Čeněk Růžička: Okamura a jemu podobní hovoří jazykem zločinců
Abych pravdu řekl, nás tradiční české Romy a Sinty výroky pánů Okamurů,
Klausů, Čunků, Doubravů a dam Řápkových, Janáčkových už ani nepřekvapují. Za
dobu co žijeme v českých zemích, jsme si na ledaccos zvykli. Oni „jenom“ hovoří
jazykem zločinců, a kolem Romů se jich odjakživa motalo více než dost.
To, co se Romům za protektorátu ze strany českých protektorátních občanů stalo,
je absurdní a velká část společnosti se tomu zdráhá uvěřit a já se jí nedivím.
Nemá totiž relevantní informace, na rozdíl od pana poslance, který si je z
titulu svého postavení může obstarat, kdy si vzpomene.
Poslanec Okamura mazaně říká jenom to, co chce velká část veřejnosti slyšet.
On dobře ví, že oficiální rasové hledisko se na věznění Romů v koncentrácích –
včetně v letského a v Hodonínku – uplatňovalo již od okamžiku tzv. „cikánského
soupisu“, a také dobře ví, že v pozadí represivní politiky vůči Romům
předválečného Československa a až do roku 1942 stálo rasové hledisko. Teď je
trestně nepostižitelný. Proto na něho trestní oznámení nepodáme.
V případě, že
by si pan Okamura, za tím co veřejně říká stál, a byl takový frajer, a v této
věci by se nechal zbavit poslanecké imunity, pozůstalí po obětech by to
přivítali a měli by ho za chlapa. Takto ho máme jenom za mluvku. Osobně to
takto panu Okamurovi nabídnu. Ještě se nabízí jedna možnost, morálnější, že by
pana Okamuru poslanecké imunity zbavili sami poslanci. To by byl bezprecedentní
signál i do zahraničí, že manipulování s fakty o holocaustu Romů a Židů se
nikomu v naší zemi nevyplatí.. O pravdě pana poslance by pak rozhodl soud a my
pozůstalí bychom to respektovali.
Pane Okamuro, nás nemusíte brát vážně, vždyť jsme jenom pouhými „cigány“. Snad
budete brát vážně člověka, kterému nesaháte ani po chodidla. Je jím významný
Československý mikrobiolog, profesor František Patočka z Prahy, který po
šetření, zda se skutečně jedná o skvrnitý tyfus v letském táboře později v knize
Milana Labudy „Živý proti živým" napsal:
„Cikánské děti, kromě novorozenců a práce schopné mládeže, byli
odděleni od rodičů ve dvou velkých barácích, kde na pryčnách pokrytých shnilou
slámou byli většinou ponechány svému osudu.
Asi třikrát denně
přinesla cikánská žena hrnec jakéhosi jídla, které rozdělovala při okraji pryčny.
„Stravování“ cikánčat se spíše podobalo velmi bídnému krmení zvířat v zoologické
zahradě. Většina dětí měla jen rozpadávající košilku, některé byli úplně nahé.
Jedinou přikrývkou tohoto dětského stáda byla velká celtová plachta, která
popravdě, pro všechny nestačila. Navzájem si ji přetahovali, nejenom rukama, ale
i zubama.
Abych zjistil skutečný stav hygieny pod celtou, celou
jsem ji odkryl. První co jsem si s hrůzou uvědomil, byli dětské mrtvolky. Druhý,
možná ještě hroznější, byl pohled na děti v agonii, některých v horečkách.
Vzpomínám si celkem jasně dodnes, že se tady přede mnou odkryl obraz, který co
do hrůzy předstihl nejstrašnější popis pekla“
