CINA Emil 1947 (Praha, ČR) – 2013 (Praha, ČR)

Emil Cina se narodil a celý život prožil v Praze. Jeho rodina pocházela ze

Slovenska, kde vlastnila zemědělské statky a živila se prodejem dobytka. Po

válce odešla do Čech. Vyučil se frézařem v závodu Auto Praga a po návratu

z vojny, kde působil jako tankista, pracoval dvacet let po boku otce jako řidič

v pražských Uhelných skladech. Od 90. let byl zaměstnán v Českém rozhlasu

Regina jako správce budovy, od roku 1992 se jako redaktor a moderátor

podílel na vysílání pořadu pro menšiny „Klub dorozumění“. V roce 2002 se

vrátil k práci správce, v níž setrval až do důchodu.

Po roce 1989 se začal věnovat psaní romské poezie a prózy, jež publikoval

v romských periodikách (Amaro lav, Romano gendalos, Nevo romano gendalos,

Gendalos). V letech 1994–96 působil jako redaktor v časopisech Romano

gendalos, Nevo romano gendalos a Gendalos, kde se věnoval zejména tvorbě

pro děti, romskému jazyku a překladům z romštiny do češtiny (a naopak),

často ve spolupráci se svojí ženou Věrou.V pozdějších letech spolupracoval

s romskými tiskovinami Romano hangos či Romano voďi.

V roce 1997 získal dvě ocenění za své básně a prózu pro děti na Mezinárodní

soutěži romské umělecké tvořivosti Amico Rom v italském Lancianu.

Výbor z jeho básní a próz vyšel v 9. Bulletinu Muzea romské kultury (2000).

Je autorem několika veršů v romské čítance Amari abeceda, již sestavila

Milena Hübschmannová. Jeho tvorba byla zařazena do sborníků Legendy,

balady a romance národů (2002), Devla, devla! (2008) či do sbírky Otcův

duch a jiné pohádky romských autorů (2012). Publikována byla i na serveru

Romea.cz a v měsíčníku pro světovou literaturu PLAV – čísle věnovaném

literatuře Romů. Vytvořil české a romské texty ve fotografické publikaci Ibra 

Ibrahimoviče O školara/Školáci (2005). Do romštiny přeložil knihu pohádek

Ludvíka Středy Duhový most. Do češtiny převedl film Emira Kusturici Černá

kočka, bílý kocour. Na motivy obrazů benediktinského mnicha Lukase

Ruegenberga napsal povídky ze života Romů na Slovensku, jak jej poznal za

svých návštěv u příbuzných. Staly se podkladem pro texty německé knihy

Ivan a Dominik (2010).

Kromě zahradničení se do konce svého života věnoval psaní, neúnavně propagoval

romštinu zejména u mladé generace, apeloval na obnovení její tradiční

role mezi Romy a účastnil se příležitostných literárních sešlostí.

Je tomu už pár let, co se mi o Vánocích stala tato příhoda. Rád si na ni vzpomenu. A teď ji budu vyprávět i vám. 

Na Štědrý den jsme s manželkou vstali brzy ráno. Žena hned spustila, co všechno musí připravit, a já tak docela nechápu, co po mně chce. Jen slyším samé ‚ty jdi tam a já jdu sem‘. Vánoční stromek už stojí uprostřed místnosti a čeká, až ho ustrojíme. Nevíme, kde nám hlava stojí, když vtom slyšíme zvonek u dveří. Jdu se podívat, docela zvědavý, kdo to k nám může tak brzy ráno přijít. A koho nevidím? Zdeněk, kamarád, kterého znám už několik let, mi hned u dveří říká: „Ahoj Emile. Nic mi nejede z Prahy do Manětína (u Plzně), doma mě už čekají.“ Hlavou mi proběhla pochybnost, nějak se mi nechce mu věřit, vždyť autobusy a vlaky jezdí    i dnes, ale přesto mu nemůžu odříct, protože mně taky nejednou pomohl. Po chvíli mu říkám: „Tak jedeme.“ Jak to uslyšela žena, hned jsem v jejích očích poznal, že se jí to nelíbí. Kamarád ještě povídá: „Benzín ti zaplatím, potřebuju tam být co nejdříve.“ 

