Co trápí Romy v Zakarpatsku? Mobilizace, hlad a policie!

O každodenním životě Romů v ukrajinském Užhorodu a okolí, o jejich řeči,
identitě a obavách, vztazích ke gádžům, lásce k Bollywoodu i o nové vlně
romských uprchlíků do Británie s maďarskými pasy jsme si povídali s romistou
Michaelem Beníškem.

Právě jste se vrátil z Užhorodu. Jak si dnes Romové v Zakarpatsku na západě
Ukrajiny žijí, co je aktuálně nejvíc trápí?

Romy trápí nemálo věcí, například problematické vztahy s institucemi. V Užhorodu
a okolí jsou pro Romy problém místní policisté a lokální úřady. Policisté Romy
na ulici často bezdůvodně chytí a odvedou na stanici, tam je zmlátí a zase je
pustí. Kdykoli se někde něco stane, nějaký incident, ať už je z něj podezřelý
nějaký Rom, nebo není, policie se okamžitě zaměří na Romy a začne dělat zátahy v
romských osadách. Kromě policie mají často problémy s úřady při vydávání
dokumentů, s představiteli moci, kterým říkají „raja“, pánové.

A jak říkají policistům?

Ty názvy jsou různé. V Užhorodu říkají Romové policistům „kurdune“, což je
docela vulgární, je to odvozeno od slovesa kurel „souložit“. A ve
vesnicích v okolí jim říkají „mujale“, což je odvozeno od slova muj „pusa“. Tak
říkají policistům i Romové v některých slovenských lokalitách.

A co vztahy s ukrajinskou většinou, s gádži?

Vztahy s běžnými gádži, s nimiž přicházejí do styku obecně problematické nejsou.
Existují běžně přátelské kontakty mezi gádži (většinou ze stejné sociální
vrstvy) a Romy, chodí spolu do hospod, přátelí se a vzájemně si pomáhají. Dá se
říci, že většinou jsou korektní.

Jak je to s prací a diskriminací Romů? Zaměstnávají místní Romy bez problémů?

S prací je na Ukrajině velký problém, tu často nemají ani gádžové. A u Romů je
nezaměstnanost obrovská. Aby měl nějaký Rom stabilní zaměstnání, to je vyloženě
výjimečné. Je ale poměrně běžné, že když gádžové potřebují doma s něčím
vypomoci, třeba posekat trávník nebo umýt auto, řeknou Romovi ze sousedství a
dají mu za to nějaké peníze.

A jak je se školami?

Na zakarpatské Ukrajině existují speciální romské školy, určené pouze romským
dětem, které fungují na etnickém základě, ne jako u nás zvláštní nebo praktické
školy, které jsou definované jako školy pro mentálně postižené. Toto jsou běžné
školy, ale pro Romy. Jedna z nich byla v Užhorodu založená už za československé
první republiky, v roce 1926. Ne všechny romské děti ovšem navštěvují specificky
romské školy, přihlášení dítěte do romské školy je dobrovolné a záleží na
rozhodnutí rodičů. Někteří romští rodiče odmítají svoje děti dát do
segregovaných škol, jiní si naopak pochvalují, že jsou děti „mezi svými“. Když
nedávno chtěly úřady jednu romskou školu částečně omezit, tak se proti tomu
rodiče dokonce bouřili.

Učí se tam romština?

To je právě problém, protože ti učitelé jsou gádžové a romsky zpravidla neumějí.
Na druhou stranu učitelé, už tím, že pracují v romské škole, mají k těm dětem
jiný vztah. Když třeba dítě nepřijde na vyučování, učitelka běžně zajde k němu
domů, vyptává se, co se děje, a třeba se stává, že prší a nějaké dítě nemá boty,
tak mu učitelka ty boty donese, aby mohlo do školy dojít. Jedna bývalá ředitelka
romské školy, paní Jevgenija Navrocká, se už dlouhá léta angažuje v romském
aktivismu a funguje i jako novinářka zabývající se právě romskými tématy. Ale
třeba ve městečku Perečín, které je severně od Užhorodu, romská škola pro děti z
místní osady není a údajně se to promítá do horší docházky dětí, která se
projevuje i tím, že v Perečíně je mezi Romy, a zvláště pak ženami, v osadě velká
negramotnost.

