Určitě takové lidi taky znáte. Představte si rodinou idylku – velký dům, otec
právník, matka učitelka, dvě dcery vysokoškolačky….. Jenže zároveň despotický
otec řve při nedělním obědě jak na lesy, mlátí svoji dvacetiletou dceru novinami
po hlavě a ječí, že je dement a o jejím příteli vyřvává, že je parchant….Nebo
paní, která začne být hrubá na sestřičku v nemocnici, když ji chce ošetřit. Tedy
hrubá, to je slabé slovo. Nejdřív jí nepodá ruku a pak ječí, že „tohle na mě
šáhnout nesmí“. A tak dále. No zkrátka, všichni si umíme představit
nevychovance, kteří nemají pod kontrolou vlastní emoce.
Co je na nich ale tak zajímavého, že má cenu se o nich bavit hned v prvním
lednovém týdnu? Ona totiž jejich agresivita neuvěřitelně přitahuje pozornost. Má
obrovskou energii, která jako by neumožnila si jich nevšímat. I když je přece
dopředu jasné, že takovéhle dospěláky už převychovat nejde. Jsou moc zaťatí, moc
přesvědčení, moc zaposlouchaní do vlastní negace všeho, co se jim zrovna dostane
pod ruku. Potřebují se takhle hecovat, jinak by byl život příliš fádní…..
Neuvěřitelné je, že tuhle energii přitahují i v divadle, kde je cílem změnit běh
událostí. Obě výše zmiňované scénky jsou z představení divadla utlačovaných, o
kterém už Romea psala, jenže v kontextu událostí posledních dnů na ně musím
znovu a znovu myslet. Lépe řečeno, na své překvapení z toho, že přestože je
dopředu jasné, že změna v ději musí nastat přes jiné lidi a jiné scény, diváci
se znovu a znovu pokouší přesvědčit agresivního rasistického otce a nevychovanou
pacientku, nedá jim to, jsou fascinování tím, co ti dva vysílají za energii,
chtějí si to s nimi rozdat. Proč? Prostě proto, že negativní zprávy jsou jako
černé díry – vcucávají nás. A někdy už nevyplivnou….
Proč to všechno píšu? Před vánoci jsem dostala z redakce Romey námět na
ohlédnutí za minulým rokem, jenže já se to bála napsat. Ve výčtu, který měl
autorům pomoct se rozepsat, byly události jako změny v Agentuře pro sociální
začleňování, nepovedená novela zákona o sociální nouzi, zpráva ze školní
inspekce….všechno veskrze negativní zprávy a já se s tím nějak neuměla
vypořádat. Bylo jasné, že tyhle velké věci nepřebiju svými malými radostmi: z
toho, že pracuji na fakultě, která podporuje studenty, kteří jezdí pomáhat
uprchlíkům, z toho, že spousta našich studentů pomáhá ve svém volném čase
monitorovat situaci na hlavním nádraží, že se v Rock Cafe tolikrát podařilo
vytvořit prostor pro setkání Romů a ne-Romů a všech dalších „těch“ a „ne-těch“.
Že si po představení lidé spolu povídají na baru a přemýšlí, jak to na světě
změnit…. Že se podařilo společně se na Divufestu rozhořčit a vysmát všem
hostinským a barmanům, kteří nepustili mé kolegy na kafe ani do jedné restaurace
v okolí divadla D 21 jen proto, že byli hnědí….Zkrátka jsem při snaze napsat
bilancující článek prožívala to samé, jako diváci na představeních v Rock Cafe –
negativní velké zprávy byly jakoby silnější, než můj pocit, že se v minulém roce
podařila spousta drobností, které mi zkrášlují každodenní život, protože se
týkají lidí, s kterými se mohu potkávat, povídat si….a že přibývá míst, kde
spolu něco normálně tvoří Romové a ne-Romové a jiní „ti“ a „ne-ti“.
Jenže co když je to v životě stejné, jako v divadle utlačovaných? I když
rasistický otec a hašteřivá pacientka přitahují pozornost (což taky chtějí), tak
věci se dopředu pohnou díky humoru, kreativitě a odvaze vedlejších postav, díky
tomu, že zauvažujeme o tom, jak se dané situaci vysmát, jak začít jako Saturnin
házet koblihami nebo jak proměnit bubáka z Harry Pottera v něco, čím ho naprosto
zesměšníme. Není možné se bubákům nesnášenlivosti postavit právě s pomocí
humoru, nadsázky, parodie? Třeba je to celé ještě trochu jinak….
A tak se na závěr přiznám k tomu, že jeden bubák v mých očích splasknul při
čtení dnešních Lidových novin. Moji milí bubáci z White Media, nesmírně vám
děkuji. Díky vašim aktivitám v posledních dnech výrazně vzrostla moje naděje, že
tohle už si stát opravdu líbit nenechá – ať už máte servery v Americe nebo
jinde. S Vámi pane premiére hluboce soucítím, taky mě naštvalo, když mi dělali
to samé a to nejsem politik a můj facebook je v porovnání s premiérovou
schránkou jen malá plotička. Ale i tak. Není vlastně skvělé, že před zákonem
stejně jako před White Media jsme si všichni rovni? A nemůžeme se např. společně
rozhodnout, že už si to nenecháme líbit, že přece nejsme bezbranní? A společně
se zamyslet, jak tohohle bubáka nechat splasknout? Já mám např. spoustu fantazií
o tom, jak by mohlo takové splasklé White Media monstrum vypadat….
Já vím, už to slyším, zase ti optimisti atd. Tak na závěr trochu vážně. Všichni
víme, že hrubost, agresivita, rasismus, atd. přitahují více energie, než malé
drobné radosti, stejně jako ty černé díry. V médiích i v životě. Ale to pravé
kouzlo spočívá v tom, že když se téhle energii postavíme, zjistíme, že nejsme
bezmocní. Rasismus sice samozřejmě nezmizí, ale jedno prozradit můžu. Hrozně se
bojí všeho dobrého, co se podaří. A bojí se toho i ti, kteří jsou teď např.
kolem serveru White Media.