Sedli jsme do auta, cestou ještě vzali benzín a vydali se na cestu. Slunce svítilo, ani nebyla zima a hlavně silnice byly bez aut, protože každý slušný člověk je v takovouto dobu doma. No, jelo se nám krásně. Nakonec jsme dorazili k němu domů, jeho matka byla šťastná, když ho uviděla, a hned nám řekla: „Pojďte si sednout ke stolu,“ a už nám nosila jídlo jedno za druhým. Po jídle jsme se bavili o všem možném, najednou jsem se podíval z okna ven a uviděl, jak padá hustý sníh. Trochu jsem se lekl a v duchu jsem si pomyslel, jak se dostanu zpátky do Prahy? Nakonec jsem řekl: „já už musím jet.“ 

Jen co jsem ujel několik kilometrů, tak se moje škodovka 105 přehřála na sto stupňů. Rychle jsem zastavil, otevřel kapotu a dívám se, jak mi z chladiče uniká pára. Prohlížím motor a najednou si všimnu, že mám prasklou pryžovku. Prohledal jsem celé auto, ale gumičku jsem nenašel. Měl jsem na sebe vztek, protože jsem věděl, že doma ji mám. 

Jen jsem se díval, jak padá sníh a pomalu se začíná stmívat. Nemohl jsem nic dělat, a tak jsem se vydal pěšky na cestu, protože jsem si pamatoval, že nedaleko odtud je benzinka, kde tu pryžovou hadičku můžu koupit. 

Jdu a jdu a najednou vidím, i když ne moc dobře, protože padal hustý sníh, že nedaleko ode mě stojí nějaké auto. Došel jsem k němu a spatřím neznámého Roma a jeho dvě dcerky. Děvčátka, když mě uviděla, tak se lekla, protože všechno kolem bylo bílé, jen já tmavý. Pozdravil jsem toho muže a hned jsem mu vysvětlil, co se mi stalo s autem. Nabídl se: „Já se podívám, možná že tu hadičku mám.“ I on měl škodovku jako já, jen trochu rozbitou. Zeptal jsem se: „Kolik jsem dlužen?“ Odpověděl mi: „Jsme bez benzínu, jsme pozvaní k tetě na večeři a nemáme peníze.“ Podíval jsem se na jeho dcery a najednou mi jich bylo líto, protože jsem poznal, že nemají matku. Říkám jen: „Počkejte.“ 

Utíkal jsem ke svému autu, rychle jsem vyměnil gumičku, vodu jsem sehnal, už ani nevím kde, a za chvíli jsem byl zase zpátky u nich. Přivázal jsem lano k autu a odtáhl je k pumpě. Tam jsem jim koupil benzín (nebudu říkat za kolik, protože žena by se hádala). 

Kamarádova máma mi dala plnou tašku cukroví a nějaké čokolády, tak jsem to všechno vzal a dal těm děvčátkům. Z auta jsem se na ně díval, jak mají pusinky umazané od čokolády. Vystoupil jsem a jedna z dívenek jde rovnou ke mně a něco drží v dlani. Otevřela ji, podává mi oříšek a špitne: „Nate.“ Poděkoval jsem jí za něj a vidím, jak oběma hoří očička a smějí se na mě. Ještě jsem se chtěl rozloučit s jejich tátou, ale ten se ode mne odvrací. Přišel jsem proto k němu ještě blíž, a vidím, že mu po tváři stékají slzy. Řekl jsem mu: „Hezké Vánoce“ a odjel jsem pryč. 

Dorazil jsem domů, žena byla uražená, já jsem nic neříkal. Jen jsem se díval na vánoční stromek, jak září, a ten den mi bylo milo u srdce. 

Hin oleske imar paru berš, so pes ada ačhiľa. Rado peske oda sa leperav. Ta imar tumenge pal oda me vakerava. 