Když se řekne zakarpatská Ukrajina, mnoha lidem se vybaví romská hudba, film
Cikáni jdou do nebe nebo třeba kapela Gogol Bordello. Nakolik je ta tradice
živá?

Ve většině rodin se hudba konzumuje už jen pasivně, prostřednictvím nějakých
nosičů, nicméně stále existují i romští hudebníci ať už profesionální anebo
amatérští. Populární je romská hudba slovenská, třeba zpěvák Kajkoš nebo
hudebníci z Pavlovců nad Uhom, ke kterým mají užhorodští Romové příbuzenské
vazby, dále hudba ruských Romů, a potom je tam nesmírně populární indická hudba,
hlavně Bollywood. Indie je obecně velmi populární mezi tamními Romy, tamní
Romové se skrze hudbu a filmy s indickou kulturou částečně identifikují, znají
herce, zpěváky, tanečníky a vzájemně se půjčují a vyměňují filmy i CD s
písničkami. Podle mě to souvisí mimo jiné s tím, že Indie byla coby spřátelená
země v Sovětském svazu velice popularizovaná.

Vy jezdíte mezi zakarpatské Romy už několik let kvůli lingvistickému výzkumu
jejich dialektů. Jakou romštinou vlastně mluví a jaká je jejich identita?

Na Zakarpatské Ukrajině má většina Romů za mateřský jazyk maďarštinu, ale
například v Užhorodu a několika lokalitách v jeho okolí Romové mluví dialekty
severocentrální romštiny, kterými mluví i Romové na východním Slovensku. Místní
Romové mají totiž silné příbuzenské vazby na Slovensko. Ty byly částečně
zpřetrhané po 2. světové válce, kdy se Zakarpatsko stalo součástí Sovětského
svazu, ale v některých rodinách jsou pořád živé.

Co se identity týče, je třeba
vzít v úvahu, že celá oblast Zakarpatska měla pohnuté dějiny a za posledních sto
let byla součástí několika různých státních útvarů: Uherska,
Československa, za války Maďarska, pak SSSR, a teď Ukrajiny. A s každým
politickým zvratem se měnil úřední jazyk, společenské klima i obyvatelé,
takže Romové se vyloženě neidentifikují s žádným z těch národů. Zatímco třeba na
Slovensku o sobě Romové můžou běžně tvrdit, že jsou Romové a zároveň i Slováci,
tak v Zakarpatsku je to daleko složitější a identita je velmi vázána na kontext.
Romové o sobě mluví jako o ukrajinských Romech, když zdůrazňují státní
příslušnost, jako o slovenských Romech, když zdůrazňují svoje vědomé vazby na
Slovensko a historii, zatímco když jedou do jiných částí Ukrajiny,
často se identifikují jako maďarští Romové, protože žijí blízko Maďarska a vedle
maďarského obyvatelstva. Ta jejich identita je dosti komplikovaná a
mnohovrstevnatá

Jak vnímají současnou politickou situaci na Ukrajině?

Většina Romů patří do té nejnižší socioekonomické vrstvy a jejich situace se
výrazně zhoršila nejdříve po vzniku samostatné Ukrajiny a potom velice citelně
nyní, jako důsledek války. Proto většinou cítí nostalgii po sovětském období,
kdy měli práci, klid a relativní dostatek, a ani diskriminace nebyla tak silná
jako dnes. S tím souvisel i jejich dobrý vztah k Rusům jako k etnické skupině,
který býval lepší než k Ukrajincům. To se ovšem hodně změnilo po posledních
událostech, kdy Rusy – patrně také částečně pod vlivem ukrajinských médií –
chápou jako hlavní viníky války a související krize. Padá hřivna, všechno se
zdražuje, platy i dávky chodí běžně až s několikaměsíčním zpožděním, Romové žijí
v nouzi a momentálně za to dávají vinu ruské agresi. Na západě země je taková
atmosféra, že lidé jsou semknutí a Rusko se prezentuje jako úhlavní nepřítel,
kterému se Ukrajina brání a o tom se nevede žádná diskuze.

V ukrajinských médiích se objevilo, že v romských osadách se dokonce pořádaly
sbírky na podporu armády? Jak to bylo?

