všeho teď, je ta druhá varianta. Ale pokud se chceme jako země v oblasti vzdělávání opravdu posunout, potřebujeme zoufale tu první.
Trochu se stydím známé napsat, co jsem zjistila, připadá mi to šílené. Mám jí navrhovat, aby jezdila studovat do Bánské Bystrice nebo Wroclawi? To je přece k smíchu! Ale co tedy jinak?
Moc se omlouvám kolegům z vysokých škol. Jestli někde nějaká možnost jak důstojně dostudovat, existuje, a unikla mi, tak sláva a sem s ní. Jen to prosím někde publikujte, mně se to dohledat nepodařilo. A co teprve ti učitelé, kteří se celý den starají o bandu dětí a po večerech shánějí, jak splnit kvalifikační předpoklady?