Pre viľija sig tosara ušťiľam opre. E romňi imar dudrinel, so kampel savoro te kerel. E romňi phenel, tu dža odoj, me odoj, o jezulankos terďol maškar kher the užarel, kana les uraha andro šukariben. Sar sam zakerde andre odi richtimen buťi, so ča šunas? Vareko brinkinel pro vudar the me takoj džav te phundravel, k´oda aviľa. The so na dikhav ? Jekh kamaratos, o Zdenkus, so les imar džanav but berša, mange phenel paš o vudar: „Ahoj Emile, nic mi nejede z Prahy do Manětína (oda paš o foros Plzňa ), doma na mě čekají.“ Andre goďi leske na paťav the peske phenav: „Soske? Džan o autobusa the o mašini.“ No, našťi leske odphenav, bo jov mange tiž kecivar pomožinďa, ta ča leske phenďom: „No tak jedem.“ E romňi, sar šunďa, ta ča poraďa o jakha. O raklo mange phenel: „Benzín ti zaplatím, potřebují, abych tam byl co nejdřív.“ 

Imar las o benzinos the pes mukas pro drom. O khamoro sitinel, šil na esas, o droma bijo motora, bo sako paťivalo manuš hino khere. Igen mištes pes amenge džalas. Aviľam ke lende andro kher the takoj mange leskeri daj phenel: „Pojďte si sednout ke stolu,“ the chudňa te anel jekh pal aver o chaben. Vakeras ta vakeras, jekhvarestar dikhľom pre oblaka the dikhav, perel baro jiv. Čino man darandľom the peske duminav, sar me dodžava pale Prahate? Phenav takoj lenge: „Já už musím jet.“ 

So ča geľom lendar paru kilometri, ta miri škodovka e 105 hiňi pro šel stupňi. Zaačhiľom o motoris, phundravav e kapota the dikhav, sar e para džal andal o chladičis. Sa predikhav the e gumiko rurkica hiňi pukimen. So te kerel? Rodkerav andro motoris, či man nane aver, no na arakhľom. Chavas choľi pre peste, bo džanavas, hoj khere man hin. 

Me ča dikhav, sar perel o jiv the polokes perel imar cma. Našťi ňič kerďom, ta džav pešones pal o drom, bo peske pametinavas, hoj na dur hin e benzinka the odoj odi rurka možnones cinava. 

Džav ta džav the dikhav, choc na mištes, bo perelas baro jiv, hoj dural terďol varesavo motoris. Aviľom paš oda motoris the dikhav varesave Romes the leskere duj čhajora. O čhajora, sar man dikhle, ta mandar darandle, bo všadzi parno the me som kalo. Takoj le romeske phenav, sar dživen the takoj leske phenav pal o miro motoris, so pes mange ačhiľa. O Rom mange phenel: „Me dikhava, možnones odi gumica man hin,“ les tiž esas ajsi škodovka sar man, no čino phagerďi. Me leske phenav: „Keci vaš oda kames?“ Jov mange odphenďa, sam bijo benzinos the džas ke peskeri bibi pre Viľija. Dikhav pro čhajora the aviľa mange varesar pharo, bo prindžarďom, hoj len nane e daj. Phenav: „Užaren.“ Denašav paš o miro motoris, takoj sa prikerďom, stradňom varekhatar o paňi andro chladičis, aňi na džandľom kaj, the imar džav. Dogeľom le motoriha paš lende, lav o šelo the imar len cirdav pal peste kije benzinka. Poťinďom lenge o benzinos,no na kamav te phenel keci, bo bi e romňi mange rakinelas. 

E gadži, so somas ke lende, mange diňa pherďi taška pekiben the varesave čokoladi, ta sa diňom ole čhajorenge. Andal o motoris pre lende ča dikhavas, sar lengere vuštora hine samo čokolada. Geľom mek avri andal o motoris the dikhav, sar jekh čhajori avel ke mande the vareso anel andro vastoro. Phundraďa e burňik, andre leste esas o pendech, the mange phenďa: „Nate.“ Me lake vaš oda paľikerďom. O jakhora lenge labon the pre mande asan. Kamav te del o vast le romeske the dikhav pre leste sar pes mandar odcirdel. Avav mek pašeder kija leste the dikhav, sar leske pal o čama čuľon o apsa. Mek leske phenav: „Bachtaľi Karačoňa,“ the imar tradav kije Praha. Avav khere, e romňi mukhlo o nakh tele, me na vakerav ňič, ča dikhav, sar o jezulankos čercheňenca labon the varesar mange esas oda ďives mištes paš o jilo.