Ano, to mně přišlo z počátku velmi absurdní až cynické, protože chudoba je tam
mezi Romy až děsivá. Romové běžně několik týdnů přežívají doslova bez kopějky.

V lepším případě dostanou možnost nárazové práce, příbuzní vypomůžou, půjčí si
nebo celý týden jedí třeba suché brambory. Když dostanou plat nebo dávky, tak to
během dne padne na splácení dluhu, nákup pytle brambor, uhrazení účtů za plyn a
elektřinu a pak už nemají nic. Půjčují si, buď u Romů, nebo ti, kteří mají
práci, v bankách, pak to ale nejsou schopni splácet, takže mnohdy končí ve
vězení.

A jak tedy mohli přispívat na armádu?

Ty sbírky organizují místní romští aktivisté, kteří chodili po Romech a vybírali
drobné. To je třeba vidět v širších souvislostech. Romové žijí v momentálně
vyhrocené společenské atmosféře a romské elity si uvědomují., že, pokud chtějí
Romové nějak přežít, musejí jít s davem, ukázat, že Romové jsou s Ukrajinci na
jedné lodi. V těch sbírkách tedy vidím pragmatickou snahu vyjít vstříc gádžům,
vyslat signál o tom, že Romové jsou loajální Ukrajině. Kdyby totiž došlo v tomto
směru k pochybnostem, Romy by to ve stávající atmosféře naprosto zničilo. A je
to i signál sílícím nacionalistickým kruhům, že Romové jsou proukrajinští. K
tomu také zřejmě směřovala medializace té sbírky.

Nakolik je reálná hrozba radikálního nacionalismu?

V Užhorodu a okolí Romové na vlastní kůži ukrajinský nacionalismus nepociťují,
nedochází k etnickým pogromům, útokům v podobě házení zápalných lahví
neonacistickými skupinami, jak to známe např. z Česka nebo Maďarska. Momentálně
má ukrajinský nacionalismus úhlavního nepřítele v Rusech, ale je samozřejmě
otázka, kdo přijde na řadu pak. Naopak na Haliči ve Lvovské oblasti, kde jsem
rovněž dělal terénní výzkum, je hrozba radikálního nacionalismu pro Romy reálná.
Tam byli Romové za druhé světové války masově vyvražďováni příslušníky
Ukrajinské povstalecké armády, tzv. „Banderovci“, a potomci těch, co přežili,
tuto zkušenost udržují v rodové paměti. Dnes jsou na Haliči běžné sochy Bandery
v nadživotní velikosti, hlavní třídy pojmenované po Banderovi, na zdech
nacionalistické nápisy a nacionalisticky smýšlející Ukrajinci tam mnohdy
otevřeně dávají Romům najevo, že jsou nežádoucí. Takže ve Lvovské oblasti se
Romové s nacionalismem setkávají, ale v Zakarpatsku to není tak patrné, alespoň
prozatím. Já osobně vnímám nacionalismus jako velkou hrozbu, nejen na Ukrajině,
ale i v Maďarsku, na Slovensku, všude je na vzestupu krajní pravice a z toho mám
obavy.

Co je pravdy na tom, že se mnozí Romové ze Zakarpatska snaží kvůli kritické
sociální situaci z Ukrajiny odejít?

To je skutečně aktuální, zejména v souvislosti s rozhodnutím Maďarska vydávat
pasy etnickým Maďarům, kteří žijí na území tak zvaného „Velkého Maďarska“. Na
Zakarpatské Ukrajině takto bylo rozdáno údajně už více než 90 tisíc maďarských
pasů. To začalo být mezi Romy nesmírně populární, tím spíš, že většina z nich
skutečně maďarštinu používá. Takže stačí, aby přišli na maďarský konzulát, vzali
si s sebou doklady o místě narození rodičů a prarodičů, absolvovali pohovor s
úředníkem a mají pas, na který mohou volně vycestovat do zemí EU, zatímco na
ukrajinský pas by museli mít vízum. Když se bavíte s tamními Romy, řeknou vám,
že většina z nich, kdyby mohla, tak by z Ukrajiny odešla. Momentálně i proto, že
se bojí mobilizace a nasazení do války. Většina takto emigrujících Romů pak
odchází do Velké Británie. A to jen díky maďarským pasům.