Bylo, nebylo, byly jednou dvě zahrady, které spolu těsně sousedily, protože je vlastnili dva bratři. Jeden byl hlučný, trochu hulvát, a měl srdce dobráka, druhý byl chytrý nabob a měl dobrou vyřídilku. Jako malí se měli rádi, ale v dospělosti se jejich cesty rozešly. Zahrady byly dlouho propojené, hranice mezi nimi nebyly potřeba. Až jednou…
Bratři rostli, pořídili si děti a manželky a také tchyně. Bratr hulvát měl tři dcery, bratr nabob měl dvě děti – kluka a holku, a tchýni, která nenáviděla celý svět a nejvíc sebe sama. Děti rostly a chtěly si spolu hrát. Jenže to se tchýni nelíbilo. A protože měla vztek na celý svět a pohled na tlupu šťastných dětí by jí ohrožoval, rozhodla se, že tomu musí za každou cenu zabránit. Že si děti hrát nebudou. A tak donutila bratry, aby mezi zahradami vysázeli rybízové keře místo plotu, který by byl moc pracný a nápadný. A když keře povyrostly, byly prohlášeny za závaznou hranici. A děti směly jen k nim – jedna parta z jedné strany a druhá z druhé, ani o krok dál. Hrát si spolu nesměly. Až jednou.
Jednou se prostořeká dcerka bratra hulváta osmělila a zákaz překročila. Prostě se jednoho dne sebrala, došla k rybízům, překročila respektovanou hranici a kráčela zakázaným územím až ke tchýni, která se na ni nevěřícně dívala. Všechno se zastavilo a posléze se zastavilo i odvážné děvče. „Ahoj, nemohli bychom si všichni dohromady hrát?“ Postavila se před tchýni a zespodu se jí směle podívala do očí. Bylo ticho, nikdo ani nedutal, čas se zastavil. Tchýně na ni zírala, pokrčila rameny a řekla: „pro mě za mě.“ A aby se nemusela dívat na svojí porážku, zalezla s kafem dovnitř. Bylo vyhráno. Děti prolomily ticho a nadšeně křičely, vítr zase začal foukat a ptáci zpívat, všechno běželo jako dřív. Jen život na těch dvou zahradách se radikálně změnil.
Namísto respektovaného nepsaného zákazu spolu děti začaly hrát „vybijku“. Bývalá hranice sloužila jako střední čára – alespoň bylo jasné, kde je polovina hřiště. A bylo to.
Jak souvisí tenhle příběh – který se a propos opravdu stal – s naší aktuální situací? V celém příběhu jsou podle mě dva zajímavé momenty. Kde našla jedna z holčiček odvahu zákaz porušit a tchýni konfrontovat? A proč to tchýně dělala?
Jednou jsem se zeptala skupiny knihovníků na to samé. Modelovali situace, kdy zažili hate speech – tedy někoho, kdo se k nim nebo jinde na veřejnosti k někomu jinému choval nenávistně. A ptala jsem se – proč to ten člověk vlastně dělá? Knihovníkům se zablýsklo v očích a začali ze sebe sypat nápady: „mstí se za něco, co se jim stalo, jsou naštvaný na život, třeba je ráno rozčílila manželka, někdo jim ublížil, když byli malí, nemají se na světě dobře, hledají hromosvod, na nikoho jiného si netroufnou, někdo je šikanoval“.
No jasně, takhle nějak to bylo i s tou tchýní. Na světě se jí nedařilo dobře. Máma jí umřela, když byla malá, jako velká se rozvedla, zůstala sama, byla naštvaná, že se jí jediná dcera brzy provdala a nějak jí štvalo, že by se ti, kdo žili v její blízkosti, mohli mít lépe, než ona. A tak to zařídila tak, aby to nešlo. Např. banálním zákazem, který ovzduší a chuť do života spolehlivě kazil.
A co ta malá holka? Ta brzy pochopila, že absurditě je možno čelit normalitou. Zákaz, aby si sestřenice spolu nesměly hrát, je tak absurdní, že se lze zcela normálně zeptat, jestli by nešel zrušit. Tchýni nakonec nepřesvědčil argument, ale veřejný a automatický požadavek normality – je přece normální, aby si spolu děti v jedné rodině, hrály, ne? A lze se na to zeptat, dokonce se na to lze zeptat veřejně. A to prostě ta malá cácorka udělala. A ve svých devíti letech porazila jeden hloupý zákaz vedený čirou nenávistí.
Pro mě má tenhle příběh adventní charakter. Kolik nesmyslných zákazů, které nás vedou k tomu, že si spolu nehrajeme, posloucháme? A kdo ty zákazy dává? Kdo říká, že to nejde a proč? Možná jsou na tom všichni ti „hejtři“ podobně, jako ta nebohá tchýně. Prostě jsou naštvaný na svět. A naděje letošního adventu je pro mě spojená s odvahou té malé holky.
Bylo by prima, kdybychom dokázali proti absurdní nenávisti stavět obyčejnou otázku – nemohli bychom si spolu hrát? Když se takhle úplně normálně zeptáme, tak je přece logické, že odpověď je nasnadě. Nejen hrát, můžeme podnikat i spoustu jiných zábavných věcí. Ploty z rybízu jsou dobré na to, aby se z nich udělala marmeláda na zimu. K ničemu jinému. A tak bych nám k letošnímu adventu chtěla popřát málo plotů a hodně odvahy malých holek a kluků.
